Kytky jsou u mě chudáčkové. Flákám zalévání, skoro vůbec je nepřesazuju do většího a jednou za čas je pořádně prostříhám, abych je omladila. Což jim v 90 % nesvědčí...
Když jsme kupovali náš dům, dostali jsme k němu i dva velikánské oleandry. Nádherně v létě kvetly. Bylo nám, botanikům, jasné, že zimu venku nezvládnou, tak jsme je uložili do chladné místnosti. Na půdu. A s narozením druhého potomka na ně klidně zapomněli. Na jaře (asi tak v květnu, to znamená po osmi měsících) šel Honza na půdu pro kolo. Protože jdou kytky úplně mimo něj (například všechny fialové jsou levandule nebo bouřka), prošel kolem zežloutlých seschlých pozůstatků bývalých skvostů zahrady bez povšimnutí. Já jsem se ten rok na půdu nedostala. Až další jaro jsme nesli nahoru uklidit zimní pneumatiky a ty opadané chudinky nám stály v cestě. Pohřeb na kompost byl důstojný, jen náš rotvajler pokazil atmosféru, když si šel oleandrové pahýly označkovat.
Od té doby mi zhynulo květin ještě několik. Ale některé přežily a zoceleny dlouhými obdobími sucha zdobí dnes parapety dvou místností. A proto si myslím, že už jsem připravená. Připravená začít si pořizovat kytky, které se mi líbí a které doma chci mít. Že jsem svou péči zdokonalila (ony dost pomáhají děti, když chtějí skoro obden zalévat :-)) a že to ty zelené krásky taky přežijí. A jako první bych si chtěla pořídit jerlín. Viděla jsem ho v Zahradě na niti, ale tam už není, takže si na něj budu muset počkat, nebo budu muset víc zapátrat na internetu. Ale ten krasavec za čekání stojí :-)
 |
| Sophora little baby - je tak křehká... |
 |
| Ty lístečky jsou kouzelné :-) |
