pondělí 28. prosince 2015

Co si myslí Ježíšek

Ježíšek byl letos velkorysý. Většinu dárků vybíral sám, podle toho, jak mě zná, některé dárky dopředu vysondoval, na některé mi nechal zdroje, abych si mohla vybrat sama :-)
A co ze všech těch dárků mohu usuzovat?
Ježíšek si myslí, že bych měla víc vařit. Nadělil mi pánev a pár exkluzivních italských ingrediencí.
Ježíšek si taky myslí, že se se starým vysavačem moc nadřu, a přinesl mi proto nový, malý, lehký, výkonný.
A tím končí všechny povinnosti, které na mě Ježíšek naložil. Dál už si budu jen užívat.
Ježíšek si všiml, že o sebe málo pečuji, a podaroval mě voňavým tělovým krémem, hydratační maskou na obličej a pilníkem na nehty.
Podle Ježíška bych v příštím roce měla rozhodně pít ještě víc čajů, s čímž se naprosto ztotožňuji :-)
Ježíšek mi dal na uklidňování pocuchaných nervů omalovánky pro dospělé. To budou mít v práci radost, až vytáhnu pastelky a začnu si kreslit.
S prací souvisí i další dárky. Ježíšek už se nemohl dívat na to, jaké do práce nosím rukavice a boty, tak se mi postaral o nové.
Ježíšek se rozhodl podpořit mě v mých zálibách a nadělil mi zápisníky.
Ježíšek ví, že ráda mlsám, a proto jsem pod stromečkem našla čokolády a spoustu dalších dobrůtek.
Ježíšek se se mnou taky chtěl podělit o něco, na čem záleží jemu. Na zdi nám tedy bude viset kalendář s fotkami ze Sicílie.
A Ježíšek mi dal i příslib. Příslib, že si minimálně jeden víkend v únoru báječně odpočinu. Ježíšek nás posílá do Karlových Varů a dokonce domluvil hlídání s babičkou, aby ten odpočinek stál za to. To bude paráda.
Jen mě překvapilo, že si Ježíšek myslí, že už mám dost knížek. Knížek není nikdy dost :-) Třeba to napraví příští rok.

pondělí 21. prosince 2015

Teplo domova

O teplo se u nás doma stará plynový kotel a krbová kamna. A já.
Kotel už je starší, byl do domu pořízen při plynofikaci Doks v polovině devadesátých let, ale zatím funguje bezvadně.
Krbová kamna máme z druhé ruky od sousedky, ještě z našeho posledního podnájmu. Kupovala nová a zbavovala se starých. Na podzim roku 2010. Stěžovala si, co s těmi původními má udělat, že jí je firma nechce odvézt. Tak jsme je od ní odkoupili. Za tisícovku. Už v nich topíme šestou sezónu a sice se pomalu ale jistě rozpadají, ale hřejí neuvěřitelně.
První dva zdroje tepla jsou tedy spolehlivé. Zato já v poslední době selhávám. Zatím kolem sebe nešířím ledový chlad, ale hřejivou atmosféru taky ne. A k mračícímu se obličeji a zvýšenému hlasu mě dokážou vyprovokovat úplné maličkosti. Když se děti u přípravy těst začnou po sto padesáté přetahovat o nástroje a ještě sypký obsah mísy skončí na zemi. Když se tytéž děti s pravidelností švýcarských hodinek v sedm hodin večer začínají honit po baráku a nejsou k zastavení. Když nespolupracují při převlékání do pyžam. Když si nechtějí čistit zuby. A když potom následně ne a ne přestat skákat po postelích a jít spát. To už pomalu řvu.
Anička to okomentovala: "No, mami. Samý příkazy, příkazy, příkazy." A znechuceně se v posteli (konečně ležící!) obrátila ke zdi.
Kdy přijde ta chvíle, kdy už děti spolupracují bez odmlouvání a po první výzvě? A neříkejte, že nikdy. Protože potřebuji vidět aspoň náznak světla na konci tunelu :-) 
Domov nám teď taky protepluje světlo svíček. Tyto jsou z IKEA a doma máme tu šedou...

