Výměna oken - dohra

Asi jsme se do toho neměli pouštět. Máme sice vyměněná okna, ale ještě pořád neproběhly všude následné zednické práce. Máme nová okna, kolem nich montážní pěnu (nebo jak se ta pěna jmenuje) a kolem pěny vymlácené otvory po původních špaletových oknech. A že se s tím pánové z Vekry nemazali a díry si udělali radši větší, to je jenom bonus.

Nemůžeme větrat, protože když se otevře okno s rozbitými cihlami, nafouká nám do místností stavební prach a suť. Tak okna neotevíráme. Ale to nevadí, stejně nám sem hezky táhne škvírami v pěně nebo v rozbitých cihlách.

A zedníci nejsou. Nebo jsou, ale zadaní na několik měsíců dopředu.

Naštěstí Honza jednoho sehnal. Může vždycky po práci. A tak jsme mohli na týden vystěhovat věci z kuchyně, obýváku a z půlky miminkovského pokoje (ten jsme přepažili plachtou, abysme ho nemuseli vystěhovávat celý a zároveň aby se nám na Mikeše zas moc neprášilo). A začali jsme bydlet provizorně. 

Snídaně řešíme většinou v Lidlu. Nebo cestou z Lidlu. Když si chceme dopřát čaj či kávu, navštívíme rodiče, sousedy, blízké a už i vzdálené příbuzné. Podobně řešíme obědy. Celé Doksy už nás mají plné zuby. Někdo nám nebere telefon, někdo předstírá, že není doma. Po vyzvednutí všech našich potomků ze školních institucí se usadíme na zahradě a již po desáté předstíráme, že odpolední svačina a večeře řešené formou pikniku jsou bomba. Děti si z nostalgie vytvořily v jednom koutu zahrady vlastní kuchyň ze staré poličky, několika dřívek a kamenů. Do té skutečné se už dlouho nedostaly. Večer si vždycky vystřihneme velký úklid po zedníkovi a tak nějak víc unaveni padneme do svých zaprášených postelí a necháváme si zdát o domově, který má kuchyni a jako bonus dokonce i obývák!

Ale blýská se na lepší časy. Přízemí už bude pomalu hotové a na řadu přijde vyklízení horního patra. To bude brnkačka. Tam jsou jenom ložnice. Prostě přeneseme všechny postele do obýváku (konečně ho zase budeme mít, tak proč ho nevyužít) a už nebudeme muset odpovídat na zvídavé dotazy dětí: "Mami, a proč teď bydlíme venku?"

Dětská kuchyňka - vaří se tu všelijaké dobroty :-)

Důležité je mít dost prostoru na přípravu surovin

A to děti vyřešily skvěle.

Hrají si hned vedle hromady vylámaných rámů...

...a oken.

 

Výměna oken

Takhle my si s miminkem žijem. Jen nás pustili z porodnice, už se pouštíme do výměny oken. A nebylo by bývalo lepší je nechat vyměnit ještě před porodem? Bylo. Protože nebýt rodičů, kteří hlídali malého Mikulku, asi bysme ani nestihli vystěhovat, sestěhovat, zakrýt, zaplachtovat a přeorganizovat všechny věci v celém domě.

A nebýt novorozenecké žloutenky, která nás donutila vrátit se na pár dní do nemocnice, absolvovali bysme prašnou a hlučnou výměnu s dvoutýdenním miminkem. A potom náročný úklid. Takhle se nám to vyhlo a celá práce zbyla na Honzovi a rodičích. Všechno zlé (žloutenka) je k něčemu dobré :-)

Kromě oken se bourala i část zdi - máme tu teď dveře :-)

Ještěže nám nepršelo!

A takhle to u nás vypadá teď - nemůžeme sehnat zedníka, který by nám okenní otvory začistil...

Z průběhu prací - některá okna už jsou usazená a některá ještě na své místo čekají

Dětský pokojíček před výměnou

A po výměně. I po úklidu :-)

 

Pokojíček pro miminko - práce pokročily

Zase jsme o několik dní blíž porodu. A o několik hodin práce blíž finální podobě pokojíku. Nutno podotknout, že moje část práce spočívala ve výběru koberce a dodávání nápojů, protože dodržovat pitný režim je v těch třicítkách nutné :-) 

Jinak jsem nepoužitelná. Už skoro nemůžu ani mýt nádobí, protože se přes PUPÍČEK nenahnu do dřezu. Musím si stoupat bokem. Jediné, co zvládám, je dávat prádlo do pračky, pověsit ho a žehlit. Takže máme přepranou celou domácnost.

