Ve škole jako doma, potřetí a naposledy

Po pondělku a úterku se Honza zapřisáhl, že ho do školy už nikdo nedostane. Nicméně blížily se třídní schůzky. A jak jsme díky Aničce zjistili, měly být o týden dřív, než jsme si mysleli a než jsem měla napsáno v kalendáři. Měly být už ve čtvrtek. 

Bakalář, teda aplikace pro informování rodičů, která u nás skoro úplně nahrazuje žákajdu, a dozvídáme se z ní známky, úkoly, suplování, naplánované akce a hlavně nám přes ní učitelky a ředitel posílají zprávy, třeba o třídních schůzkách, tak tahle aplikace nám už od neděle nefungovala ani na mobilu, ani na počítači. 

Důvěřovali jsme tedy dceři. A ještě nám to potvrdila zpráva v žákovské u Honzíka, jestli můžeme na třídní schůzku dorazit už ve dvě. Se čtvrtečním datem.

Na schůzky jsem chtěla jít já, protože Honza se minule sice pobavil, ale školu tento týden nechtěl už ani vidět. Ale protože Mikešovi se klubou stoličky a chudák celej den kňourá a je na mě nalepenej, rozhodl se tatínek, že než uklidňovat vřískající nemluvně, radši si půjde poslechnout, co ve škole vyvádí Honzík.

"Zavolej tam, jestli ty třídní schůzky fakt jsou," zaúkoloval mě.

"Nebudu volat do školy, jestli jsou třídní schůzky. Kdyby jim tam kvůli tomu volali všichni rodiče, tak se z toho zblázněj."

Muž odešel, za 5 minut telefonát.
"Má to bejt u Honzíka ve třídě?"

"Jasně, kde by to jinde mělo bejt?" 

"Třeba někde u učitelky v kabinetu, když jsme objednaný na určitej čas. Ve třídě je totiž zamčeno."

"Zamčeno? A u Áni?"

"Počkej, dojdu to zkusit. Taky zamčeno."

"A jak ses dostal dovnitř."

"Zazvonil jsem a pustili mě. Jsem tady už docela známej..."

"Tak jdi do přízemí, k sekretářce nebo do ředitelny, a zeptej se jich, kdy jsou ty třídní schůzky. A rovnou jim vynadej, že už tejden nejde Bakalář a že si to nemůžeme sami zjistit."

"To je výborný! Nakonec jdu vynadat řediteli," rozčiloval se Honza ještě, když mi to v půlce věty zavěsil.

"Děti, ukliďte tady ty hračky. Tatínek se za chvilku vrátí a bude vytočenej."

A taky byl. "Třídní schůzky jsou až příští týden. Já ti říkal, ať tam zavoláš. Anička to popletla. Ředitel ještě volal třídní učitelce a vynadal jí, že píše zavádějící zprávy do žákovský a že jsem kvůli tomu vážil cestu. Nám doporučil zavolat Vondráčkovi, jak od něj máme internet, že něco přenastavoval na Bakaláři a teď to někde nejde spustit. Tak ať nám poradí, co si máme změnit v nastavení počítače a telefonu."

"No vidíš, aspoň něco ses dozvěděl," chtěla jsem ho povzbudit. "A navíc, teď už tě v tý škole zná opravdu každej, i ředitel. Příště ani nebudeš muset zvonit."

Honza se minulý týden vrátil na základku. Několikrát...

 

Ve škole jako doma, den druhý

Úterý začalo úplně obyčejně. Podařilo se mi vstát včas a vypravit děti v klidu do školy. Aničce jsme dali pytlík bonbónů, když jich včera měla málo, Honzíkovi řekli, ať si dojde o přestávce za Áňou, že mu taky bonbón dá. Pak jsme se nasnídali u zbytku Dobrého rána na ČT2, Honza se šel věnovat na půdu své práci na počítači, já začala dole s tou svou. No dobře. Nahrávala jsem Mikeše, jak tancuje na znělku Kouzelné školky. A potom ho fotila, jak se zahrabává do prádla, které mi tam čeká na vyžehlení. Ale je to vlastně moje práce, hlídat mimino, a on je teď fakt kouzelnej :-)

Když jsem se dost napracovala v obýváku, hecla jsem se a šla do kuchyně umýt nádobí a zkouknout, co budu muset koupit na dnešní vaření. A oko mi opět padlo na jídelní stůl a na něm Aniččiny desky s angličtinou! To snad není možný! Dva dny po sobě děti nechaj doma učebnice! Angličtinu má teda naštěstí až pátou hodinu, tak jí to tam o velký přestávce hodím. Hm, to abych pomalu vyrazila. A tady do mých úvah vstoupil nic netušící Honza, který si přišel dolů udělat kafe.

"Dobře, že jsi tu. Pohlídáš Mikeše? Andulka tu nechala angličtinu, tak jí to tam hodím."

"Já se tam klidně projdu, stejně se potřebuju protáhnout," nabídl se hned Honza.

"Tak jo. Navíc už víš, kde má třídu a jak se jmenuje učitelka."

"Haha. A kdy mám jít?"

"Ideálně hned, za minutu začíná velká přestávka."

Honza se oblíkl, popadl desky a šel. Já začala na procházku připravovat Mikeše a jak tak jdu kolem nástěnného kalendáře, koukám, že jestli měla včera Anička narozeniny, tak dneska není středa, jak jsem si ještě před chvílí myslela, ale úterý. A v úterý Áňa anglinu nemá. Proto si asi vyndala ty desky na stůl! Šikula.

A pak jsem si vzpomněla na Honzu, jak on tam zase bude vypadat. A musela jsem se hrozně smát. Vrátil se vzápětí a byl celkem v pohodě. Vůbec na mě neřval.

"Dneska je úterý, viď," řekla jsem soucitně.

"Ano, dneska je úterý," odpověděl odevzdaně. "Dneska angličtina není. To tam na mě křičela celá třída. Honzík se divil, co tam zase dělám. Byl u Áni ve třídě pro bonbóny. A Anička ještě ujistila paní učitelku, že teď budu chodit každej den, že mě to moc baví. Jsem tam za blbečka."