úterý 15. prosince 2015

Linecké

Včera večer jsem konečně slepila upečené linecké cukroví tou úžasnou malinovou marmeládou. Ráno jsme všichni ochutnali jeden kousek a je to dobrota. Jen kdyby se mi poslední plech, na kterém zrovna byla kolečka s dírkou, tedy ta nejvíce viditelná, trošku nepřipálil. Vlastně se nepřipálil, jen zhnědl. Což nám nakonec pomohlo, protože teď máme z jednoho druhu cukroví najednou dva. Černochy a bělochy, jak je trefně pojmenovala Anička.
V práci pořád poslouchám, kolik má kdo napečeno, jak už jsou všude vydrhnutá okna, vyprané záclony, vycíděné sváteční nádobí, vyzdobeno, načančáno, nakoupené a někde už i zabalené dárky. Možná to není všude, jen se mi to násobí, protože nás je v kanceláři šest. Možná má jedna kolegyně napečeno, druhá naklizeno a třetí nakoupeno. A my tři zbývající se potichu užíráme, že jsme ještě nic nestihly. U nás doma máme linecké cukroví, pár dárků a vysáté pavučiny. 
Ale my to ještě stihneme. Až koupíme stromeček a rozsvítíme na něm světýlka, nikdo si nevšimne, že jsem závěsy prala naposledy na jaře. Cukroví půjdeme zobat k babičkám a pak si v televizi pustíme pohádku nebo vánoční film a děti se budou prát o hračky od Ježíška. Vánoční pohoda bez předvánočního stresu :-)

To nejsou ti naši černoši, ale kdybych je pořádně pocukrovala... (Pinterest)

neděle 13. prosince 2015

Třetí adventní

Konečně jsme něco stihli. Za tu cenu, že jsme byli na třetí adventní víkend rozděleni. Děti s tatínkem se vraceli domů jen na noc a já měla prostor:
- vzít vysavač pořádně do ruky a poprat se s většinou pavučin v domě. Všech se asi nikdy nezbavíme. Přibližně dvacet pavouků (takových těch tenkých, suchých) skončilo ve vysavači. Nejspíš tam teď mají mejdan.
- udělat dvě těsta a z jednoho dokonce vytvořit cukroví. Linecké. Ještě ho musíme s Aničkou slepit. Letos máme parádní malinový džem. Doufám, že cukroví vydrží do vánoc.
- prát. To je neuvěřitelné, kolik se nám nahromadí prádla za týden. A když se k tomu přidá pozvracené povlečení, protože babička s dědou nechali Honzíka navečer přejíst těžkým hovězím masem, jsou ty hory prádla ještě větší.
- upéct kachnu. Poprvé v životě. Šest hodin v troubě při 120 stupních. Neměla chybu. Akorát dlouho blokovala troubu. Jinak bych zvládla upéct i ty perníčky, na které mám těsto v ledničce.
- zjistit, že dětem špatně čistíme zoubky. Nebo máme špatnou pastu. Byli na prohlídce u babičky zubařky a Anička je měla zažloutlé, ale bez kazu (bude mít zuby po tatínkovi) a Honzík sice bělejší, ale s dvěma malými kazy na horních jedničkách (bude mít bohužel zuby po mně). Anička si je nechala na křesle profesionálně vyčistit, vydržela to tu potřebnou půlhodinu a teď má zoubky jako perličky. Honzík na křesle skoro neotevřel pusu, natož aby si zuby nechal vyčistit. Musíme na tom zapracovat doma.
- strávit třetí adventní neděli ve Scontu. Ještě nikdy jsem nebyla v jednom obchoďáku pět a půl hodiny. Ale máme přesně naplánovanou kuchyni a nábytek do obýváku a koupelny. Bohužel ne k nám, ale k manželově mamince. Jen nás na konci zarazila cena. Proč se nám vždy nejvíc líbí ty nejdražší věci?
- usnout s dětmi opět v osm a před půlnocí se celkem čilá probudit a jít psát blog :-)
Jen s Honzou jsem se skoro vůbec neviděla. Což je škoda, protože přes týden to kvůli práci nedoženeme...
Na fotce z Pinterestu sice jedna svíčka chybí, ale třeby ji tam do příští adventní neděle přidají :-)



 