A ještě třídím věci. Až se děti vrátí od babičky a dědy z Moravy, asi budou koukat, kolik hraček jsem jim z pokojíčku vytřídila. Poprvé se všechno vejde do poliček a šuplíků :-) 

V pokojíčku pro mimčo je vymalováno, položený koberec a jakmile zas bude mít Honza volný den v práci, bude se stěhovat nábytek. A potom budu moct třídit do dalších šuplíků :-) 

Ještě předevčírem byly stěny rudé a na podlaze stará prkna částečně zakrytá ošklivým linem. Dnes bílé stěny doplňuje světle šedý koberec

Ještě chybí natřít futra a nainstalovat nový vypínač a zásuvku

Ve výklenku bude postýlka. A zatemňovací závěsy, protože si vážně přejeme, aby alespoň třetí dítě hezky spalo...

 

Pokojíček pro miminko

Tentokrát jsme začali brzo. Na naše poměry. Naposledy Honza maloval, až když jsem byla v porodnici, ale teď jsem pořád ještě dva v jednom a už máme oškrábáno! A vypadá to, že po víkendu bude i vymalováno a bude se moct položit nový koberec a nastěhovat nábytek.

Stejně, nejlíp se rekonstruuje, když v tom člověk může bydlet. To se jenom vynosí všechny věci z jedné místnosti, spravedlivě se přerozdělí do těch ostatních - ideálně tak, aby se něco neustále hledalo nebo aby aspoň bylo o co zakopávat - a potom se jen snažíte eliminovat roznášení stavebního prachu po celém domě. V tom bezvadně pomáhají děti, kterým zavírání dveří absolutně nic neříká. A když z toho máte nervy na pochodu, přihodí se něco neočekávaného (spadne kus stropu, manžel musí pracovně na pár dní do Brna, začne se rodit a tak dále) a celá rekonstrukce se ještě o několik dní až týdnů protáhne. 

Ale to určitě nebude případ pokoje pro miminko. Tam bude všechno šlapat jako na drátkách :-) 

To ještě není finální verze :-)

 

Vše zakryto - stěny zatím bílé

A začínáme - stěny nám rudnou

Hlavně že pomocníků je dost!

A může se začít malovat :-)

Jak to jde se střechou

Pomalu. Jak u nás taky jinak :-)

2. května přišel pán a začal sundávat staré tašky a latě a postupně odkryté části zakrývat fólií a novými latěmi. 

3. května nepřišel nikdo. 

4. května se zase na hodinku zastavil střechař a něco pošolíchal.

Potom byl víkend. Myslím, že v neděli u nás na chvíli byl.

A takhle postupně po hodince, dvou hodinkách denně či ob den probíhal minulý týden.

Pršelo jenom jednou. Bohužel když byly dole staré hřebenové tašky a asi pěticentimetrová skulina po celé délce střechy nebyla zakrytá...

V pátek konečně přivezli objednané tašky. Špatné tašky. Což jsme zjistili později.

Teď nám na zahradě stojí 8 palet střešních tašek, které jsme nechtěli, odvezou si je za 14 dní a dodací lhůta na ty správné tašky je 3-4 týdny. A do toho se příroda rozhodla, že je ten správný čas dohánět srážkový deficit. Prostě máme štěstí :-)

Bramac - střecha na celý život. Proto by nás asi dlouho štvalo, že jsme si původně vybrali jinou :-)

 

Střecha aneb Konečně se něco děje

Tak se zdá, že se věci začínají hýbat. Budeme mít novou střechu. Sice se ochudíme o veselé historky s žebříkem, ale zato nám nepoteče do baráku a vypadá to, že z půdy by mohl vzniknout další obytný prostor a ne jen skladiště věcí. Ale nechci to zakřiknout. U nás už to vypadalo na ledacos a výsledky se nakonec dost lišily :-)

Každopádně v pondělí nám postavili lešení a dneska přišli sundávat staré tašky. Což je ideální, protože večer se čekají bouřky s průtržemi... Tak snad ne u nás. 

Člověk by si skoro ani nevšiml, že se na baráku něco děje...

Ale ono se doopravdy děje :-)

 

Deník naší koupelny I

Jsou to asi tři týdny, kdy jsem našla na zamlženém zrcadle první zápisek. Od té doby si koupelna píše do zrcadlového deníčku skoro denně...