Radši jsem potlačila smích a nasadila vážnou tvář.

"Ale s čím tě tam pošleme zítra?"

Když mi Mikeš tahá prádlo

Ve škole jako doma

Máme za sebou opravdu povedený týden. Tak povedený, že se po 9 měsících musím s vámi podělit.

Začalo to v neděli v noci. Mikešek nepatří mezi děti, které usnou v 8 večer a probudí se v 8 ráno. Žádné z našich dětí není z tohoto druhu. Tentokrát se ale budil tak často, že jsem ráno zamáčkla buzení na telefonu a ještě si malinko přispala. Vím, že si můžu dovolit dvacetiminutového šlofíka a všechno i tak krásně stíháme. Probudila jsem se po 55 minutách. V 7:40. Doprkýnka! Vystřelila jsem z postele a běžela do pokojíčku k dětem. Nikde nikdo. Běžím dolů, v obýváku sedí v klidu na gauči Honza a popíjí ranní kávičku.

"Kde jsou děti?" snažím se přes ospalky zaostřit manžela.

"Dobré ráno," tváří se pobaveně. "Ve škole."

"Oni už šli?" zpracovává můj rozespalý mozek brilantně informaci.

"Asi před pěti minutama," usmívá se Honza.

"Aha," začínám se pomalu probouzet. "A snídali?"

"Jo, měli jogurt."

"A Anička neměla podepsanej úkol," vzpomenu si, jak mi to večer připomínala a já jí řekla, že jí to podepíšu ráno, že máme času dost.

"Podepsal jsem jí to," překvapil mě Honza.

"A co maj na svačinu?" rozjela jsem se v otázkách.

"Udělal jsem jim rohlíky, zabalil do folie a nakrájel jablko. Krabičky jsme našel díky Áně a lahvičky taky. Nechtěl jsem jim dávat sladký, ale pak se Anička připomněla, že má narozeniny a že by měla do školy přinést dětem bonbóny. Kdybych jí tu neměl, zvládali bysme to o dost hůř," přiznal.

Ježiši, zaspala jsem dceřiny narozeniny, běželo mi hlavou.

"Jenže jsme našli jen načatej pytlík, bonbónů tam bylo 16. A ve třídě jich prej je 26."

"Já pro ní měla bonbóny schovaný v jiný skříňce, aby mi to nesnědli," vzmohla jsem se předstírat vzornou matku.

"Anička to vyřeší tak, že si vybere děti, kterejm ten bonbón dá."

"Dobře, to nevadí. Zítra dostane plnej pytlík. Tak jste to krásně zvládli," chci Honzu pochválit, když mi padne oko na stůl. Na něm jsou v úhledné hromádce vyndané všechny Honzíkovy učebnice. "Akorát Jonásek má všechny učebnice doma," ukážu na ně rukou.

"Co?" poprvé znejistí Honza. "Toho jsme si nevšimli. Co teď."

"No musíš mu je tam odnést, ještě to stihneš před hodinou."

Honza se s brbláním začal oblíkat. Ještěže bydlíme za rohem!

"Je v 1.A, třídu má ob jednu vedle Aničky. Trefíš tam?" ujišťuju se.

"Jo, neboj, já to najdu." A zmizel s učebnicema. Až potom mi došlo, že jsem mu měla dát i ty bonbóny pro Aničku. Ale před chvilkou jsem vstávala, nikdo po mně nemůže chtít geniální myšlenky tak rychle.

Šla jsem se převléknout, postavila jsem si vodu na čaj a začala připravovat snídani a Honza už byl zpátky.

"Jsem tam byl celkem podezřelej. Hned u vchodu mě odchyt nějakej týpek a ptal se, co tam dělám. Tak jsem řekl, že nesu synovi učebnice, že je nechal doma. A do jaký třídy? Nejspíš do 1.A, tipnul jsem si. A pořád jsem mu před nosem mával těma učebnicema, aby viděl, že si to nevymýšlím. A jméno třídní učitelky? Chtěl mě proklepnout víc. A tady jsem pohořel. Já to nevěděl."

"Kremlová," napověděla jsem mu.

"No, teď už to vím taky."

"Ale knížky nemáš, takže tě pustil."

"Pustil! Ale byl jsem za blbce, že pořádně nevím, do který třídy Honzík chodí, ani jak se jmenuje jeho třídní. A samozřejmě jsem potkal i učitelku Aničky a byla dost překvapená, že mě tam vidí."

"Ale děti byly rády, když tě tam viděly, ne?" chtěla jsem ho povzbudit.

"Jo, moc," s ironií v hlase odpověděl Honza. "A nejlepší byl Honzík, když mi řekl, že ty učebnice nepotřebuje," zakončil hořce.

Trvalo mi delší dobu, než jsem ho přesvědčila, že tam nešel zbytečně a že Honzík ty knížky fakt potřebovat bude. 

"A nechceš tam Aničce ještě odnést ty bonbóny?" navrhla jsem na závěr rozhovoru nevinně a radši utekla nahoru pro vzbuzeného Mikeše :-) 

Naši školáci první školní den

  

Dětské oslavy

Řečeno s Evou Holubovou: "Rozmohl se nám tady takový nešvar." Každé dítě chce mít oslavu narozenin. Ale nejen takovou klasickou rodinou. Děti si chtějí zvát domů kamarády a narozeniny slavit s nimi!

Dlouho jsme se tomu úspěšně vyhýbali a nemálo pomohlo to, že jsou oba starší listopadoví a to už probíhají ve školkách a školách první vlny chřipek a dalších onemocnění a z oslav tedy nemohlo být nic. Jenže letos jsme podlehli. Respektive loni. A rozpoutali jsme tím něco strašného. Pozvání na oplátku. A zrovna nám vyšly dvě oslavy na únorové víkendy.

