Sežeňte ovečky - hrad Valdštejn

Vy ještě nesháníte ovečky? No to musíte. Od června, kdy se ztratily z Déčka, děti doma hučí, že musíme taky nějakou tu ovečku najít. Od prázdnin jsou zveřejněná místa, kam se ovečky zatoulaly, tak jsme vybrali hrad Valdštejn, když už jsme byli na pár dní v Českém ráji, a jelo se.

Je pravda, že si ve svém požehnaném stavu raději vybírám cíle, ke kterým se dá co nejvíc přiblížit autem. Nerada bych začala rodit při výstupu na nějaký kopec s nulovou vyhlídkou na včasný dojezd do porodnice. U Valdštejna psali, že parkoviště je od hradu vzdálené 500m. To by šlo. 

A asi by to opravdu šlo, kdyby těmi pěti sty metry nemysleli vzdušnou vzdálenost z bodu A do bodu B. Po cestičkách byla cesta dvakrát tak dlouhá, nebo mně se aspoň taková zdála.

Že se hrady stavěly na kopcích, je taky každému jasné. Ale není kopec jako kopec. Některý připomíná spíš hrbolek, jiný skalnaté vrcholky velehor. Valdštejn stojí na něčem mezi tím. Místy příjemná procházka, místy nehorázné stoupání s deseti kily zátěže navíc. Plíce nestíhají, v ústech sucho, ve spáncích tepe, pot lije nejen z čela, břicho se začne stahovat v křeči, mimino se rozhodne, že spalo už dost dlouho a teď je čas, se pořádně protáhnout a přepočítat mamince žebra. Ostatní na vás koukají s obavou, jestli už je to tady, když se v předklonu popadáte za břicho a dýcháté, jak uhnaná fena. Někdo si neodpustí jedovatou poznámku, že to byl výborný nápad, šplhat v devátém měsíci na hrad.

Ale křeče nakonec povolily, tepová frekvence klesla na polovinu a poslední část cesty, kdy jsem zvolila tempo důchodkyně na procházce, proběhla naprosto v klidu. Nahoře jsme si dali nanuky a pití, požádali v pokladně o ovečky, dostali kódy do ovečkové hry a navrch ještě déčkové tetovačky a užili si prohlídku hradu. 

A kdybysme se nazpátek k parkovišti nevydali po asfaltce, abych to měla jednodušší, neprodloužili bysme si výlet dobrovolně o tři kilometry a nezažili znovu to funění a popadání za břicho. Nebylo by to prostě s předporodním divadlem :-)

Nemáme ovečky?

Máme ovečky!!!

 

Den otevřených domů - Open house 2017

Vždycky, když se někam chystám sama, začne můj drahý manžel (a nikdy by to nepřiznal a nejspíš si to o sobě ani nemyslí) trochu panikařit. Jak jenom na těch několik hodin, kdy není máma doma, zabaví ty naše přírodní katastrofy? Osvědčil se mu trik s babičkami. Ozve se buď svojí nebo mojí mamince a předstíraje stesk (dlouho jsme se neviděli), případně citově vydíraje (děti se na vás ptaly, kdy u vás vlastně naposledy byly?) snaží se podělit o svou zodpovědnost při hlídání potomků.

Tentokrát mu to nevyšlo. Jedna babička na dovolené, druhá v práci a maminka si naplánovala sobotu v Praze, že bude SAMA(!) procházet jindy nepřístupné baráky a odpočine si od všeho a od všech. Co teď? Ještě máme kamarády s dětmi. Zavoláme, domluvíme se, že by tvoje manželka taky radši courala po Praze? Nevadí. Pošleme holky spolu. Aspoň nebude nikdo hlídat, jak hlídáme.