 

7.11.: Včera jsem je slyšela mluvit o tom, že s námi musí konečně něco udělat. Se mnou a se Záchodem. A co byste řekli? Začali Záchodem! Přitom já jsem větší a mnohem důležitější!

8.11.: Naštěstí jim to trvalo jen jeden den. Teď budu na řadě já.

9.11.: Ještě nezačali. Asi si to musí pořádně rozmyslet, aby mi to fakt slušelo.

11.11.: Pořád se mnou nic neudělali! A to sem dnes courá spousta lidí. Maj nějakou oslavu.

12.11.: Pomalu to vzdávám. Bavili se přece o tom, že vylepší Záchod i Koupelnu. Tak kde to vázne?

13.11.: Jsem dost vytočená. Až se na mě konečně vrhnou pěkně jim to osladím. HAHAHA (ďábelský smích)

14.11.: Konečně jsem se mohla pomstít. Dneska začali. Vynesli věci, zakryli vanu a začali obouchávat obkladačky. Teda ten chlap. Strašně jsem mu to ztěžovala. Nechtěla jsem je pustit. Držela jsem je vší silou. Byl z toho hotovej, nadával a měnil nářadí. Ale vůbec to nevzdával a pomalu se propracovával přes roh k místu, kde vedou moje trubky. No, čekalo ho překvapení :-) Trubky prorezly už před léty a po kapičkách pouštěly do zdi vodu. Chlap nadával ještě víc. Volal tu ženskou, ať se na to jde podívat. Vypadal fakt zničeně. Obouchal ještě kus obkladaček a začali to uklízet. Taky už byla tma. Při úklidu mručel něco jako že si myslel, že toho dneska stihne víc. Potichu jsem se chechtala. 

15.11.: Vrátil se obouchat zbytek obkladů. Škodolibě říkám, že tam ten včerejší elán nevidím. Několikrát volal instalatérovi kvůli těm trubkám. Ta ženská zmínila, že měli radši jen vymalovat. To mu náladu nezvedlo :-) Instalatér dorazí pozítří. Konečně budu mít nové trubky a čistější vodu!

17.11.: Instalatér se neukázal. Vlastně tady nebyl celej den nikdo. Akorát večer si přišli vyčistit zuby a bavili se o nějakém porodu.

19.11.: To budu takhle vypadat věčně? Kde je ten instalatér?

21.11.: Včera jsem si užila péči odborníka. Chtěl se mnou bejt hotovej do jedný, no trochu jsem ho potrápila a nakonec odjížděl v sedm. Ale mám nový trubky. Rovnou je natáhli i do Kuchyně, která jim rušení svého klidu taky nedala zadarmo. Museli odtáhnout linku a co našli za ní... Prej humus. Kuchyň mi pak říkala, že za linkou se neuklízelo desítky let. Musela to bejt sranda :-) 

Nejvíc je vytáčí, že se jim teď všude válej věci. Už tejden. Jojo, když neuměj popohnat instalatéra... A kdo ví, kdy to všechno zahází, omítnou, vymalujou a konečně nastěhujou zase zpátky. To jim ještě potečou nervy :-)))

Obkladačky jdou pomalu ale jistě k zemi

Naposledy máme v koupelně mušličky...

Koupelna teď vypoadá ještě víc industriálně :-)

Na tomto úseku byla prorezavělá trubka několikrát děravá :-(

Vnitřnosti koupelny byly vykuchány a odloženy na zahradu

A nové trubky už se instalují

 

Předvánoční úklid

Je to tak. Dlouho jsme se to snažili ignorovat, zacpávali jsme si uši, odvraceli zrak, ale utéct před tím zkrátka nejde. Vánoce se blíží. Zatím máme času dost a můžeme se na ně pořádně připravit. A tak jsme začali s předvánočním úklidem o něco dřív.

Podle hesla: "Hlavně nepřepálit start, aby elán vydržel," jsme to vzali od nejmenší místnosti v domě - od záchodu. Je pravda, že tady jsme se s úklidem o něco opozdili. Zhruba o pět let. Abyste dobře rozuměli, pravidelná údržba probíhala, ale už před pěti lety to chtělo generálku.

A na tu došlo minulý týden.

"Co kdybysme oškrábali zdi na záchodě a vymalovali to tam?" navrhla jsem zkusmo jednou před usnutím.