První víkend slavila Adélka. Je věkově mezi Aničkou a Honzíkem a všichni spolu chodili do školky do Berušek. Adélka by si asi pozvala jen Aničku, ale má bráchu, Ondráška, kterému se říká Bruce. Takže Adélka pozvala i našeho Honzíka, aby si měl Brucík s kým hrát. Jenže když jdou dvě děti na oslavu, sluší se, aby přinesl dárek každý. A když se jde na oslavu do domu, kde je víc dětí, mělo by i to dítě, které neslaví, dostat alespoň nějakou maličkost, aby mu to nebylo líto. To pro nás znamenalo vymyslet 4 dárky. 

Pro Adélku jsme měli vybráno raz dva, zdrželi jsme se jen u rozhodování, jestli mazlíček v příruční taštičce bude kočka nebo pes. Ale co Ondra? Ještě mu nejsou 3 a já už zapomněla, co u nás frčelo před lety u našich tříleťáčků.

"Honzíku, co koupíme Brucíkovi?" obrátila jsem se na nejvyšší kapacitu přes klučičí hračky.

Chlapec se zamyslel.

"Nekoupíme mu třeba nějaký autíčko?" zkouším nadhodit. "S čím si nejvíc hraje ve školce."

Honzík se rozzářil. "S tyčí!"

"S tyčí?" byla jsem dost zmatená. "Jak si hraje s tyčí?"

"No, mlátí s ní děti," dostalo se mi vysvětlení. 

"Aha," říkám opatrně. "A ty myslíš, že by potřeboval novou, jo? Že ta stará už je třeba ohlá, nebo málo tvrdá?"

"Hm, tyč mu asi kupovat nebudeme. Kup radši to auto. Třeba už dostal tyč od maminky," uzavřel Honzík.

Koupili jsme auto a šli jsme.

Odpoledne se děti připravovali na cestu a já ještě rozdávala poslední pokyny: "Chovejte se slušně! Žádný lítání po baráku! A žádný křičení!" Anička to odkývala a Honzík se na mě zamyšleně podíval: "Mami? Můžu křičet, když mě bude Bruce bouchat tou tyčí???"

Co na to říct? Snad všechny oslavy ve zdraví přežijeme :-)

Tak slavila Anička

 

2019

"Děti, co byste si přály do roku 2019?" byla jsem na Nový rok zvědavá.

"Spidermanovej oblek!" vypálí okamžitě Honzík.

"Aby rekonstrukce probíhala v klidu," motá se mi do rozhovoru s dětmi Honza.

"Já si to musím rozmyslet," nemůže si vybrat Anička.

"A spidermanovský rukavice, co střílej pavučiny. A pak ještě ty boty, abych mohl lézt po baráku."

"Možná kočku. Nebo koně."

"Já jsem nevěděl, že si toho můžu přát víc," cítí se Honza podvedej.

"Tati, já budu Spiderman a ty budeš Ironman. To je jeho táta, víš? A budeš mě trénovat a až budou policajti potřebovat pomoc, tak zachráníme nějaký lidi ve městě. Ten oblek si klidně můžeme i vyrobit, viď?"

"Nebo radši ne, to by vás stálo moc peněz," je Anička šetřivá. "A tatínek se bojí koní."

"Tati, mám dělat kliky?" 

To jsem se toho zase dozvěděla. Ještěže Mikešek zatím nemluví :-)

Moji dva mudrci a nemluvňátko :-)

 

Tři měsíce s Mikešem

Mikulášek nám roste. Přesně s třetím měsícem přešel na plínky velikosti 3. Už má totiž 62,5 cm a 6,25 kg. Je v numerologii tak důslednej, že se v čekárně u doktorky ještě rychle poblinkal a pokakal, aby mu ta čísla hezky lícovala :-)

Na světě se krásně rozkoukává, od druhého měsíce zjistil, že když se na nás usměje, naše srdce úplně roztají. A asi i mozky, protože na něj začneme šišlat a dělat opičky a různé obličeje, aby se usmál znovu. Chvilku nám dělá radost a snaží se usmívat, pak ho to ale přestane bavit a brečí, dokud ho nezvedneme.

To je jeho oblíbená činnost. Vlastně spíš nečinnost. Nechat se nosit. Ne obličejem k nosiči, to nic nevidí a hned protestuje, ať ho otočíme. Potom je spokojený (naše záda a ruce už míň) a vydrží se desítky minut procházet a pohoupávat, než usne nebo než se začne dožadovat jídla. Hlavně si s ním nesmíme sednout, to je zle.

Nošení má rád, ale to neznamená, že by sám byl nehybný. Jakmile má zrovna chvilku, kdy vydrží bez breku ležet na dece, rozhodně ji nemíní promarnit pouhým ležením. Nožičkama i ručičkama kmitá jako kolibřík křidélky, takže je skoro nemožné udělat nerozmazanou fotku. Trochu se bojím, jak bude akční, až bude lézt a chodit. Otáčí se na bok a když mu pomůžu až na bříško, krásně drží hlavičku a klidně několik minut "pase koníčky".

Vlásky mu trošku prořídly, na čele se objevily kouty a v týle lysina, jak tou hlavičkou šoupe po podložce sem a tam. To moc pobavilo Aničku. Že má Mikeš plešku. Sama ji měla ještě větší, protože těch vlásků měla ještě o dost víc.

Oči má Mikulín veliké a budou nakonec zase hnědé. Můj hnědý gen prostě u všech tří dětí přetlačil zelený gen tatínkův.

A je víc podobný ségře než bráchovi. Přesto je zase jiný. Náš benjamínek, malý Mikuláš :-)

V porodnici nechtěl jíst a teď mu chutná o to víc :-)

Anuška a Mikešek

Honzík byl oproti bráchovi obr :-)

 

Když zaspíme

Když zaspíme, naberou naše poklidná (haha) rána na obrátkách. Stalo se to zrovna včera. Běžně na budík reaguji vstáváním. Tentokrát ne. Rozhodla jsem se ho zamáčknout a pokračovat ve spánku. Teda, ne vědomě. Ale tělo si nejspíš říkalo o extra porci odpočinku a nasadilo autopilota, který se vypořádal s budíkem a na dalších dvacet minut převzal velení.