čtvrtek 10. prosince 2015

Malovaná jablíčka

Dny jsou teď hrozně krátké. Ráno za tmy chodíme do školky a do práce a večer se už zase za tmy vracíme domů. Energie na nule, po osmé usínám s dětmi a pak se v noci budím a nemůžu dvě, tři hodiny spát. A když už konečně usnu, za chvíli zvoní budík a začíná to celé znova. Stýská se mi po mateřské. To jsme aspoň chodili na procházky a trochu denního světla, případně sluníčka, jsme si užili...
Včera se mi ale povedlo hned neusnout a protože jsem neměla hladkou mouku a nemohla jsem dělat cukroví, vzala jsem si bílou cukrovou polevu v tubičce a malovala jablíčka. Malinko vánoční atmosféry se mi povedlo přičarovat. Ale jen do rána. Pak se o bílé malůvky na jablkách postaraly děti :-)
Jablíčka po útoku nenechavých ruček



neděle 6. prosince 2015

Dvě malá křídla

I kdyby nebyla k ničemu jinému dobrá (jakože je), školka vás donutí. Minulý rok nás donutila vstávat brzy, i když by děti čirou náhodou rády spaly déle, abychom stihli nástup do osmi hodin, kdy se školkové dveře hermeticky uzavírají a neprojde živá duše. Teď už s pozdními příchody nemáme problém, protože vstávám do práce na šestou a děti jsou ve školce mezi prvními.
Letos nás školka donutila zamakat na kostýmech pro děti. V říjnu jsme z důvodu nemoci propásli medvědí převleky, ale na Mikuláše byly shodou okolností obě děti zdravé a mohly vyrazit mezi ostatní jako čert a andílek. Na malém městě byly všechny kostýmy v cuku letu vyprodány a my museli sáhnout do domácích zásob a zapojit kreativitu. Uznávám, že čertík Honzík byl ošizený. Dostal černé oblečení, ocas jsme ustřihli z peříčkového boa a místo růžků měl chudák dvě Santovy čepičky :-) Ale andílkovi babička vyrobila křídla ze dvou drátěných ramínek a zlatého vánočního řetězu. Krásně třpytivá křídla, která hází desítky prasátek. Anička je teď chce nosit pořád :-)
Náš tmavovlasý andílek

Inspirace zde
 

 

čtvrtek 3. prosince 2015

Prosincová tapetka

V předvánoční shonu a přemíře barev přijde vhod zklidnění alespoň na obrazovce počítače nebo telefonu. Proto nejspíš Caro ze Sodapop design vytvořila prosincovou tapetu černou s jemnou bílou kresbou. Až budete chtít zpomalit, zadívejte se chvilku na větvičku jmelí a odpočiňte si od všech ostatních vjemů. Pročistí to hlavu. Mám to vyzkoušeno z práce :-)
Kresbička zaujala i Martinu Jelínkovou z My One Way a na několik dní si ji namalovala u sebe doma. Třeba bude inspirací i vám.
Tapetu můžete stáhnout zde.

středa 2. prosince 2015

Přípravy na vánoce nás zatím míjejí

Snad je to tím, že jsme dlouho plánovali oslavy narozenin. Snad je to tím, že jsem žila v přesvědčení, že mám letos náskok, když už jsem stihla hned na začátku listopadu vytvořit vánoční truhlíky a když nám od minulého roku zůstaly na jednom okně v obýváku světýlka (vytváří krásnou atmosféru i v průběhu roku, asi je tam rovnou nechám na příští vánoce). Nejspíš na tom bude mít i velký podíl počasí, které se tomu vánočnímu ani zdaleka nepřibližuje. Kdyby aspoň mrzlo. Ale takhle...
Prostě jsem se k tomu vánočnímu zdobení a čančání ještě nedostala. Nemáme ani adventní věnec. A to jsem plánovala i věnec na dveře a stromeček z březových větví na zeď vedle vstupních dveří. Byl by dozdoben červenými ozdobami a večer bych na něm rozsvěcela světýlka. A máme jen cesmínu v truhlíkách.
Ale já se polepším. Hned po víkendu se polepším. Proč na tom nezapracuji o víkendu? Protože to mě čekají ještě příjemnější povinnosti. Budeme pomáhat na naší tradičně předvánoční zabijačce. A potom se odvalíme na gauč a budeme u nějakého pěkného filmu nebo pohádky pomalu trávit. Což už se možná jako příprava na vánoce počítá :-)
Takhle jsem si představovala první adventní víkend...
Zdroj: Pinterest