"Hmmm," zabručel na pokraji spánku Honza a víc se k tomu nevyjadřoval. 

Takže to asi nedopadne, myslela jsem si.

Jenže ráno si najednou začal nosit nářadí, hledat kbelíky, štětku, barvy a že se jde malovat.

Vypustili jsme vodu z radiátorů, aby se dal ten záchodovej, prorezavělej sundat. Honza ho odmontoval a ajaj, něco málo vyteklo. Ale dala se za ním hezky oškrábat zeď. A ajaj, opadalo toho trochu víc, než jsme čekali. Takže se to bude muset vyspravit.
"Budu muset odstranit i záchod, jinak se k tý zadní stěně pořádně nedostanu."
Ajaj, malá komplikace. Můžeme sice chodit na zahradu, ale vzhledem k tomu, že většina listí ze stromů a keřů, které nám přes léto poskytují skoro úplné soukromí, už opadala, nebude tak jednoduché najít skrytý koutek.
"A jéje. Ty záchodový šrouby jsou úplně zrezavělý a nemůžu je dostat z podlahy. Budu je muset nějak vysekat."
"Sakra, jaktože z toho topení pořád ještě teče voda? A tolik!"
"Ach jo, zas mi vypadl kus zdi. To už asi sádrou nezadělám."
Ano, ano. Už jste určitě pochopili, že se nám to komplikovalo a komplikovalo. Na "ajaj" jsem si vypěstovala pěknou averzi. Děti jsem vodila na záchod k rodičům.
Ale nakonec se Honzovi povedlo 2x vymalovat a vrátit záchod (i když se 3 dny kýval, protože do čerstvého betonu se šrouby údajně dát nemůžou) ještě ten den. Už nám chybí jen radiátor a máme hotovo. To jsem si myslela do včerejška.
Včera Honza najednou prohlásil: "Asi se vrhnu na koupelnu."
"Dobře. Budeš tam taky malovat?"
"No, možná obouchám i ty dlaždičky..."

Tak nám držte palce :-)

PŘED, největší parádu dělalo topení

Práce pokročily

Co způsobila neposedná taška

Ze šuplíku. Suším tady ten text už měsíc a pořád jsem nebyla schopná ho dopsat. Není tedy úplně aktuální, ale dokonale ilustruje, jak se pereme s drobnými problémy na našem domě :-)
 

Jestli jste v pátek odpoledne viděli procházet přes Doksy dva blázny se čtyřmetrovým žebříkem, nešálil vás zrak. Byla jsem to já s manželem. 
Ale hezky od začátku.

Že se nám barák maličko rozpadá pod rukama, je asi zřejmé už z názvu blogu. Střecha donedávna kupodivu docela držela a když přišly prudší deště, pobíhal Honza po půdě a přemisťoval sběrné nádoby, protože liják od severu zatéká jinudy než průtrž z jihovýchodu. Ale zvládali jsme to. Do května. 

V květnu nám vítr odfoukl jednu tašku. Jednu jedinou. Štítovou. Kdyby vzal půlku střechy, mohli jsme si to z pojistky krásně opravit, ale byl to zřejmě dost poťouchlý vítr a hnul nám jen s jednou taškou. Zdálo se mi nicméně, že to nebyla nijak zásadní taška, protože ležela na obvodové zdi. Když pršelo, pršelo nám prostě do zdi. Jenže Honza to viděl jinak. Prší nám do zdi. Taška musí zpátky. A k tomuto závěru došel po několika měsících, právě v pátek.

Ale jak se k tašce dostat? Řešením byl dlooouhý žebřík. Mají ho rodiče. V baráku na druhé straně Doks.
"Opravdu to nepůjde přes střechu? Tak dlouhej žebřík asi nemáme." 
"My ne, ale rodiče. A můžeš mi vysvětlit, jak bych se tam po tý střeše dostal?"
"Ale v pondělí přijede kominík, tak by tam tu tašku mohl vrátit."
"Kominík nám tady taky nebude chtít běhat po střeše. Pojď, dojdem pro ten žebřík."

"Dojdem?" Myslela jsem si, že jsem se přeslechla.
"No když je tak dlouhej, tak ho do auta nenarvem."
"A to ho chceš nést?"
"No do auta ho nenarvem," opakoval už hodně netrpělivě Honza.
"Nejde to s tou taškou udělat nějak jinak?" nevzdávala jsem se naděje.
"Nejde. Pojď."
A šli jsme. 