"Ty ještě spíš?" divil se pět minut po sedmé Honza.

"Cože?" snažila jsem se přepnout z autopilota na plné vnímání.

"Už je po sedmý!" pomohl mi rád Honza. Šoky po ránu jsou nejlepší budíček.

"Cože?!" opakovala jsem se při výskoku z postele. "Jaktože nebouchá pes?" Gába nás totiž obvykle budí spolehlivěji než všechny alarmy světa. Rozeběhne se proti dveřím v předsíni a naskakuje na ně tak dlouho, dokud někdo nedorazí a nevypustí ji ven. Dnes nic.

Za poklusu jsem vyndala máslo z ledničky, aby šlo dobře mazat, postavila vodu na čaj, zapla kotel, protože rána už jsou chladná, a běžela nahoru vzbudit děti. Ty si v polobdění naložili na záda peřinu, protože rána už jsou opravdu chladná, a přesunuli se dolů k televizi na pohádky. 

Dobře, vyberu jim oblečení, připravím k ruce na gauč a důrazně zopakuju, ať makaj, že jsme zaspali. Potom jdu kontrolovat batohy, vyndám, co tam nepatří, podepíšu, co podepsat mám (proč jsme včera večer dělali u rodičů ohýnek a nedohlídli na přípravu?), hodím jim do obýváku jogurt, proboha! oblíkejte se!, začnu připravovat svačinu, ještěže nebrečí Mikeš, dám svačinu do batohu, vy jste se ještě neoblíkli?, pomáhám Honzíkovi natáhnout ponožky a, když vidím jeho tempo, i slipy, tepláky, triko a mikinu. Mazej se obouvat! Najíš se ve školce. Áňo, oblíkni se. A česat!

Do háje, kdo sem dal to kolo? Ukopl jsem si o něj prst! Proč je kolo opřený o botník? 

Protože jsme přijeli za tmy a mně se nechtělo do kůlny. 

Tak ho dáš v předsíni do nejužšího místa... Honzo, jdi počkat ven.

Honzík poslušně otevřel dveře ke Gábě. Jé, hovno!

Tak proto nebouchala. Říkej radši bobek. Počkej, jdu to uklidit.

Teď to hovno neuklízej, ať se tady dá procházet!

Pak má to dítě mluvit slušně. Stejně jdete. Čau. Aničko, už jseš učesaná? volám v podřepu na naši školačku.

Nemůžu najít gumičku.

Teď ti jí nemůžu hledat, uklízím tady hovno!

Pak máme mluvit slušně, připomene mi vlastní slova.

Nebuď drzá a dělej.

Dám ještě Gábě vodu. No broučku, ty máš žízeň? A chceš granulky?

Áňo, mazej do tý školy. 

Vždyť mám čas. Kolik je hodin.

Proboha, za 10 minut začínáte. Budeš muset běžet.

Tak čau.

Zabouchly se dveře a konečně byl klid. Snad abych si vypila ten čaj. Éééééééééééééééééééééééééééééééééééééééé! Tak na tebe jsem, Mikuláši, zapomněla.

 

Snídaně do postele - kdy se dočkám?

Hmyzí hotel

Znáte ty dřevěné domečky, plné různých dřívek, stébel, šišek, kamínků, které někteří lidé umisťují na své zahrady, aby všichni ti hmyzáčci měli kde bydlet? My jsme to pojali mnohem velkoryseji. Nabídli jsme té havěti celý dům. Aspoň to tak vypadá. My o tom sice nic nevíme, ale zástupci hmyzí říše si to šeptandou předávají dál a dál. Jinak si neumím vysvětlit ty davy, které se nám letos na podzim doma objevují.

Výběr je opravdu pestrý. Od těch létajících (mouchy, mušky, octomilky, sem tam vosa, ještě nedávno i včely), přes lezoucí (nejčastější svinky, kterým s láskou říkáme autobusy a Honzík si je nechává na dlani stočit do klubíčka, rybenky, stonožky a mnohonožky, teď jsem si šla pro čaj a z horní kuchyňské skříňky na mě ospale mžoural škvor), až po zástupce nehmyzů, moji nejneoblíbenější pavouci. A že se tu vyskytují opravdu kolosální kousky.

Když je pavouk malej a suchej, nechávám ho do dalšího luxování žít. Ale jakmile je velkej, tlustej, chlupatej a hlavně rychlej, potlačím nával paniky a volám manžela, ať se s ním jde vypořádat. Ten blázen je ochotnej se k nim přiblížit, chytat je do sklenic a potom je chodit vypouštět na zahradu. Nedochází mu, že kdyby ti pavouci chtěli bydlet venku, už tam dávno bydlí. Oni tu chtějí být hezky v teple s námi. Což se bohužel neslučuje s mojí fóbií. A tak se pavouci vracejí a doma musí nastoupit brutálnější prostředky. Třeba bota. Nebo Biolit. Abych mohla klidně spát.

Nakonec bude asi nejlepší zkusit taktiku opravdových hmyzích hotelů. Možná se nám broučci nebudou potulovat uvnitř.

Anebo počkáme na první pořádné mrazy. Ty by náš problém taky mohly vyřešit :-)

Poznámka: při psaní dnešního příspěvku nebyl zabit ani zraněn žádný pavouk. Tentokrát to odskákal ten škvor...

Hmyzí idylka :-)

 

Tři jsou víc než dva

Víc radosti, víc starostí, víc trpělivosti, víc nervů, víc lásky, víc péče, víc otázek, víc nepořádku, víc opatrnosti, víc praní prádla, víc "pššššt", víc kruhů pod očima, víc kil, víc nošení, víc šišlání, víc strachu, víc smíchu, víc pláče, víc procházek, víc rodičovství, víc rutiny, víc únavy, víc nových věcí, víc spokojenosti, víc štěstí.