Tak tedy manželky společně vyrazily. Ta, která chtěla mít po delší době jeden den jen sama pro sebe, i ta, kterou by ani nenapadlo na nějakou podobnou akci jít. A musím říct, že se nám sobota vydařila. Já měla někoho na povídání ve frontách před jednotlivými budovami a na sdílení dojmů z prohlídek a za Álu nemůžu mluvit, ale myslím, že viděla místa, na která by normálně nezavítala, a že se jí to putování po zajímavých pražských objektech líbilo.

Stihly jsme teda jen tři, ale jako třešničku na dortu jsme si daly Adolfa Borna v Museu Kampa. A kdybysme už nebyly stařenky a nezačaly nás bolet nohy a záda, tak po Praze chodíme do večera a druhý den znovu. Jen netuším, jak by to přežili tatínkové. A co teprve děti! :-) 

Začaly jsme Invalidovnou

Není v úplně dobrém stavu, ale některé části už jsou opravené

Dvůr plný původních platanů

Hned za rohem nás čekal Národní dům v Karlíně - sídlo Českého rozhlasu Regina a Region

Do vysílání jsme se nedostaly :-)

Ale viděly jsme údajně nejtišší místnost v Praze - chráněnou od jakýchkoli vnějších zvuků a i od ozvěny

Národní dům zezadu

Kramářova vila - nečekala jsem, že tu bude tak krátká fronta (a za chvíli taky nebyla, jen jsme asi měly štěstí :-))

Viděly jsme i část interiérů

V pracovně Karla Kramáře visí portrét jeho krásné manželky Naděždy

I toalety tu vypadají velmi dobře

Z tohoto balkónku se naskýtá nádherný výhled ...

...  přes malostranské střechy na Vltavu a její mosty

 

Na bledule do Pekla

Když chceme naše děti dostat na výlet, není to jen tak. Výlet jen kvůli tomu, že se jdeme někam projít a něco u toho vidíme, v nich nadšení nevyvolá. Mají radši výlety s přesahem. Výlety, kde se můžou ztratit a zase najít v labyrintech (Loučeň), kde hledají poklad u dračího krále (Staré Hrady), kde můžou nakrmit zvířátka a chodit mezi nimi, kde můžou řádit na atrakcích, prostě žádné nudné chození a koukání.

Takže když jsme jim o víkendu řekli, že se pojedeme podívat na bledule, koukaly na nás jak z jara. Co asi bude zajímavého na kytkách? Aničce stačilo slíbit, že vezmeme s sebou Gábu, Honzík potřeboval silnější motivaci (on je tak trochu peciválek).

"A to víš, že ty bledule rostou v Pekle?"

"V pekle?" zaujali jsme ho konečně. "Tam budou i čerti?"

"Ne čerti už tam nejsou, ale můžeš si prohlídnout, kde bydleli."

A jelo se.

Do Zahrádek to máme kousek, zaparkovat se nám povedlo, i když aut docela přibývalo, a vyrazili jsme. 

Že bude mít pár lidí stejný nápad jako my, nám bylo jasné. Ale že se na úzkých dřevěných chodníčcích pomalu nebude dát vyhnout, nás nenapadlo. 

Že je údolíčko kolem Robečského potoka vlhké a blátivé jsme si pamatovali. Ale že bláto vytvoří nerozlučnou dvojku a naším Honzíkem a ještě víc se zamiluje do psa a že ty dva tam potom nebudeme moct nechat, ale budeme je muset naložit do auta, jsme si neuvědomili.

Že když nám na zahradě už dávno kvetou sneženky, bledule i krokusy neznámená to hned, že budou kvést i v o dost chladnějších podmínkách mezi pískovcovými skalami, to nám taky uniklo.

Nedomysleli jsme ani tu část, kdy se Honzík zasekne, zklamaný, že je v pekle tolik lidí a žádní čerti, a odmítne jít zpátky k autu.

"Pojď, Honzí. Budeme si ukazovat, co kolem vidíme."

Naštěstí se chytil a hned začal.

"Bobeček." Zřejmě se tam pohybují srnky nebo zajíci. Že to dítě musí zaujmout zrovna tohle!

