úterý 28. června 2016

Vyklizeno

Jde se na další místnost. Honza si myslí, že už nám to půjde o dost rychleji než s pokojíčkem a ložnicí. Že už jsme chyby a problémy vychytali. Tak uvidíme. Dost nás popohání fakt, že za necelé 4 týdny dorazí moravská větev rodiny a když nebudeme mít pokoj hotový, budeme muset uvolnit ložnici...
Oškrábat, rozvést novou elektřinu, perlinka, topení, chtělo by to vyměnit okna, jsou fakt hrozný, štuk, nechat ho vyzrát, podlaha, jsou tam propadající se prkna, vymalovat, rozmístit nábytek a je hotovo :-)
Tak jdeme na to!

Ještě odnést komodu...
...pár židlí a krabic a můžeme začít :-)
Okna budu chtít vyměnit, ale psst, Honza to ještě neví :-)
 

čtvrtek 23. června 2016

Zbytek sicilského příběhu

Celých následujících 6 dní jsme se obešli bez dalších dramat. Dva dny jsme proleželi pod slunečníkem na pláži, potom jsme si na tři dny půjčili auto a najezdili přes 700 km. Viděli jsme Syrakusy - antické památky, Archimédovu hrobku, středověké památky na ostrově Ortigia, obraz od Caravaggia, i betonové jehlanové mostrum kostela z 2. poloviny 20. století.
Navštívili jsme Cefalù - naprosto okouzlující městečko na severním pobřeží Sicílie, kde se nám dokonce podařilo zastihnout mou vytíženou sestřičku. Prolezli jsme staré uličky, obdivovali dóm a středověkou prádelnu, došli k majáku a jako třešničku na dortu jsme si dali výšlap na nad město se tyčící skálu La Rocca se zbytky antického Dianina chrámu a opevnění, chránící obyvatele Cefalù při nájezdech nepřátel.
V pátek jsme se vydali po stopách Kmotra do vesniček Forza d'Agro a Savoca. Opět nás neminuly serpentiny a tentokrát jsme měli prohlídku baru Vitelli okořeněnou nejen množstvím fotografií z natáčení filmu, ale i blížící se bouřkou a blesky šlehajícími do nedalekých kopců. Radši jsme vyklidili pole a vrátili se do klidného Letojanni.
A tím náš sicilský příběh končí. Vrátili jsme auto a apartmán, autobusem se dostali na letiště, přečkali 90 minutové zpoždění letadla, ve Vídni chytli poslední vlak z letiště do centra, metrem jsme se přesunuli na zastávku Erdberg, prokličkovali hloučky opilých mladistvých k autu a ani jsme se nenadáli (teda jen já, bdícímu a řídícímu Honzovi to asi tak rychle neuteklo) - ve 4 hodiny ráno jsme parkovali u nás na zahradě.
Ciao, Sicilia! Zase někdy... 

Syrakusy - v popředí Ortigia a vzadu vyčnívá betonový kostel

Cefalù

Zarostlý bar Vitelli

Když je správný doping, dá se i prasklý bubínek vydržet :-)