Velká ségra - ošetřovatelka, nosička, uspávačka

Velkej brácha - opatrovatel, pusinkovač a budič :-)

A Mikeš je ze vší té lásky pěkně vykulenej :-)

Třídní schůzky

Poprvé šel tatínek. A vrátil se rozzářenej jako sluníčko. Strašně se tam pobavil. Hlavně tím, jak důležité věci se na třídních schůzkách řeší. Všechny si nás shromáždil v pokojíčku (ano, i Honzíka, kterého se škola bude týkat až za rok. A i Mikeše, kterého zatím o samotě nechat nemůžeme, ale jemu to bylo jedno a celou dobu spokojeně slintal). A začal nám referovat, co se ve škole dozvěděl. Teda kromě toho, kde má Anička třídu a jak vypadá paní učitelka.

Naštěstí vyfasovali pomocný papír a mohl jet bod po bodu:

- omluvenky nestačí zaslat elektronicky, ale musí se napsat a podepsat i v žákajdě

- rodiče by neměli třídní učitelku přepadávat ráno před začátkem vyučování, ale mají si domluvit schůzku

- GDPR - naše dítě může být vyfoceno a fotografie prezentována na stránkách školy

- rodiče se musí více zapojit do domácí přípravy. Některé děti nenosí domácí úkoly, ani doplnění domácích úkolů, ani opravy domácích úkolů.

- dohlédnout na to, aby děti byly víc samostatné. Samostatnost se musí trénovat třeba na tom, aby si dítě připravilo samo pomůcky na další školní den. Rodič připravené pomůcky zkontroluje a případně dítě upozorní, že mu zase chybí prvouka. Dítě si ji potom samostatně přidá do batohu.

- výskyt vší (to je asi předtištěno na každém dokumentu pro rodiče) = zkontrolujte dětem hlavy!

Kromě toho se paní učitelka zmínila, že už toho má ve škole dost a zřejmě podá výpověď. 

Jedna maminka se zase svěřila, že našla dva koše hub. V lese. Rostou. 

A na závěr si paní učitelka zavolala jednu babičku a se slovy: "Tohle tady opravdu nechceme!" jí vracela malou hračku-samopal a několikrát přeložený papír, na kterém bylo napsáno sex, sex, sex... Což chápu. Sex nemá ve druhé třídě co dělat.

Za přesnou citaci neručím. Honza si občas leccos přibarvuje :-)

A protože mám na fotkách z Aniččiny třídy spoustu dalších dětí a nemám souhlas jejich rodičů, že to mohu zveřejnit, vybrala jsem fotku Aničky v mojí staré třídě na gymplu.

Výměna oken - dohra

Asi jsme se do toho neměli pouštět. Máme sice vyměněná okna, ale ještě pořád neproběhly všude následné zednické práce. Máme nová okna, kolem nich montážní pěnu (nebo jak se ta pěna jmenuje) a kolem pěny vymlácené otvory po původních špaletových oknech. A že se s tím pánové z Vekry nemazali a díry si udělali radši větší, to je jenom bonus.

Nemůžeme větrat, protože když se otevře okno s rozbitými cihlami, nafouká nám do místností stavební prach a suť. Tak okna neotevíráme. Ale to nevadí, stejně nám sem hezky táhne škvírami v pěně nebo v rozbitých cihlách.

A zedníci nejsou. Nebo jsou, ale zadaní na několik měsíců dopředu.

Naštěstí Honza jednoho sehnal. Může vždycky po práci. A tak jsme mohli na týden vystěhovat věci z kuchyně, obýváku a z půlky miminkovského pokoje (ten jsme přepažili plachtou, abysme ho nemuseli vystěhovávat celý a zároveň aby se nám na Mikeše zas moc neprášilo). A začali jsme bydlet provizorně. 

Snídaně řešíme většinou v Lidlu. Nebo cestou z Lidlu. Když si chceme dopřát čaj či kávu, navštívíme rodiče, sousedy, blízké a už i vzdálené příbuzné. Podobně řešíme obědy. Celé Doksy už nás mají plné zuby. Někdo nám nebere telefon, někdo předstírá, že není doma. Po vyzvednutí všech našich potomků ze školních institucí se usadíme na zahradě a již po desáté předstíráme, že odpolední svačina a večeře řešené formou pikniku jsou bomba. Děti si z nostalgie vytvořily v jednom koutu zahrady vlastní kuchyň ze staré poličky, několika dřívek a kamenů. Do té skutečné se už dlouho nedostaly. Večer si vždycky vystřihneme velký úklid po zedníkovi a tak nějak víc unaveni padneme do svých zaprášených postelí a necháváme si zdát o domově, který má kuchyni a jako bonus dokonce i obývák!

Ale blýská se na lepší časy. Přízemí už bude pomalu hotové a na řadu přijde vyklízení horního patra. To bude brnkačka. Tam jsou jenom ložnice. Prostě přeneseme všechny postele do obýváku (konečně ho zase budeme mít, tak proč ho nevyužít) a už nebudeme muset odpovídat na zvídavé dotazy dětí: "Mami, a proč teď bydlíme venku?"

Dětská kuchyňka - vaří se tu všelijaké dobroty :-)

Důležité je mít dost prostoru na přípravu surovin

A to děti vyřešily skvěle.

Hrají si hned vedle hromady vylámaných rámů...

...a oken.