Podobný stromeček nás měl vítat po návratu z práce
Zdroj: Pinterest


neděle 29. listopadu 2015

Oslava třicetin aneb jak jsem si zničila palec

V pátek konečně proběhla posunutá oslava. Říkala jsem si, že když jsem s angínou doma, stihnu všechno připravit přesně podle svých představ. Jenže nepočítala jsem s jednou věcí. S angínou. Dávala mi zabrat víc, než jsem si myslela. Chtěla po mně, abych jen ležela, spala a nic nedělala. Po třech dnech mi sice bylo líp, ale zase to skolilo Honzíka, takže jsem běhala kolem něj.
Ale na přípravu oslavy taky nakonec došlo. Dort jsme upekli už ve čtvrtek, aby bylo v pátek víc času. Ráno jsme ho naplnili vanilkovým krémem a borůvkami, dozdobili zbytkem krému a úspěšně jsem zabránila snaze ostatních ještě na něj něco nasypat, nastrouhat, nalámat nebo naskládat. Chtěla jsem, aby byl jednoduchý.
A potom jsem se pustila do výroby obří třicítky. Chtěla jsem z kartonu vystřihnout číslice a obalit je v osvědčeném alobalu. Bohužel jsem měla strašně tvrdý karton a nůžky s hranou v místě, kde jsem měla prostrčený palec. Samozřejmě, že jsem si všimla, že mě to při stříhání bolí, ale jsem beran a chtěla jsem to i přes bolest dostříhat. Trojka byla vystřihnuta, kloub na palci rozedřen do krve a vedle se ještě rýsoval hezky podlitý puchýř. Nulu jsem vzdala.
Oslavu to ale nepokazilo a mladší sestřička se ani nezlobila, že během pátečního večera omládla o 27 let :-) Příště asi koupíme nafukovací číslice z Typolandu...
 
 
Trojka přepadávala, tak jsme ji podepřeli zlatým střevíčkem :-)

  

středa 25. listopadu 2015

Máme doma plivníka

Postihla nás angína. Dvojnásobná. Pro změnu jsem ji domů zavlekla já a hned, jak bylo jasné, že jsem nemocná (39 stupňů opravdu není moje obvyklá teplota), jsme děti deportovali k prarodičům. Abychom je nemoci pro tentokrát ušetřili. Nepovedlo se. Honzík se mi po dvou dnech vrátil se stejnou horečkou, jakou jsem měla já, když jsem ho posílala pryč. A do rána ještě o stupínek poskočila, snad aby se zaokrouhlila na příjemných 40. Doktorka se při pohledu do jeho krku zhrozila (ukázková hnisavá angína se nevidí každý den) a předepsala antibiotika. A tady začíná náš boj.
První prášek ve lžičce medu přijal Honzík bez sebemenšího podezření. Jenže ho nespolkl, jak jsem si naivně myslela, ale začal kousat. Asi to bylo strašně hořké, protože se rozeřval a nechtěl to polknout. Z očí mu tekly slzy jak hrachy a z úst se valila směs rozkousaných antibiotik, medu a slin. Já se mu to všechno snažila napatlat zpátky a do toho ještě přistrčit brčko, aby to spláchl čajem. Nakonec se mi to jakžtakž povedlo, ale tím náš boj neskončil. 
Večer už jsem do něj narvala jen odhadem půl prášku a ráno jsem to vzdala, vzala ho podruhé k doktorce, aby nám radši předepsala sirup. Představa, že teď už bude podávání medikamentů procházka růžovým sadem vzala za své o půlhodinu a dvoje kompletně ušpiněné oblečení (Honzíkovo a moje) později. Plive i sirup. Abychom ho do něj vůbec vpravili, musíme použít hrubé síly dvou dospělých a chvatů na otevření pusy, které jsme si naštěstí nacvičili, když jsme se snažívali dostat léky do našeho rotvajlera. Rozdíl je v tom, že pes léky nakonec spolkl a nevyváděl u toho. Dítě jen řve a vše plive ven.
Zkoušeli jsme to po dobrém, vysvětlovat, slibovat odměny masové i čokoládové, dokonce jsme mu chtěli půjčit tablet, nezabralo nic. Takže musíme bohužel po zlém.
Problém nastal dnes večer, když jsem na podávání antibiotik byla sama. Metoda cukru opět nezabrala, tak přišel na řadu bič, Honzíka jsem sevřela na klíně a léky do něj napumpovala aplikátorem. Spokojená jsem si šla umýt ruce. Moje radost trvala chvilku. Honzík brečel, až se zalykal, rozkašlal se a dávicí reflex na sebe nenechal dlouho čekat. Jen přesně takovou dobu, aby synek stihl dojít do obýváku a obsah žaludku vyzvrátit na koberec. V kuchyni by se to z lina moc snadno čistilo. K mojí smůle měl jako poslední jídlo misku borůvek.
Takže náš šedý koberec v obýváku má ode dneška neotřelý fialový vzorek...
  

