Ve škole jako doma, potřetí a naposledy

Po pondělku a úterku se Honza zapřisáhl, že ho do školy už nikdo nedostane. Nicméně blížily se třídní schůzky. A jak jsme díky Aničce zjistili, měly být o týden dřív, než jsme si mysleli a než jsem měla napsáno v kalendáři. Měly být už ve čtvrtek. 

Bakalář, teda aplikace pro informování rodičů, která u nás skoro úplně nahrazuje žákajdu, a dozvídáme se z ní známky, úkoly, suplování, naplánované akce a hlavně nám přes ní učitelky a ředitel posílají zprávy, třeba o třídních schůzkách, tak tahle aplikace nám už od neděle nefungovala ani na mobilu, ani na počítači. 

Důvěřovali jsme tedy dceři. A ještě nám to potvrdila zpráva v žákovské u Honzíka, jestli můžeme na třídní schůzku dorazit už ve dvě. Se čtvrtečním datem.

Na schůzky jsem chtěla jít já, protože Honza se minule sice pobavil, ale školu tento týden nechtěl už ani vidět. Ale protože Mikešovi se klubou stoličky a chudák celej den kňourá a je na mě nalepenej, rozhodl se tatínek, že než uklidňovat vřískající nemluvně, radši si půjde poslechnout, co ve škole vyvádí Honzík.

"Zavolej tam, jestli ty třídní schůzky fakt jsou," zaúkoloval mě.

"Nebudu volat do školy, jestli jsou třídní schůzky. Kdyby jim tam kvůli tomu volali všichni rodiče, tak se z toho zblázněj."

Muž odešel, za 5 minut telefonát.
"Má to bejt u Honzíka ve třídě?"

"Jasně, kde by to jinde mělo bejt?" 

"Třeba někde u učitelky v kabinetu, když jsme objednaný na určitej čas. Ve třídě je totiž zamčeno."

"Zamčeno? A u Áni?"

"Počkej, dojdu to zkusit. Taky zamčeno."

"A jak ses dostal dovnitř."

"Zazvonil jsem a pustili mě. Jsem tady už docela známej..."

"Tak jdi do přízemí, k sekretářce nebo do ředitelny, a zeptej se jich, kdy jsou ty třídní schůzky. A rovnou jim vynadej, že už tejden nejde Bakalář a že si to nemůžeme sami zjistit."

"To je výborný! Nakonec jdu vynadat řediteli," rozčiloval se Honza ještě, když mi to v půlce věty zavěsil.

"Děti, ukliďte tady ty hračky. Tatínek se za chvilku vrátí a bude vytočenej."

A taky byl. "Třídní schůzky jsou až příští týden. Já ti říkal, ať tam zavoláš. Anička to popletla. Ředitel ještě volal třídní učitelce a vynadal jí, že píše zavádějící zprávy do žákovský a že jsem kvůli tomu vážil cestu. Nám doporučil zavolat Vondráčkovi, jak od něj máme internet, že něco přenastavoval na Bakaláři a teď to někde nejde spustit. Tak ať nám poradí, co si máme změnit v nastavení počítače a telefonu."

"No vidíš, aspoň něco ses dozvěděl," chtěla jsem ho povzbudit. "A navíc, teď už tě v tý škole zná opravdu každej, i ředitel. Příště ani nebudeš muset zvonit."

Honza se minulý týden vrátil na základku. Několikrát...

 

Ve škole jako doma, den druhý

Úterý začalo úplně obyčejně. Podařilo se mi vstát včas a vypravit děti v klidu do školy. Aničce jsme dali pytlík bonbónů, když jich včera měla málo, Honzíkovi řekli, ať si dojde o přestávce za Áňou, že mu taky bonbón dá. Pak jsme se nasnídali u zbytku Dobrého rána na ČT2, Honza se šel věnovat na půdu své práci na počítači, já začala dole s tou svou. No dobře. Nahrávala jsem Mikeše, jak tancuje na znělku Kouzelné školky. A potom ho fotila, jak se zahrabává do prádla, které mi tam čeká na vyžehlení. Ale je to vlastně moje práce, hlídat mimino, a on je teď fakt kouzelnej :-)

Když jsem se dost napracovala v obýváku, hecla jsem se a šla do kuchyně umýt nádobí a zkouknout, co budu muset koupit na dnešní vaření. A oko mi opět padlo na jídelní stůl a na něm Aniččiny desky s angličtinou! To snad není možný! Dva dny po sobě děti nechaj doma učebnice! Angličtinu má teda naštěstí až pátou hodinu, tak jí to tam o velký přestávce hodím. Hm, to abych pomalu vyrazila. A tady do mých úvah vstoupil nic netušící Honza, který si přišel dolů udělat kafe.

"Dobře, že jsi tu. Pohlídáš Mikeše? Andulka tu nechala angličtinu, tak jí to tam hodím."

"Já se tam klidně projdu, stejně se potřebuju protáhnout," nabídl se hned Honza.

"Tak jo. Navíc už víš, kde má třídu a jak se jmenuje učitelka."

"Haha. A kdy mám jít?"

"Ideálně hned, za minutu začíná velká přestávka."

Honza se oblíkl, popadl desky a šel. Já začala na procházku připravovat Mikeše a jak tak jdu kolem nástěnného kalendáře, koukám, že jestli měla včera Anička narozeniny, tak dneska není středa, jak jsem si ještě před chvílí myslela, ale úterý. A v úterý Áňa anglinu nemá. Proto si asi vyndala ty desky na stůl! Šikula.