"Bobeček," ukazoval o pár kroků dál.

"Jéé, hovno!" 

No, měli by si to ti pejskaři po svých miláčcích uklízet. Jinak to nutí i čtyřleté dítě vypouštět z úst taková slova... :-)

Nějaké ty bledule se na druhém břehu přece jen našly

Dokonce jsme pár míjeli i na naší straně

Honzík nadšený, že tam někde za ním měli čerti vchod do pekla

Neviňátko se slovníkem dlaždiče :-)

 

Továrna na hračky

Když budete v Jizerkách a už se vám nebude chtít lyžovat, jeďte se mrknout do továrny na dřevěné hračky Detoa v Jiřetíně pod Bukovou.

My byli s dětmi na týden v sousedních Albrechticích, užívali si lyžování na Špičáku, bobování všude možně, procházky se psem, ale toho sněhu je po nějaké době dost a chce to změnu. 

Do továrny jsme vyrazili ještě s tetou a bylo to štěstí, protože na prohlídku je nutná skupinka o minimálně pěti lidech :-) Lehce jsme naťukli historii výroby dřevěných hraček v Jiřetíně, prohlédli jsme si, co se v továrně před sto lety dělalo, protáhli nás výrobou od sušírny dřeva v suterénu po barvírnu dílků ve třetím patře (nebo možná druhém, nejsem si jistá :-)), dozvěděli jsme se, jak se rodí Krteček, ozkoušeli jsme pár hraček v koutku pro nenechavé ručičky a už nás naše milá průvodkyně dovedla zpět do podnikové prodejny.

Líbilo se i dětem i dospělým. 

Už od roku 1908

Architekt chtěl, aby továrna vypadala jako loď

Dřevěný model v kavárně

Továrna nejdříve vyráběla hlavně dřevěné perly a knoflíky...

Hračky z první poloviny 20. století

Honzíkovi se líbil obří pejsek

Aničce obří děti :-)

Tady si jde hračky pořádně prohlédnout a vyzkoušet

Krteček je nejlepší

Jednotlivé fáze vzniku Krtečka

Kavárna byla bohužel zavřená, ale vypadala  moc hezky...

 

(Ne)vinný výlet do Žernosek

Protože od práce si člověk potřebuje jednou za čas pořádně odpočinout a protože na podzim vyloženě frčí ochutnávky vín, vydali jsme se i my na jednu takovou ochutnávku. Vlastně na dvě. A už před měsícem, ale ještě jsem vám to nevyprávěla.

Jeli jsme, jak jinak, když se chcete odreagovat po práci, s kolegy z práce. Na jaře se velmi povedl společný cyklovýlet, tak jsme se rozhodli přiživit mimopracovní vztahy vínem. Na Moravu to máme poměrně daleko a proto padla volba na hodinu jízdy autem vzdálené Žernoseky.

První představa, že dojedeme vlakem do Lovosic a potom se do Velkých Žernosek dostaneme příjemnou procházkou pěšky, vzala rychle za své, když jsme zjistili, že těch deset kilometrů za hodinu asi nezvládneme. A že si budeme muset vybrat mezi vláčením se s bágly na ubytovnu a první ochutnávkou vín v Zámeckém vinařství. Méně náruživí alkoholici byli drtivou většinou přehlasováni, v jednu hodinu jsme si hromadně na vrátnici odpíchli, poskládali se po různu do aut a vyrazili jsme.

Šíleně lilo, takže jsme museli jet trochu pomaleji. Ale měli jsme hodinovou rezervu, nebylo čeho se bát. Zarazily nás semafory. S dloooohým intervalem. Dvoje. Ještě pořád jsme se časově v pohodě vešli. Projeli jsme Litoměřicemi a dostali se do Velkých Žernosek, které jsme měli projet skoro celé a až na konci najít ubytovnu, zaparkovat dle instrukcí pod ořešáky, rychle se ubytovat a dojít do zámku na první ochutnávku.