neděle 22. listopadu 2015

Dort

Musím se přiznat, že nejsme dortová rodina. Tvořit dorty se nám bohužel moc nedaří. Tuto tradici založila moje mamka. Měla troubu, která ať se nastavila jakkoli, půlku korpusu spálila a tu druhou nedopekla. A mohli jste formu v průběhu pečení otočit, aby se těsto propékalo rovnoměrně, a stejně nic. 
Ze všech oslav mých narozenin se mamce dort povedl jen jednou. Byl úplně ukázkový, krásně nazdobený a já z něj měla strašnou radost. Takovou, že když dorazily první kamarádky, hned jsem se jim s tím skvostem musela pochlubit. Přinesla jsem dort na podnosu ke stolu a aby ho lépe viděly, podnos jsem naklonila. Dort na nic nečekal a rychlostí blesku se poroučel k zemi. Oplakala jsem ho...
Naše děti měly nejkrásnější dort loni a dostaly ho jako dárek od tety. Letos bych ho chtěla zvládnout sama. Hledala jsem něco jednoduchého a zároveň zlato-stříbrno-třpytivého, aby nám dort pěkně zapadl do konceptu oslavy. A našla jsem. Takže to zkusím. Zkusím prolomit rodinné dortové prokletí a udělat dětem dortík, který bude vypadat k světu. A když to náhodou nevyjde, vyšleme tatínka do cukrárny :-)

Zkusím, aby dort vypadal jako tenhle z Pinterestu
Možná s krémem na povrchu, ale ozdobičky musí být :-)
 

sobota 21. listopadu 2015

Ikea Christmas hacks

Možná si pamatujete, že na vánoce jsem se díky poličkám Ribba těšila už v červenci. Ale Ikea nabízí (kromě své vánoční kolekce) i spoustu dalších možností, jak si zpříjemnit čekání na Ježíška.
Vytvořte dětem originální adventní kalendář. Využijte rámečky Ribba pro zimní a vánoční kompozice. Pokuste se v lucerničce nebo skleníku naaranžovat betlém. Nebo pomocí světýlek můžete rozzářit dózu s víčkem Korken. A variant bude určitě víc.
Hezké předvánoční tvoření.

Jednoduché, ale kouzelné

Jiná varianta

Magentické dózičky Grundtal jako adventní kalendář na lednici

Adventní kalendář z celé knihovny pojme i větší předvánoční dárky

Díky tabulovému pozadí se může obrázek každý den měnit

To už chce pevnou ruku a nervy :-)

Betlém, na který se nepráší

Na vánoce není světýlek nikdy dost

čtvrtek 19. listopadu 2015

Kde já mohla bejt...

Kde já mohla bejt, vzdychám dnes celé odpoledne.
Teď už bych seděla v autobuse.
Teď bych byla v metru.
Jeden přestup na Florenci a už bych někde u Harfy hledala obchůdek La Komoda, kde bych si vyslechla příběh přes 100 let starého nábytku z jihovýchodní Asie. K tomu bych popíjela thajský čaj a ještě bych se mohla nechat thajsky namasírovat. To by byla paráda...
No, byla jsem místo toho v práci a teď jsem doma s dětmi.
Ale moc mě to potěšilo. Že si někdo všiml mého blogu a mého zájmu o interiéry a jejich vybavení. A že mě pozval k sobě, aby mi předvedl, čím se zabývá a co těší jeho. Tedy ji. Příště to snad vyjde.
Teď si ještě naposledy povzdechnu. "Kde já mohla bejt, kdybych byla bez práce a neměla děti :-)"
Ilustrativní obrázek z Pinterestu