 

Máme doma Mikuláše

Narodil se 2.8. v 18:12. Líbí se mi, jakej má smysl pro symetrii čísel. Budeme si v tom rozumět :-)
Byl velkej (4,135 kg), ale díky žloutence hodně spal a málo jedl a během 4 dnů půl kila zhubl. Jenom škoda, že to nezhubl ještě před porodem. Asi bych ho to odpoledne tolik neproklínala... Já jsem během pobytu v porodnici zhubla 11 kg. Můžu říct, že jako způsob shazování váhy je porod dost protivnej. A že do plavek to teda fakt nestačí. Hlavně břicho mám pořád vytahané. Prý se po třetím dítěti vrací do normálu pomalu. No a já bych potřebovala, aby se vrátilo o dost víc, než do normálu.
Synáček měl kromě nadprůměrné váhy i nadprůměrně hodně vlasů. Naše další vlasatý miminko. Plešatý neumíme. Jako bonus je i dost chlupatej. Na nožičkách, na zádech a ramínkách, na čele. Stejně vypadala Anička. V porodnici jí říkali mončičák :-)
No a to jméno. Ptali jsme se dětí, když jsme se dozvěděli, že čekáme dalšího chlapečka, jak by chtěly, aby se bráška jmenoval. Padaly různé návrhy. Honzíkovi se rozzářily očička a řekl, že chce za bráchu Ježíška, aby mu nosil dárky. To jsme mu vysvětlili, že nejde. Že Ježíšek se nikdo jmenovat nemůže. Že by se jedině mohl jmenovat Mikuláš. Ten taky nosí dárky.
Jméno bylo v okolí přijato dost rozpačitě, většinou si příbuzní a kamarádi mysleli, že si děláme srandu. A taky jsme si ji ze začátku dělali. Ale postupně jsme si zvykli a Mikulášovi už jeho jméno zůstalo. A od včerejška je to oficiální. Na rodném listu je Mikuláš :-)

Spokojený Mikulka v košíku u babičky a dědy

Zřejmě bude mít horní předkus. Nebo si rád cucá spodní ret :-)

V porodnici patřil mezi největší fešáky mezi novorozenci...

 

Sežeňte ovečky - hrad Valdštejn

Vy ještě nesháníte ovečky? No to musíte. Od června, kdy se ztratily z Déčka, děti doma hučí, že musíme taky nějakou tu ovečku najít. Od prázdnin jsou zveřejněná místa, kam se ovečky zatoulaly, tak jsme vybrali hrad Valdštejn, když už jsme byli na pár dní v Českém ráji, a jelo se.

Je pravda, že si ve svém požehnaném stavu raději vybírám cíle, ke kterým se dá co nejvíc přiblížit autem. Nerada bych začala rodit při výstupu na nějaký kopec s nulovou vyhlídkou na včasný dojezd do porodnice. U Valdštejna psali, že parkoviště je od hradu vzdálené 500m. To by šlo. 

A asi by to opravdu šlo, kdyby těmi pěti sty metry nemysleli vzdušnou vzdálenost z bodu A do bodu B. Po cestičkách byla cesta dvakrát tak dlouhá, nebo mně se aspoň taková zdála.

Že se hrady stavěly na kopcích, je taky každému jasné. Ale není kopec jako kopec. Některý připomíná spíš hrbolek, jiný skalnaté vrcholky velehor. Valdštejn stojí na něčem mezi tím. Místy příjemná procházka, místy nehorázné stoupání s deseti kily zátěže navíc. Plíce nestíhají, v ústech sucho, ve spáncích tepe, pot lije nejen z čela, břicho se začne stahovat v křeči, mimino se rozhodne, že spalo už dost dlouho a teď je čas, se pořádně protáhnout a přepočítat mamince žebra. Ostatní na vás koukají s obavou, jestli už je to tady, když se v předklonu popadáte za břicho a dýcháté, jak uhnaná fena. Někdo si neodpustí jedovatou poznámku, že to byl výborný nápad, šplhat v devátém měsíci na hrad.

Ale křeče nakonec povolily, tepová frekvence klesla na polovinu a poslední část cesty, kdy jsem zvolila tempo důchodkyně na procházce, proběhla naprosto v klidu. Nahoře jsme si dali nanuky a pití, požádali v pokladně o ovečky, dostali kódy do ovečkové hry a navrch ještě déčkové tetovačky a užili si prohlídku hradu. 

A kdybysme se nazpátek k parkovišti nevydali po asfaltce, abych to měla jednodušší, neprodloužili bysme si výlet dobrovolně o tři kilometry a nezažili znovu to funění a popadání za břicho. Nebylo by to prostě s předporodním divadlem :-)

Nemáme ovečky?

Máme ovečky!!!

 

"Dneska ještě ne"

Říkám si každý den před půlnocí. Někdy si to pomyslím v 11, někdy v 10, ale to se rychle opravím, že když to bude fakt fofr, tak to do půlnoci stihnu :-) Každopádně už odpočítávám. Termín je sice 1.8., ale trochu se bojím, že to bude další čtyřkilovej obřík, jako byl Honzík, takže bych upřednostnila dřívější datum. 

Na fotky se už vcelku nevejdu, leda z velké dálky. Proběhl pokus vyfotit mě po kouskách a složit dohromady mozaiku, ale výsledek byl moc kubistický...

Ve vaně jsem se naposledy zasekla a ne a ne se zvednout. Kdyby Honzu asi po hodině nenapadlo, že tam jsem nějak dlouho, asi bych tam přespávala. Budu se muset jen sprchovat. Problém je, že nemáme sprchu. 

Když mi něco spadne na zem, jsem nucena zavolat děti, aby dělaly sběrače, nebo do široka rozkročím, podklesnu v jednom koleni (obě bych zpátky nenarovnala) a doufám, že jsem ruku nasměrovala dobře, protože přes břicho nevidím, kam šmátrám. Potom se musím pokud možno bez lupnutí v koleni vrátit zpět do stoje a pár minut to rozdejchávat.

Vůbec teď často rozdejchávám. Schody, kopce, když si lehnu na záda, když sedím moc přikrčeně, když se mě někdo ptá, jestli už nepřenáším. Budu muset po porodu vysadit pár stromků, abych vykompenzovala planetě, co jsem za posledních pár týdnů vydýchala. 

Vlastně jenom čekám na fázi, kdy se moje večerní konstatování "dneska ještě ne" změní na zoufalé "proboha, dneska zase ne :-("...