A pak jsem si vzpomněla na Honzu, jak on tam zase bude vypadat. A musela jsem se hrozně smát. Vrátil se vzápětí a byl celkem v pohodě. Vůbec na mě neřval.

"Dneska je úterý, viď," řekla jsem soucitně.

"Ano, dneska je úterý," odpověděl odevzdaně. "Dneska angličtina není. To tam na mě křičela celá třída. Honzík se divil, co tam zase dělám. Byl u Áni ve třídě pro bonbóny. A Anička ještě ujistila paní učitelku, že teď budu chodit každej den, že mě to moc baví. Jsem tam za blbečka."

Radši jsem potlačila smích a nasadila vážnou tvář.

"Ale s čím tě tam pošleme zítra?"

Když mi Mikeš tahá prádlo

Ve škole jako doma

Máme za sebou opravdu povedený týden. Tak povedený, že se po 9 měsících musím s vámi podělit.

Začalo to v neděli v noci. Mikešek nepatří mezi děti, které usnou v 8 večer a probudí se v 8 ráno. Žádné z našich dětí není z tohoto druhu. Tentokrát se ale budil tak často, že jsem ráno zamáčkla buzení na telefonu a ještě si malinko přispala. Vím, že si můžu dovolit dvacetiminutového šlofíka a všechno i tak krásně stíháme. Probudila jsem se po 55 minutách. V 7:40. Doprkýnka! Vystřelila jsem z postele a běžela do pokojíčku k dětem. Nikde nikdo. Běžím dolů, v obýváku sedí v klidu na gauči Honza a popíjí ranní kávičku.

"Kde jsou děti?" snažím se přes ospalky zaostřit manžela.

"Dobré ráno," tváří se pobaveně. "Ve škole."

"Oni už šli?" zpracovává můj rozespalý mozek brilantně informaci.

"Asi před pěti minutama," usmívá se Honza.

"Aha," začínám se pomalu probouzet. "A snídali?"

"Jo, měli jogurt."

"A Anička neměla podepsanej úkol," vzpomenu si, jak mi to večer připomínala a já jí řekla, že jí to podepíšu ráno, že máme času dost.

"Podepsal jsem jí to," překvapil mě Honza.

"A co maj na svačinu?" rozjela jsem se v otázkách.

"Udělal jsem jim rohlíky, zabalil do folie a nakrájel jablko. Krabičky jsme našel díky Áně a lahvičky taky. Nechtěl jsem jim dávat sladký, ale pak se Anička připomněla, že má narozeniny a že by měla do školy přinést dětem bonbóny. Kdybych jí tu neměl, zvládali bysme to o dost hůř," přiznal.

Ježiši, zaspala jsem dceřiny narozeniny, běželo mi hlavou.

"Jenže jsme našli jen načatej pytlík, bonbónů tam bylo 16. A ve třídě jich prej je 26."

"Já pro ní měla bonbóny schovaný v jiný skříňce, aby mi to nesnědli," vzmohla jsem se předstírat vzornou matku.

"Anička to vyřeší tak, že si vybere děti, kterejm ten bonbón dá."

"Dobře, to nevadí. Zítra dostane plnej pytlík. Tak jste to krásně zvládli," chci Honzu pochválit, když mi padne oko na stůl. Na něm jsou v úhledné hromádce vyndané všechny Honzíkovy učebnice. "Akorát Jonásek má všechny učebnice doma," ukážu na ně rukou.

"Co?" poprvé znejistí Honza. "Toho jsme si nevšimli. Co teď."

"No musíš mu je tam odnést, ještě to stihneš před hodinou."

Honza se s brbláním začal oblíkat. Ještěže bydlíme za rohem!

"Je v 1.A, třídu má ob jednu vedle Aničky. Trefíš tam?" ujišťuju se.

"Jo, neboj, já to najdu." A zmizel s učebnicema. Až potom mi došlo, že jsem mu měla dát i ty bonbóny pro Aničku. Ale před chvilkou jsem vstávala, nikdo po mně nemůže chtít geniální myšlenky tak rychle.

Šla jsem se převléknout, postavila jsem si vodu na čaj a začala připravovat snídani a Honza už byl zpátky.

"Jsem tam byl celkem podezřelej. Hned u vchodu mě odchyt nějakej týpek a ptal se, co tam dělám. Tak jsem řekl, že nesu synovi učebnice, že je nechal doma. A do jaký třídy? Nejspíš do 1.A, tipnul jsem si. A pořád jsem mu před nosem mával těma učebnicema, aby viděl, že si to nevymýšlím. A jméno třídní učitelky? Chtěl mě proklepnout víc. A tady jsem pohořel. Já to nevěděl."

"Kremlová," napověděla jsem mu.

"No, teď už to vím taky."

"Ale knížky nemáš, takže tě pustil."

"Pustil! Ale byl jsem za blbce, že pořádně nevím, do který třídy Honzík chodí, ani jak se jmenuje jeho třídní. A samozřejmě jsem potkal i učitelku Aničky a byla dost překvapená, že mě tam vidí."

"Ale děti byly rády, když tě tam viděly, ne?" chtěla jsem ho povzbudit.

"Jo, moc," s ironií v hlase odpověděl Honza. "A nejlepší byl Honzík, když mi řekl, že ty učebnice nepotřebuje," zakončil hořce.

Trvalo mi delší dobu, než jsem ho přesvědčila, že tam nešel zbytečně a že Honzík ty knížky fakt potřebovat bude. 

"A nechceš tam Aničce ještě odnést ty bonbóny?" navrhla jsem na závěr rozhovoru nevinně a radši utekla nahoru pro vzbuzeného Mikeše :-) 

Naši školáci první školní den