"To mi s ním z toho sklepa nepomůžeš?"
Zbytečná otázka. Nesnáším pavouky a tady na mě jeden pěticentimetrovej koukal ze dveří, další visel nad průchodem (a vypadalo to, že visí jen s vypětím všech sil a že ty síly by mu došly právě ve chvíli, kdy bych pod ním procházela, a sklípkan by skončil někde na mně. Fuuuuuj. Vím, že to nebyl sklípkan, ale byl obrovskej.) a na stropě byly asi po metru rozesety bílé zámotky, plné dalších příšer. Do sklepa ani náhodou.
"Já ti budu fandit odsud."
To Honzu vyloženě nadchlo. Mumlal něco o tom, že by potřeboval pomocníka a ne roztleskávačku, ale žebřík se mu podařilo dostat ze sklepa ven docela rychle (asi se taky bojí pavouků:-)).
Opatrně jsem žebřík obcházela a koukala, jestli není nějaká ta potvora zabydlená pod jednou z příček. Naštěstí byl čistý. Můžeme jít.
Vzali jsme žebřík do pravé ruky, Honza vepředu, aby se ty první překvapené pohledy tříštily o něj, já vzadu, a vyrazili jsme.
Je docela lehkej. Na tu dýlku...
Ušli jsme 100 metrů.
"Potřebuju si prohodit ruce."
"Už?"
Jo, už! Lehkej byl prvních deset kroků a potom se pronášel víc a víc. Prohodili jsme ruce.
Měla jsem si vzít jiný oblečení. Ten žebřík je špinavej od barvy, nebo od omítky, nebo od čeho.
"Mami, voni nesou žebřík," ukazovalo na nás přes ulici cizí děcko. Je zajímavé, jak děti umí naprosto exaktně shrnout, co se kolem nich děje.
"Prohodit."
"Zase?" 
Tyhle zbytečný otázky mě začaly docela rozčilovat. Tak jsem chtěla, aby se naštval i Honza. 
"Prohodit."
"Děláš si srandu?"
"Jo," řekla jsem suše.
"Haha," odpověděl ještě sušeji manžel.
Za chvíli jsem ale už prsty na ruce skoro necítila a žebřík by mi brzy vypadl.
"Můžem si na minutku udělat přestávku?"

Zkrátím to. Museli jsme si žebřík hodit na ramena, hlavu protáhnout prostorem mezi šprušlemi. Honzovi potom stačilo jen ho přidržovat, já tak široká ramena nemám, takže jsem i dál musela zapojovat ruce.
Na přechodu pro chodce to bylo s pětimetrovým žebříkem (všimli jste si, jak během cesty vyrostl?) moc fajn. Auta zastaví co nejblíž a když potřebujete manévrovat do strany, protože naproti vám je dům a žebřík do pravýho úhlu prostě nezalomíš, koukají na vás řidiči i všichni spolujezdci jak na tydýty.
No, došli jsme. Vztyčili žebřík, vysunuli ho, co to nejvíc šlo, a zjistili, že můžeme jít zase zpátky. Chyběl metr, aby Honza na tu pitomou tašku dosáhl. Proč se asi říká: "Dvakrát měř a jen jednou se s žebříkem přes celý město nes"?

Tento muž vypadá u nošení žebříku o dost líp :-) Zdroj: Pinterest

Pokoj pro hosty - demo verze

Stihli jsme to do Vánoc! 

Byla to šílená honička, protože ještě 22. prosince dopoledne se v pokoji pro hosty dalo chodit pouze po trámech, na zdech byly jen štuky a vnější okna tak trochu nebyla vidět pod černou plísní. A my jsme 24. potřebovali ubytovat babičku s dědou...

Položili jsme dvě vrstvy osb desek, s tak minimálním odpadem, že nám 5 desek zůstalo na příště. Honza potom nějakou dobu všechny přišroubovával a prošroubovával a udělal u toho odhadem 250 dřepů. Ještě dnes ho bolí kolena :-)

Hned 22. došlo i na impregnaci, druhý den ráno na první nátěr zdí, než to zaschlo, odrbal Honza plíseň z rámů oken a přetřel je barvou, odpoledne znova natřel zdi a pak už jsme jen čistili a těšili se na Ježíška :-)

Aby byl pokoj obyvatelný, museli jsme na Štědrý den položit koberec a přestěhovat nějaký ten nábytek z depozitáře. Nevypadá to tam podle mých představ, ale návštěva už mohla spát v pokoji pro hosty a my nemuseli vyklízet ložnici a spát u dětí. A podle našich představ si to vybavíme postupně (i Ježíšek něco přispěl :-)).