Botičky máme, chybí jen to mimino :-)

 

Pan Bublinka

Bude tu už brzy. Termín je sice za šest týdnů, ale vidím to spíš na čtyři, maximálně pět. Protože mi dává zabrat už teď. Ničí mi žíly, způsobuje křeče v lýtkách, nenechá mě vyspat (no dobře, tady bude mít svůj podíl i to horko, které naštěstí na pár dní polevilo), chce neustálý přísun sladkostí a ještě ke všemu mě nutí nakupovat! To se každou chvíli zamiluju do nějakého oblečku, botiček, čepičky a peněženka naříká a šuplíky přetékají. U předchozích dětí jsem tak nešílela, tak proč teď? Asi je to tou delší pauzou (Aničce letos bude 8 a Honzíkovi 6 let) a já si to chci znovu užít. Protože s největší pravděpodobností je to naposled...

Ultrazvuk z konce května - nedal jinak, než že chce mít u pusinky bublinu - takže je to pan Bublinka :-)

Měli jsme týden možnost vyzkoušet si, jaké to bude, až budou tři. Bylo to moc hezký. Jenže malou Cristinku jsme mohli po prvním zabrečení vrátit její mamince...

 

 

Svatební úvahy

"Asi si budu muset vzít Vaška," překvapila mě nedávno cestou z družiny Anička. Moje sedmiletá sotvadoprvnítřídychodící Anička.

"Vaška? Jakýho Vaška?" nestačila jsem se divit.

"No od nás ze třídy! On mě miluje a pořád chce se mnou chodit a chce si dávat pusu."

Nějak jsem z té přemíry informací zapomněla jít, takže mě v pohodě dohnal loudající se Honzík a suše utrousil: "Kvůli Vaškovi se všude dávaly kamery." 

To mě teda probralo a v cukuletu jsem ty dva dohnala.

"Jaký kamery?!" poskočil mi hlas nezvykle vysoko.

"Ále," máchla ledabyle dcera rukou, "Vašek pořád zlobí, ničí věci a taky utíká, tak v družině instalovali kamery."

"A toho si chceš vzít? Tak na Vaška zapomeň!"

"Já si ho nechci vzít! Minule bouchnul Terezku pěstí do břicha a ona pak brečela. On si chce vzít mě a já už nevím, jak se ho mám zbavit." 

Hodná holka. Zatím dělá rozumná rozhodnutí. Ale já se musím na příště líp připravit. Kdybych jí Vaška tak striktně zakázala v patnácti, na truc s ním začne ty věci ničit taky :-)

Honzík si o citových problémech přišel popovídat pár dní potom.

"Víš, mami, Helenka mě milovala, ale už se se mnou rozešla a miluje Vojtu."

"Aha. A ty jí miluješ?" přešla jsem do jejich slangu.

"Ne, nemiluju."

"Tak je to vlastně v pohodě, ne?"

Jenže nebylo. Honzík o Helence vyprávěl každý den a taky začal do školky nosit svačinky.

"Proč zase chceš do školky Brumíka? Ty tam máš hlad?" vyptávala jsem se asi po týdnu.

"Ne, ale když Hele něco přinesu, tak potom miluje mě a ne Vojtu."

"Tys dával všechny ty dobroty Helence?" nevěřila jsem svým uším.

"No, aby mě milovala," obrátil ke mně ta bezelstná očička.

"Ale Honzíku, to od Hely není hezký, že tě miluje, jenom když něco přineseš!"

"Já se s ní asi rozejdu. Já mám ještě Sáru, Štěpánku a Janičku. Čtyři manželky asi nezvládnu..." pokýval hlavou náš rozumbrada.

"A víš, že čtyři manželky ani mít nemůžeš?" ujišťovala jsem se.

"A kolik jich můžu mít? Tři?"

"Né, jen jednu."

"Tak já si nechám Aničku, tu znám ze všech nejvíc," zakončil Honzík rozhovor a odběhl si hrát se sestrou.

Že si svou sestřičku opravdu nebude moct vzít, jsem si radši nechala na jindy. Dneska už bylo těch zklamání dost.

Moje zlatíčka a jejich první milostné problémy :-)

 

Jak mě vidí

Včera jsem ve školce dostala takovej záchvat smíchu, až mi tekly slzy. A důvod? Ten jsem si vyfotila.

Školka každý rok v květnu věnuje jeden týden pozornost maminkám. Děti pro nás vyrábí dárečky a přáníčka a paní učitelky s nimi ještě dělají projekt Moje maminka, který potom vystaví v šatně.

Minulý rok byl projekt o slovním popisu a tak zatímco ostatní maminky se o sobě dozvěděly, že jsou nejkrásnější a hodné a šikovné a často si s dětmi hrají, já jsem si přečetla: 

"Moje maminka je nemocná, protože musí dělat hodně práce. Asi má nějaký bacily, protože nám musí vařit pořád nějaký jídla. Tatínek jí nemůže pomoct, i když by rád. Prý to nejde, můj tatínek musí pracovat."

Moje naprosto přesná charakteristika, kde jsem se o sobě nedozvěděla vůbec nic. Navíc vaření nesnáším a kdykoli to jde, přenechávám zástěru a vařečku tatínkovi. Takže s tím časem u plotny to rozhodně tak horký nebude. Litovala jsem, že Anička byla nemocná se mnou. Ta by o mně určitě byla schopná říct něco hezkýho.

Ještě trochu hůř na tom byla maminka Vojtíka:

"Maminka má hnědé vlasy a na světě má nejvíc ráda cibuli. Nemá ráda mrkev a nemá ráda, když zlobím. A když zlobím, musím jíst mrkev taky. Tatínek je nejlepší na světě, protože umí kotrmelec. Má rád cibuli. No, my vlastně jíme doma jenom cibuli." :-)

Letos se paní učitelky rozhodly pojmout projekt Moje maminka výtvarně. A znovu jsem litovala, že se neúčastnila Áňa, protože potom bych nevypadala takhle:

Tentokrát už jsem se nemohla utěšovat, že je na tom některá maminka hůř. Byla jsem jednoznačně největší ježibaba :-)))

Barevné odpoledne

Dny jsou teď opravdu krásné a zahrada velká a hlavně po zimě zanedbaná a tak když chci vytáhnout ven děti, hned čichaj nějakou práci a stráášně se jim ven nechce. A to je do toho zahradničení ani nenutím, jen navrhuju, co by třeba mohly zvládnout, co by mi pomohlo a co by je mohlo bavit. Jenže nebaví. Možná dvě, tři minuty jo, ale pak už by to chtělo změnu a ne tu činnost dotáhnout do konce.