úterý 17. listopadu 2015

Chystáme výzdobu

V sobotu nás čeká velká oslava a protože času asi nebude nazbyt, chystáme už teď výzdobu. Oslava by měla být třpytivá (téma vymyslela Anička - třpytky a flitry u nás frčí), postupně jsme změnili na zlatostříbrná, ale jídlo budeme ladit do bílé.
Na zeď za prostřený stůl máme vymyšlené stříbrné praporky, které jsem viděla na fotce z Pinterestu (ještě v kombinaci se zlatou) a přemýšlela, jak je vyrobit. U nás na takřka vsi moc velký výběr v papírnictví není, takže koupě zlatých a stříbrných papírů nepřipadala v úvahu. Prohledala jsem dům a pak mě to napadlo. Uděláme je z alobalu! Víkend jsme s Aničkou trávily stříháním trojúhelníků z papíru, který jsme tatínkovi ukradly z tiskárny, jejich následným balením do alobalu a po proděravění pověšením na stříbrný provázek. Výsledek sice úplně nekopíruje předlohu, ale na pozadí bude určitě vypadat dostatečně slavnostně. A výroba nás bavila. A to je hlavní :-)
 
Předloha z Pinterestu

Naše varianta


sobota 14. listopadu 2015

Pětileté miminko

Před pěti lety 11.listopadu ve 2:28 se nám narodilo první miminko.
Nejvlasatější a (z pohledu matky jak jinak) nejkrásnější z celé jablonecké porodnice. A asi taky nejpřekvapivější, protože na svět se místo ultrazvukem několikrát potvrzeného chlapečka vyklubala holčička. A my pro ni neměli jméno.
První tři dny jsme jí říkali naše malá, naše holčička, beruška. Nemohli jsme se na jménu pořád dohodnout. Kluk by byl Honzík, po tatínkovi, ale holčička? Honza nechal rozhodování na mně. Ivanka po mamince se mi moc nezdála. Líbila se mi Terezka, ale to bychom slavili svátek v říjnu, narozeniny v listopadu, v prosinci by byly Vánoce a potom devět měsíců nic. Ze stejného důvodu jsem zavrhla i Barunku a začala jsem hledat jarní a letní jména.
Naše bezejmenná holčička se asi zatím rozhodla, že dokud nedostane jméno, nebude od maminky pít. Takže jsem desítky minut denně trávila s odsávačkou a potom se do ní injekční stříkačkou snažila vpravit aspoň trochu mléka. A beruška pořád ztrácela na váze.
Ale postupně jsme si na sebe zvykly, holčička se zničehonic uměla přisát a já zničehonic najednou věděla, že moje dcera se bude jmenovat Anička. Žádné jiné jméno se k ní tak nehodilo. Měla jsem nejkrásnější holčičku s nejkrásnějším jménem.
A vůbec mi nevadilo, že si všichni díky modrému oblečení mysleli, že je to kluk. Dnes už si to nemyslí nikdo :-)



středa 11. listopadu 2015

Štuky

Jak už asi většina z vás pochopila, rychlost naší rekonstrukce je závratná. Ani nestíhám všechno dokumentovat. Je to sotva pár dnů, co mě v březnu donutil Honza vystěhovat ložnici, že se na ni vrhne. Nejdřív tam brousil dveře, aby se ani ne za několik měsíců pustil do škrábání a téměř vzápětí (co to je týden nebo dva?)začal natahovat perlinku. Bohužel mu potom došel dech. A ložnice čekala na štuk. A štuk nikde.
Asi před měsícem Honza nesměle nadhodil, že by na to mohl pozvat zedníka. Abychom to konečně dotáhli. No, vůbec nejtěžší bylo dotáhnout k nám potřebného řemeslníka. Ale od pondělka to tu sviští. Tři stěny a půl stropu jsou naštukovány, zítra zedník dodělá zbytek stropu a štuk může v klidu zrát. A já mám dva týdny na výběr barvy, případně tapety. To je spousta krásných večerů strávených ve společnosti Pinterestu :-)