A dlouho nechci stavební úpravy ani vidět...

Škvára + řezání osb desek = prach byl všude

První vrstva položena, jdeme na druhou...

Spí se tu hezky, máme vyzkoušeno :-)

 

Vycíděná klika

Úpravy, opravy a změny se u nás v poslední době trochu zkoncentrovaly. Ne, že bychom chtěli mít na Ježíška domeček dokonalý, to není v lidských silách :-) Ale Honza má v podstatě volno a doma se nudí, tak pořád něco vymýšlí.

Už má zbroušené a natřené skoro všechny dveře v přízemí, oškrábal a vymaloval obývák, položili jsme tam nový koberec (šedý zátěžák - nic jiného nemá s dětmi a psem-buldozerem šanci), koupili jsme osb desky na podlahu do pokoje pro hosty (to se taky chystá stihnout ještě tento týden) a ve chvilce volna se Honza jal čistit kliky.

Jsou taky původní a jestli ne původní, tak alespoň hodně staré. Mosazné. Zašlé. 

Real na ně nezabral. Ani osvědčené babské rady. Zubní pasta selhala. Směs octu, soli a kdovíčehoještě taky ne. A ještě to v kuchyni výborně kysele vonělo :-) Až došlo na kartáč a důkladné drbání a klika svítí. Jako ze zlata. 

Akorát to bylo tolik práce, že zatím zůstalo jen u jedné :-D 

Předtím

Potom

 

Minimalistický obývák

Bílé stěny, šedý koberec. 

Krbová kamna, televizní stolek, televize. 

Knihovna položená na bok. 

Okno zakryté prostěradlem.

Matrace a na ní spící manžel. Protože nejradši usíná u televize. A protože mu televizi v ložnici nechci dovolit...

Tak takhle teď vypadá náš obývák. Čerstvě vymalovaný, s novým kobercem. Protože ideální doba na vyklizení nejfrekvetovanější místnosti v domě, škrábání zdí, výmalbu a pokládku koberce je asi tak deset dní až týden před Vánoci. Kdyby to náhodou někdo nevěděl :-)

Teď už jen nastěhovat zpátky všechen nábytek, důkladně protřídit úložné boxy z knihovny (ty se po Vánocích určitě zase naplní), pokusit se pár větvičkami a světýlky vykouzlit vánoční atmosféru a pořád přemýšlet nad tím, proč jsme si akci kulový blesk ze všech těch týdnů v roce nechali právě na ten předvánoční...

Bílé stěny by byly, jen na okně nám étericky nepovlávají lehoučké záclony, ale máme ho zatemněné tmavě modrým prostěradlem...

 

Rodinný domek Františka Schreibera

Neznáme ho, přesto na něj občas narážíme. Na pana Schreibera, vrchního strážmistra v Doksech. Už z názvu funkce je zřejmé, že se nejedná o člověka současného. Taky na něj nenarážíme osobně :-) Byl to stavitel a zřejmě spolu s rodinou první obyvatel našeho domu. Asi bychom si o něm měli zjistit víc. 

Když si koupíte starší dům, kupujete ho i se všemi předchozími vlastníky a obyvateli. Promítli se do stylu stavby, do jednotlivých nánosů barev na stěnách, do vzhledu oken, dveří, podlah. Do systému trubek na chodbě. Do škrábanců, vrypů, ulomených rohů a ošoupaných schodů. 

Snažíme se je respektovat a k přestavbě přistupovat citlivě. Spoustu věcí nevyměňujeme, ale pracně renovujeme (co nám taky zbývá, když peněz není nazbyt). Nechceme zničit ducha místa a rozhněvat pana strážmistra. On se nám totiž sám připomíná. Teď například na jeho jméno koukáme, když sedíme na záchodě:-)

Plány z roku 1927

První slovo nerozeznám (možná Bau, jako stavba?), ale Schreiber je zřetelný

A takhle budou dveře zase vyfešákované :-) Jsou tu skoro 90 let!!!

 

Popojeli jsme

V pokoji pro hosty se nám to konečně trochu hnulo. Přišli dva zedníci, práci, kterou by Honza dělal aspoň dva dny, stihli udělat za dopoledne (ve dvou je to samozřejmě rychlejší) a máme vyštukováno.