pondělí 20. června 2016

Letojanni, Taormina, Giardini Naxos

Jak jsem psala minule, bydleli jsme v Letojanni. Na malé městečko plynule navazuje jedno z nejnavštěvovanějších letovisek na Sicílii - Taormina. A tu jsme se vydali prozkoumat v neděli ráno.
Taormina je krásná. Od moře se po poměrně prudkých serpentinách dostanete rychle skoro až před bránu do historické části města. Pokud tedy přežijete jízdu autobusem. Silnice je tu dost úzká, svodidla na můj vkus nízká a autobusy se v zatáčkách, na které si musí ještě zeširoka najíždět, hodně naklánějí. Je sice pravda, že u okýnka máte nádherný výhled na pobřeží, ale ten jsem si moc neužila, protože jsem se snažila silou vůle přenášet těžiště autobusu zpět na silnici a nikoli do srázu, kam mi přišlo, že míří. Navíc pravé ucho už jsem neměla zalehlé, ale levé ano a výškové převýšení mu moc dobře nedělalo. No, přežili jsme (a pak ještě asi pětkrát) a ponořili se do úzkých uliček starobylé Taorminy.
Proud turistů nás neomylně dovedl k největší atrakci - starověkému řeckému divadlu. Vstup 10 Euro na osobu nám toho dne byl odpuštěn, protože se scéna připravovala na večerní vystoupení skupiny Duran Duran, a je pravda, že krása dva tisíce let staré památky mezi všemi těmi repráky, kabely a plastovými židlemi trochu zanikne. Ale i tak bylo teatro greco impozantní. A ten výhled! Kdyby se Etna milostivě zbavila svých mráčků, měli bychom ji jako na dlani. Ale Etna se po celý náš pobyt chovala jako stydlivka a zůstávala zahalená.
Následovala prohlídka uliček, kostelů, náměstíček a hlavního korza, lemovaného butiky světoznámých značek. To vše ztížené houstnoucím davem lidí a zvětšující se bolestí mého levého ucha. Už se to skoro nedalo vydržet, takže jsme honem zamířili do našeho dočasného domova, abych do sebe mohla hodit růžové pilulky na bolest. Jedna nezabrala, po půl hodině jsem přidala druhou a taky bez výsledku. Seděla jsem v příšeří ložnice na posteli a po tváři mi tekly tiché slzy. Kdybych si zrovna na prstu levé ruky nemačkala akupresurní bod pro zánět ucha (když je nejhůř, upne se naděje k čemukoli), utírala bych si slzy pěstičkami, jako nedávno Honzík.
Můj starostlivý, jazykově ne moc dobře vybavený muž mi akupresuru nevymlouval, místo toho rychle obvolal maminku - doktorku ("Běžte to ucho nechat píchnout."), mojí ségru ("Nemocnice je kousek za Taorminou, vezměte si taxíka.") a  místní taxikářku, které za pomoci náhodné kolemjdoucí dobré duše vysvětlil, kde nás má nabrat a kam nás má dovézt. A už jsme jeli.
V čekárně nám další dobrá duše prozradila, že nemáme čekat, ale naopak vytrvale zvonit na dveře lékařů, jinak že nikdo nepřijde. Dozvonili jsme se, asi půl hodiny vyplňovali různé důležité formuláře (to už jsem se nestyděla bulet nahlas), abych byla odvedena do kóje, kde mě místo doktora čekal jen ten stejný zdravotní bratr, který s námi všechna ta lejstra vypisoval, sdělil mi, že lékař specialista bude přítomen až v pondělí a že on mi může jen píchnout do zadku injekci na bolest. I stalo se, ale světe div se, ucho bolelo dál. Přešli jsme do jiné místnosti (zřejmě sesterny), kde jsme vyplnili další papíry, dostali názvy dvou léků (antibiotik a tzv. "pain killer"), které si mám koupit v lékárně, a byli jsme odejiti na chodbu. Ještě jsme se bratra stihli zeptat, kde seženeme lékárnu a on nám řekl, že v neděli nikde, ale můžeme to zkusit v Giardini Naxos. A byl pryč. Já stála u okna a řvala jak mimino, a to včetně nudlových bublin u nosu, Honza se snažil po telefonu od ségry zjistit, jestli neví o otevřené lékárně, když v tom najednou "lup", náhlá prudká bolest mi podlomila kolena a z ucha mi začala téct krev. Tělo si poradilo samo. Bubínek mi praskl.
Jak se říká, že se člověku po propíchnutí bubínku okamžitě uleví, tak to je kec. Ale bolest se přestala stupňovat a pomaličku se zmírňovala (asi konečně zabírala i ta injekce). Utřela jsem si bubliny a šli jsme hledat lékárnu. V Giardini Naxos opravdu žádná otevřená nebyla, tak jsme si aspoň dali pizzu a jeli domů.
Na internetu jsem zjistili, že po prasknutí bubínku se nemůžu koupat a musím se vyhýbat slunci a ofouknutí. Což mi na větrných sicilských plážích zaručovalo perfektní dovolenou... 

Takový pohled na Etnu se nám bohužel z antického divadla nenaskytl, ale stejně to byl zážitek.

Taormina za návštěvu stojí. Obzvlášť, když vás nebolí uši :-)
 

čtvrtek 16. června 2016

Sicilská odysea - 2. část

V letadle to byla nuda. Z okénka jsem měla jedinečnou příležitost pozorovat pravé křídlo a když jsem si dostatečně vykroutila krk, viděla jsem vzadu za sebou spoustu mraků. A taky pána, kterému moje ohlížení bylo evidentně nepříjemnější a nepříjemnější. Ještěže servírovali sendviče a teplé/studené nápoje, tak jsem ho chvilku nechala vydechnout.
Ukolébána prvním jídlem od rána do příjemného polospánku jsem moc nečekala menší turbulence, které zřejmě měla na triku blízká Etna, ani obrovský tlak v uších, když jsme začali sestupovat. Nutno říci, že pilot mířil s letadlem k zemi opatrně a že za mé bolesti mohl s největší pravděpodobností streptokok, předaný mi s láskou od syna. Snažila jsem se zívat, žvýkat, polykat, nepomáhalo nic. Musela jsem jen sedět s ucpanýma ušima a otevřenu pusou (to se píchání v uších trochu zmírnilo) a čekat, až přistaneme. Určitě to netrvalo tak dlouho, jak mi to připadalo, a už jsme byli na zemi. Na Sicílii. V mém případě s totálně zalehlýma ušima.
Do Katánie jsme měli přilétat 5 minut před letadlem z Prahy, kterým se na Sicílii dopravovala ségra. Trochu jsme spoléhali na to, že se ještě na letišti potkáme a že nás naše rodinná delegátka nasměruje správně k dalším cestám. Ukázalo se, že pražský let má hodinu a půl zpoždění a že si budeme muset poradit sami. Naštěstí jsem měla od mé drahé sestřičky popis cesty autobusem z Katánie až do Letojanni, včetně všech přestupů, popisů zastávek a odhadu ceny jízdenek. 
Jako průvodkyně je skvělá, všechno jsme trefili na poprvé a za necelé dvě hodiny od přistání už jsem volala Pierovi, jestli nám může přijít předat apartmán. Respektive chtěla jsem volat, jenže bez roamingu se v Itálii daleko nedovoláte. Po třetím marném pokusu, kdy mi nějaká paní italsky dokola říkala cosi o Vodafone Italia, jsem briskně pochopila, že z mého mobilu to nepůjde. Honza je díkybohu v tomto ohledu vybaven o dost lépe, Pierovi jsme se dovolali, apartmán si převzali a když za naším hostitelem zaklaply dveře, chtěla jsem bydlení vyfotit, než to tam zabordelíme. 
A jaké překvapení! No, ne že by se mi to stalo poprvé, ale tentokrát mě to fakt hodně zamrzelo. Zapomněla jsem doma paměťovou kartu do foťáku... 