 


pátek 6. listopadu 2015

První závan Vánoc

Kromě všudypřítomné reklamní masírky se nám Vánoce od minulého víkendu nenápadně připomínají i novými truhlíky. Teda, truhlíky jsou staré, jen jsou nově vyzdobené.
Cesmína posloužila lépe jako pokácená, než když ještě stála a museli jsme ji obloukem obcházet, abychom se nepoškrábali, nebo třeba nezatrhli nit na svetříku. Odstřihla jsem z ní pár větviček a jen tak je nahusto zapíchala do hlíny, odkud jen chvilku předtím zmizely pozůstatky značně přesluhujících (na jaře vysazených) macešek. Tak snad už nám teta naši okenní výzdobu nepomluví :-)
 




úterý 3. listopadu 2015

Jak jsme vysvobodili další roh

Některé rodiny tráví nádherné podzimní víkendy (přesně takové, jaký byl ten minulý) výletováním. Objíždějí hrady a zámky, zapotí se při výstupu na rozhlednu nebo se kochají při procházkách krásnou přírodou. My ne. My, když máme volno, popadneme rýč, lopatu a sekyru a vrháme se neohroženě do boje s naší rozbujelou zelení. Tak tomu bylo i tuto neděli.
Využili jsme toho, že přišla na návštěvu babička, v nestřežené chvilce jsme jí předali hlídací bidlo a už jsme byli z loďky venku. Případné námitky utlumila naše špaletová okna (jak se najednou to dvojité sklo hodí!) a my mohli vesele začít. Objížděli jsme zahradu s kolečkem naloženým horou kamení, zapotili jsme se při dolování kořenů prastaré cesmíny a po dlouhých hodinách, když už jsme se ani v zádech narovnat nemohli, jsme se kochali celodenním dílem. Vysvobodili jsme další roh! Konečně budou zdi dýchat a nebude se nám doma dělat plíseň. A chtělo to jen jednu hodnou babičku, jeden zlomený rýč (pak že Fiskars vydrží) a spoustu bolavých svalů :-)
Skoro za tmy jsme ještě zasadili dva keře levandule, vrátili jsme do země cibulky sněženek a z cesmíny naaranžovali zimně laděné truhlíky. A jestli bude příští víkend taky hezky, tak doufám, že seženeme nové hlídání. Babičku k nám už totiž nikdo nedostane :-)
 
Cesmína a zbytky vistárie, za rohem se skrývají téměř nedobytné kapradiny

Zdi se snad konečně prosuší a dřevěná podlaha bude moct odvětrávat.
Jen ten výhled z ulice budeme muset trochu zaclonit. Něco vymyslíme :-)


neděle 1. listopadu 2015

Listopadové tapety

S prvním listopadem jsem otočila kalendář a opět si měnila pozadí na počítači. Tentokrát na mě vyskočily dvě tapetky ze zahraničních blogů. Kromě německého sodapop-designu s už malinko zimním kolibříkem jsem ještě objevila španělský milowcostblog s halucinogenními muchomůrkami :-) Takže tentokrát máme na výběr. Něco pro rozdvojené osobnosti...
Zítra máme v práci volno, tak vám napíšu, jak jsme si o víkendu udělali velkou radost :-)


čtvrtek 29. října 2015

Myšičky

Včera jsme se krásně zabavili. Na blogu Z lesa jsme si stáhli a vytiskli myšky, děti vybarvovaly, natřeli jsme pytel lepidlem a sypali koření. A teď máme na lednici voňavé výkresy :-) A na příště výborný zdroj nápadů na společné tvoření...
 



středa 28. října 2015

Pytlíkujeme

Dnes jen krátce.
Děti jsou stále nemocné.
Já už do práce musela jít.
Takže pytlíkujeme - střídáme se v hlídání, jak má kdo čas, někdy i po hodinách.
Ráno, než jede do práce, má děti tatínek, potom nastoupí babička. Tatínek se občas přes poledne vrací a babička má pauzu. No a když skončím v práci, můžu si je zase převzít já. A pro jeden den máme dopytlíkováno.
Musíme bohužel vydržet až do konce příštího týdne.
Ještěže bydlíme v jednom městě, v jedné ulici, jinak si to neumím představit :-)
A se čtyřmi dětmi taky ne (viz komentář Marcelky k minulému příspěvku).
 