Takže se začnou nenápadně vytrácet zpátky do baráku, z čehož jsem nervózní já, protože je musím chodit kontrolovat, každou chvíli se ozve méně či více zoufalé "Mamí!" a já neudělám na té zahradě taky nic.

Je pravda, že Honzík se jako interiérové dítě profiloval od útlého mládí. Uměl sotva pět slov, ale jen jsme ho oblíkli a vystrčili před dveře, dvakrát se na zahradě otočil, půl minuty vesele běhal a potom za námi přišel a povídá: "Domu?" Případně dodal: "Ham-ham," že chce papat a venku už s ním žádná sranda nebyla. Jen řev.

Ale dneska to bylo jiné. Děti se ven těšily(!!!) a já měla hned optimismu na rozdávání a říkala jsem si, že konečně zvládnu ostříhat růže. Vypustila jsem potomky a psa, šla si pro nůžky a pilku a když jsem vysypávala z kyblíku první várku pichlavých větviček, přišel Honzík, že je venku nuda a že jde domu.

"Nuda. Tak si s něčím hrajte," pokoušela jsem se ho udržet mimo dům.

"Tady nic není," tvrdil chlapec otráveně.

Honem jsem se rozhlížela, s čím už si děti dlouho nehrály.

"Přineseme křídy a budete malovat chodník," navrhla jsem.

"Chodník?"

"No, ale musíte ho vybarvit celej. Jestli to teda zvládnete," malé pošťouchnutí vždycky zabere a děti tvrdily, že to samozřejmě zvládnou, už nejsou malý, a ať přinesu křídy. Hned se do kreslení zabraly a já měla konečně klid na ty růže.

"Mami, pojď se podívat!"

"Máte to krásný," chválila jsem už z dálky, ale jen do doby, než se ke mně Honzík obrátil čelem. On ty křídy po tom chodníku snad neroztíral jen rukama, ale podle toho, jak vypadal, musel při tvorbě používat i břicho a kolena a celá předloktí. Spolkla jsem nářky nad špinavým oblečením, ještě jednou je pochválila a šla rychle dodělat ty růže.

"Došly nám křídy," hlásila Anička za pár minut. Jasně, když s nima mažete od chodníku přes oblečení snad všechno. Naštěstí jsem stříhala poslední keř.

"Tak už to nechte, půjdete se vykoupat a dáme si něco k večeři."

Sklidila jsem nářadí, zahnala děti do koupelny a šla připravovat jídlo.

"Mami, pomož mi svlíknout kalhoty, já mám na rukách bláto."

"Jaký bláto, proboha?"

"Jak jsem si chtěl umejt ty křídy, tak se mi z toho udělalo bláto. Já ti to jdu ukázat."

"Nikam nechoď!!" Ale zařvala jsem pozdě. Chlapec si právě těma špinavejma hnátama otevřel bílé dveře a už se chystal opřít o zeď.

"Nešahej na tu zeď!" přešla jsem do histerické fistule, popadla vyjevené dítě a vrátila ho zpátky do koupelny, kde si předtím očividně na vaně zkoušel, kolik otisků rukou se vejde na přední okraj. Naprosto vytočená jsem z něj začala sundávat oblečení a mumlala jsem něco o tom, že kdyby si ty ruce utřel do těch špinavejch hadrů, vůbec by to nešlo poznat.

"Mami, ty nevíš, že se do oblečení nemáš utírat? Potom se to musí vyprat a vyžehlit. Akorát si přiděláváš práci," pokáral mě synek a já si při pohledu na opatlanou vanu a dveře pomyslela: Ještě, že mi ji nepřiděláváš ty! 

Tady jsme po prvním pochlubení - zhruba tak v půlce malířských výkonů

 

Šlofíček

Od té doby, co jsem těhotná, jsem ještě nepřestala zívat. Jako by tělo chtělo naspat všechen budoucí spánkový deficit už teď. Takže asi od prosince u mě nastoupila jarní únava. Když to jde, zašiju se v ložnici a aspoň chvilku si zdřímnu. 

Během pěti až dvaceti minut mě stejně probudí ostré "MAMÍÍ!". Délka šlofíku se odvíjí od toho, jak zajímavou činnost děti provozovaly v době, kdy jsem se šla natáhnout, jestli se u toho stihly poprat, případně jestli jim tatínek vypnul pohádku. Zvláštní je, že to nikdy není "Tati!". Kromě jediného případu. Když dlouho neodpovídám. "Tati, kde je máma?"

Marně se snažím potomkům vysvětlit, že už jsem celkem stará těhule, že nosit miminko je pro moje tělo náročné a proto si potřebuju i přes den malinko odpočinout. Vzbudí mě vždycky. Naposledy za mnou přišel Jonásek. 

"Mami! Mami, vzbuď se!" 

"Co je, Honzíku?" mumlám rozespale. 

"Přinesl jsem ti medvídka, aby se ti líp spinkalo."

Je to prostě moje láska :-)

Večer chodím kontrolovat děti do postýlek, přikrývám záda, odhrnuji vlasy, sundávám plyšáky z obličeje. A někdy je vyfotím na mobil. Tak vznikla následující studie jejich spánku :-)

Anička spí většinou spořádaně na boku, častěji na pravém. Než usne hlubokým spánkem, srandovně chrápe :-)

Honzík je chaotik i v noci. Nejčastěji spí s hlavou pod dekou nebo polštářem. Případně rovnou hlavu otočí do matrace. Kudy se k němu dostane vzduch je pro mě záhadou. Nemusí mít přikryté nohy, hlavně že mu nekouká hlava...