Teď štuky schnou a čekáme, až bude mít volné okénko v rozvrhu topenář. Dohonit řemeslníky je pomalu práce na plný úvazek...

Potom už jen vymalovat a vyměnit podlahu a bude další místnost hotová :-)

Jo a ještě musíme něco udělat s těmi shnilými okny, ale to už je detail :-D 

Výhled jako na samotě u lesa :-)

A chodba je další na řadě...

 

Dveře jak z bytu na Vinohradech

Skoro :-) Tak dopadly naše naprosto zdevastované dveře po několikadenní péči mého šikovného manžela. Když je otvíráte, čekáte dřevěné parkety, vysoké stropy, umělecké štukování... a pak přijde naše chodba se starým kotlem a systémem trubek :-) To nevadí. Hlavně, že máme v domě další kousek, který mi dokáže vykouzlit úsměv na tváři, když jdu kolem.

V detailu - nová skla a kliky

 

Takhle vypadaly před týdnem

Tak vypadají dnes :-) Ještě obrousit a natřít zárubně a je hotovo.

Dveře

Zase pracujeme na dveřích. Já teda spíš fandím a pracuje Honza, ale podpora je taky důležitá :-) O našich dveřích už jsem sice párkrát psala (třeba tu), ale vzhledem k jejich počtu a k množství jiných prací na domě i okolo něj se k nim Honza dostává postupně, jak je zrovna nálada. A ještě pořád není u konce.

Teď přišla řada na dveře mezi chodbou a předsíní, protože byly asi nejvíc podrápané, částečně vysklené, s příšerným kováním a naprosto netěsnící. Nyní se nachází ve stavu úplné vysklenosti, opalování, tmelení, broušení a barvení. A doufáme, že brzy přejdou i do stavu zasklení, protože z předsíně už začíná pěkně táhnout...
A jak dveře vypadaly původně, je vidět v příspěvku o chodbě.

Gába mě nenechala dveře vyfotit samotné

Pořád lezla do záběru

Nebo možná spíš čekala, jestli zpoza dveří něco nekápne :-)

Pokoj pro hosty

Když jsem si četla příspěvek z konce června, že se vrháme na další pokoj a že bysme ho mohli stihnout za měsíc, musela jsem se pousmát. Jak ještě můžu být tak naivní? Zatím nám nikdy nešlo nic tak, jak jsme si to naplánovali. A ani tentokrát to nebyla výjimka.

Rekonstrukce pokoje se zasekla na zdravotních důvodech. Můj manžel se ve třiatřiceti pomalu rozpadá a když ho neskolí ledvinová kolika, dostane ho do předkolapsového stavu jícnový vřed, případně si s ním krutě zažertuje rozsáhlá alergická reakce na kdovíco. A práce stojí.

Jinak je to ale s představivostí. Ta se nezastavila. Plánuju dál. Prohlížím blogy, instagram, pinterest a hledám inspiraci. Do poměrně malé místnosti (3,5 na 4 metry) se nám musí vejít spaní (alespoň 1 a 1/2 lůžka, ideálně 2), hodně úložného prostoru (nejlépe vestavěná skříň) a ještě pracovní koutek (dělat cokoli u jídelního stolu zavání příchodem dětí a rozmetáním práce do všech světových stran - chuťovka je to třeba u účetnictví :-)). 

A celý pokoj by měl být světlý, protože je orientovaný na severozápad a okna jsou ještě zastíněna vysokými stromy na sousedním pozemku. 

A zařizovací předměty by měly být použitelné, až se z pokoje pro hosty stane pokoj pro malou slečnu (byť to dětem zatím nevadí, určitě přijde doba, kdy by každému vlastní království přišlo víc než vhod).

Představu už pomalu mám, jen ji ještě nějak vtěstnat do rozpočtu :-)

Úzká postel, za okny stejně husté listoví...

Tento pokoj je větší a prostor v něm moc nevyužitý, ale je krásně světlý a líbí se mi ten lustr z Ikey

Tento pokoj bych klidně vyměnila za naši ložnici :-)

Tak nějak takhle namačkané to tam bude...

Černá stěna pokoj sice moc neprosvětlí, ale vypadá úžasně

Tady se mi líbí barvy, struktury, materiály

Fotky jsem si vypůjčila z Pinterestu.