Tak hezky to napytlíkované nemáme :-)
Zdroj: Pinterest
 


pátek 23. října 2015

Jak jsem nejela na Designblok

Na Designblok se těším celý rok. Čím víc se blíží, tím víc se mi při pomyšlení na jeho návštěvu roztahují koutky. Už před měsícem jsem si v rodinném diáři zamluvila volno na pátek a sobotu. Plán byl takový, že v pátek po práci vyrazím do Prahy, projdu si s jednou Katkou Výstaviště, zajdeme s druhou Katkou na víno a pak u ní přespím. V sobotu jsem se chtěla podívat na UMPRUM  a na Václavák na krmelec a možná znovu zpátky na Výstaviště. A potom tradá domů.
S prvním zádrhelem přišel Honza, když zjistil, že přesně v tomto termínu musí pracovně do Pardubic a bude tam i přespávat. Nevadí. Moji zlatí rodičové se nabídli, že děti pohlídají. Paráda. Těšila jsem se čím dál tím víc a Designblok se mi všude připomínal. Na internetu, v televizi, na billboardech.
To jsem ještě netušila, že největší záškodníci teprve nastoupí. Děti se rozmarodily (jaké překvapení, už tři týdny vydržely ve školce). Začalo to zlehka zvýšenou teplotou, rýmou a kašlem, takže jsem ještě doufala, že všechnom proběhne podle plánu. Rodiče dva kašlíky zvládnou. Jenomže zlatíčka si to nejhorší schovávala na pátek.
Noc byla děsná. Co chvíli jsme byli vzhůru. Strašnej kašel, napít, vysmrkat, vyčůrat a když si to člověk dá ve dvojité dávce, vypadá ráno jako chodící mrtvola. 
Jeli jsme k doktorce, aby mi ukončila ošetřovačku. Ještě pořád jsem měla naději, že už jsou víceméně zdraví a noční kašlíky byly jen poslední výkřiky do tmy. Doktorka mě z toho vyvedla rychle. Ještě minimálně týden doma, Anička dostala antibiotika, když se Honzíkovi objeví vysoké teploty, máme i jemu ta antibiotika dát. K tomu sirupy na odkašlávání a večer zase na zastavení kašle před spaním, Honzík ještě něco na roztažení průdušek a uvolnění hlenů. V lékarně jsem nechala dvoudenní výplatu.
Designblok se mi rozplynul v mlze. Rodičům nemůžu dát dvě děti s horečkou, které se celou noc pravidelně budí a volají maminku. A k tomu ještě berou v různých dávkách a intervalech kvanta léků. Takže jsem zůstala doma.
Dnešní noc byla ještě horší než včerejší, byli jsme víc vzhůru a už od pěti se děti odmítly vrátit do postele. Takže za chodící mrtvolu bych byla ráda, ale dnes to vidím na povalující se, když se vybičuju tak ploužící se mrtvolu. A na Designblok se podívám za rok...

středa 21. října 2015

Ikea hacks: Billy bookcase

Investice do knihovny Billy není nijak závratná, ale když si s ní dáte trochu práce (možná tentokrát trochu víc práce než u předchozích Ikea hacků), bude výsledek ohromující. Většina předělávek na fotografiích vyžaduje přidání dřevěných prvků a přemalování celé knihovny, ale odměnou za námahu je vzhled kvalitní masivní vestavěné knihovny. A to určitě stojí za to.

Pár černých samolepek stačí, aby Billy vypadal stylově
Několik knihoven vedle sebe, přidaná světýlka
a výběr knih s podobnou obálkou udělá divy 


Billyho dostanete i pod schodiště, jen už to musíte umět
s pilkou a hřebíky a lepidlem (Ikea Hackers)

Barva na zadní stěnu, překrytí přechodů mezi knihovnami latěmi a nepoznáte, že jde o Ikeu

Trochu sofistikovanější práce se dřevem
(postup najdete zde)
 
Nejvíc se do knihoven Billy asi zamilovala bloggerka Kate Riley z centsationalgirl.com. Má je skoro v každé místnosti.
 
První projekt - Billy do obýváku zde

Billy do ložnice je tady

V dětské herně - více fotek tady

Jak nakombinovat Billyho a Bestu se dozvíte tu