Naštěstí je apartmán vyfocený zde

Kuchyňka s nepříjemným zkosením - Honzovi se tu párkrát rozsvítilo


pondělí 13. června 2016

Jak jsme se dostali na Sicílii I

Na Sicílii jezdí jako delegátka už třetí léto moje ségra. Nalákala tam postupně většinu příbuzenstva, takže bylo jen otázkou času, kdy sicilskému vábení podlehneme i my.
Rodiče se rozhodli vzít děti na týden na Šumavu a my v euforii z čerstvě nabyté svobody jsme koupili letenky do Katánie. Z Vídně. Ani v zeměpise méně zdatným jedincům tu nemusím dlouho popisovat, že ze severních Čech je to do hlavního města Rakouska pěkná štreka. To nevadí, odlétáme ve 12.45, to tam přece musíme stihnout dojet. Trochu problém bude asi s parkováním, ale zavoláme kamarádovi, který ve Vídni už nějaký ten měsíc bydlí, a ten nám poradí. Poradil.
Začali jsme se těšit a plánovat, co všechno na Sicílii navštívíme. V úterý chytlo Honzíka ouško. Doktor se podivoval síle zánětu a ouško píchnul. Našemu statečnému chlapci po tvářičkách stékaly tiché slzy bolesti, které rychle pěstičkami utíral. Nicméně to moc nepomohlo. Následovala další probdělá noc a ucho Honzíka trápilo dál. Druhý den, druhý doktor. Průplach ucha, antibiotika. Přijďte na kontrolu v pátek.
Ve čtvrtek začalo bolet v krku mě a v pátek jsme se od třetího doktora dozvěděli, že Honzík má to ucho od streptokoka. Ale že mu antibiotika dobře zabrala a na dovolenou může jet. Bohužel jsem si svůj bolavý krk a streptokoka nedala dohromady a v klidu balila kufry a dětem batůžky. V pátek večer jsme odevzdali potomky do péče prarodičů a v sobotu v 5.30 podle plánu odjeli směr Vídeň. 
Cesta hezky ubíhala, na benzince v Mikulově jsme si koupili rakouskou dálniční známku, těsně za hranicemi si uvědomili, že já nemám cestovní pojištění - rychle jsme chytali poslední český signál a pojištění online zřídili. A pak už jen stačilo dojet do doporučené Erdbergstrasse, tam na konci zaparkovat, dojít na metro, ujet 4 stanice do centra, nastoupit na vlak na letiště a odletět do teplých krajin.
Nešikovné je, že ve Vídni se opravuje pár pruhů na mostě přes Dunaj a že se tím pádem pětiminutová cesta přes tento most protáhne na půl hodiny. Nevadí. Hned za mostem se sjíždí doprava a téměř vzápětí se napojujeme na Erdbergstrasse. Jenže jsme to po ní vzali doprava, místo doleva. A ta ulice je sakra dlouhá. Doporučený parkovací dům nemůžeme najít, tak auto zaparkujeme v jedné boční uličce, vyndáme kufry a už chceme vyběhnout na metro, ale ještě se pro jistotu zeptáme místní obyvatelky, jestli jí přímo před barákem můžeme parkovat. A ona, že jo, že o víkendu to není problém. Ale přes týden to všude ve Vídni funguje jen jako krátké parkovací zóny do dvou hodin. Pokud tam budeme několik dní, nejspíš nás odtáhnou.
Takže jsme kufry zase naložili do auta, snažili se přehlížet skoro hodinové zpoždění a jeli se znovu projet ulicí Erdbergstrasse. Tentokrát jsme dojeli až na její druhý konec a to pětipatrové parkoviště našli. Rychle zaparkovat, vyndat kufry, běh na metro, z metra na vlak, z vlaku na úúúúúplně opačnou stranu letiště k odletům, odbavit se, projít všemi kontrolami a ještě jsme měli půlhodinku k dobru :-)
A příště Vám budu vyprávět, co se stalo za letu a co se stalo po něm.

Flughafen Wien - zdroj: Pinterest