Když zaspíme

Když zaspíme, naberou naše poklidná (haha) rána na obrátkách. Stalo se to zrovna včera. Běžně na budík reaguji vstáváním. Tentokrát ne. Rozhodla jsem se ho zamáčknout a pokračovat ve spánku. Teda, ne vědomě. Ale tělo si nejspíš říkalo o extra porci odpočinku a nasadilo autopilota, který se vypořádal s budíkem a na dalších dvacet minut převzal velení.

"Ty ještě spíš?" divil se pět minut po sedmé Honza.

"Cože?" snažila jsem se přepnout z autopilota na plné vnímání.

"Už je po sedmý!" pomohl mi rád Honza. Šoky po ránu jsou nejlepší budíček.

"Cože?!" opakovala jsem se při výskoku z postele. "Jaktože nebouchá pes?" Gába nás totiž obvykle budí spolehlivěji než všechny alarmy světa. Rozeběhne se proti dveřím v předsíni a naskakuje na ně tak dlouho, dokud někdo nedorazí a nevypustí ji ven. Dnes nic.

Za poklusu jsem vyndala máslo z ledničky, aby šlo dobře mazat, postavila vodu na čaj, zapla kotel, protože rána už jsou chladná, a běžela nahoru vzbudit děti. Ty si v polobdění naložili na záda peřinu, protože rána už jsou opravdu chladná, a přesunuli se dolů k televizi na pohádky. 

Dobře, vyberu jim oblečení, připravím k ruce na gauč a důrazně zopakuju, ať makaj, že jsme zaspali. Potom jdu kontrolovat batohy, vyndám, co tam nepatří, podepíšu, co podepsat mám (proč jsme včera večer dělali u rodičů ohýnek a nedohlídli na přípravu?), hodím jim do obýváku jogurt, proboha! oblíkejte se!, začnu připravovat svačinu, ještěže nebrečí Mikeš, dám svačinu do batohu, vy jste se ještě neoblíkli?, pomáhám Honzíkovi natáhnout ponožky a, když vidím jeho tempo, i slipy, tepláky, triko a mikinu. Mazej se obouvat! Najíš se ve školce. Áňo, oblíkni se. A česat!

Do háje, kdo sem dal to kolo? Ukopl jsem si o něj prst! Proč je kolo opřený o botník? 

Protože jsme přijeli za tmy a mně se nechtělo do kůlny. 

Tak ho dáš v předsíni do nejužšího místa... Honzo, jdi počkat ven.

Honzík poslušně otevřel dveře ke Gábě. Jé, hovno!

Tak proto nebouchala. Říkej radši bobek. Počkej, jdu to uklidit.

Teď to hovno neuklízej, ať se tady dá procházet!

Pak má to dítě mluvit slušně. Stejně jdete. Čau. Aničko, už jseš učesaná? volám v podřepu na naši školačku.

Nemůžu najít gumičku.

Teď ti jí nemůžu hledat, uklízím tady hovno!

Pak máme mluvit slušně, připomene mi vlastní slova.

Nebuď drzá a dělej.

Dám ještě Gábě vodu. No broučku, ty máš žízeň? A chceš granulky?

Áňo, mazej do tý školy. 

Vždyť mám čas. Kolik je hodin.

Proboha, za 10 minut začínáte. Budeš muset běžet.

Tak čau.

Zabouchly se dveře a konečně byl klid. Snad abych si vypila ten čaj. Éééééééééééééééééééééééééééééééééééééééé! Tak na tebe jsem, Mikuláši, zapomněla.

 

Snídaně do postele - kdy se dočkám?

Hmyzí hotel

Znáte ty dřevěné domečky, plné různých dřívek, stébel, šišek, kamínků, které někteří lidé umisťují na své zahrady, aby všichni ti hmyzáčci měli kde bydlet? My jsme to pojali mnohem velkoryseji. Nabídli jsme té havěti celý dům. Aspoň to tak vypadá. My o tom sice nic nevíme, ale zástupci hmyzí říše si to šeptandou předávají dál a dál. Jinak si neumím vysvětlit ty davy, které se nám letos na podzim doma objevují.

Výběr je opravdu pestrý. Od těch létajících (mouchy, mušky, octomilky, sem tam vosa, ještě nedávno i včely), přes lezoucí (nejčastější svinky, kterým s láskou říkáme autobusy a Honzík si je nechává na dlani stočit do klubíčka, rybenky, stonožky a mnohonožky, teď jsem si šla pro čaj a z horní kuchyňské skříňky na mě ospale mžoural škvor), až po zástupce nehmyzů, moji nejneoblíbenější pavouci. A že se tu vyskytují opravdu kolosální kousky.

Když je pavouk malej a suchej, nechávám ho do dalšího luxování žít. Ale jakmile je velkej, tlustej, chlupatej a hlavně rychlej, potlačím nával paniky a volám manžela, ať se s ním jde vypořádat. Ten blázen je ochotnej se k nim přiblížit, chytat je do sklenic a potom je chodit vypouštět na zahradu. Nedochází mu, že kdyby ti pavouci chtěli bydlet venku, už tam dávno bydlí. Oni tu chtějí být hezky v teple s námi. Což se bohužel neslučuje s mojí fóbií. A tak se pavouci vracejí a doma musí nastoupit brutálnější prostředky. Třeba bota. Nebo Biolit. Abych mohla klidně spát.

Nakonec bude asi nejlepší zkusit taktiku opravdových hmyzích hotelů. Možná se nám broučci nebudou potulovat uvnitř.

Anebo počkáme na první pořádné mrazy. Ty by náš problém taky mohly vyřešit :-)

Poznámka: při psaní dnešního příspěvku nebyl zabit ani zraněn žádný pavouk. Tentokrát to odskákal ten škvor...

Hmyzí idylka :-)