Projíždíme vesnicí, vidíme ubytovnu, naproti přes silnici ořešáky. Parkujeme a nějaká paní, která tam sbírá ořechy, nám vysvětluje, že zasahujeme do příjezdové cesty k zahrádkám a že se budeme muset trochu smrsknout. Zatímco řidiči přeparkovávají, paní vyzvídá, jestli jsme přijeli do té ubytovny, a dál u toho hledá vlašáky. Konečně jsou auta přeparkována, času už není nazbyt, šéf vytáčí číslo na správcovou ubytovny, jestli už tam na nás čeká, a jaké je naše překvapení, když mobil začne vyzvánět v kapse té sběračce ořechů a ona nám s vážnou tváří oznámí, že si jen skočí domů pro klíče a hned nás ubytuje! 

V klidu, paní. My nespěcháme.

Za pár minut je zpět, rozdělujeme rychle ty dva pokoje na dámský a pánský, rozebíráme si postele (jé, palanda!), zatímco chlapi řeší formality s občankami, povlékneme si (proboha, proč jsem si vybrala zrovna palandu?), je nám jasné, že večer už povlékat nebudeme chtít, možná ani moct, bereme jen nejnutnější věci a konečně vyrážíme do sklepů.

Zámecké vinařství v Žernosekách má nádherné sklepy, vtipného průvodce a dobrá vína. Domluvená hodinová degustace se jako nic natáhla na hodiny dvě a my už museli pospíchat na přívoz, abychom se dostali na druhou ochutnávku. Já to ještě nezmiňovala? Že první a druhou ochutnávku oddělovalo Labe, loďka a nevrlý převozník, který se kvůli nám musel dostavit i po své pracovní době a hodit nás večer zpět do Velkých Žernosek. Domluvili jsme mu to předem u starosty, který za to ani nechtěl příplatek, jen měl prosbu, abychom jejich přívoz všude chválili. Což dělám. Jen ten protivný převozník si pochvalu nezaslouží.

K vinařství Sv. Tomáše jsme dorazili asi hodinu po posledním vypitém vzorku, takže jsme naštěstí stačili trochu vystřízlivět. Uvítala nás paní majitelka s tím, že manžel se nám bohužel nemůže věnovat, protože nás předběhla nějaká jiná skupina, ale že pokud nepohrdneme jejím výkladem, můžeme se rovnou vydat do sklepa. Pohoštění už je přichystané... a víc už nestihla říct, protože jsme se hladově vrhli na řízečky, sekanou, paštičky, sýry, okurčičky, olivy, sem tam jsme přikousli i chleba, aby se neřeklo, a paní majitelka kolem nás zoufale kroužila a ptala se, jestli si nejdřív nechceme prohlédnout sklepy a povědět si něco o historii jejich vinařství. Nechtěli jsme. Chtěli jsme si konečně sednout, naplnit bříška a postupně se dostat do stavu, kdy už jednotlivé vzorky vín od sebe nejdou rozeznat, kdy člověk rozezná jen bílé od červeného, a to se musí hodně soustředit.

Nakonec se nám to povedlo tak dokonale, že nám ani nevadil ten dědek na přívozu, že v hospodě, kam jsme zamířili srovnat pivem kyselinky, jeden účastník zájezdu vytuhl, že jsme se tam skamarádili se štamgasty tak, že jsme si i společně zapěli a jeden pán nás chtěl vzít domů na vlastní víno. Pak nás ale přepočítal, zjistil, že bysme mu vypili několikaměsíční zásoby, a rychle od svého úmyslu ustoupil.

A tak jsme probudili slabší kusy, odebrali se na své osmilůžkové pokoje, vyspali se z těch všech vzorků a druhý den doma zasvěceně vyprávěli, které víno mělo jaké cukry a kyselinky a která odrůda nebo i ročník nám chutnaly nejvíc. Odborníci.

A do měsíce se zase sejdeme na vánočním večírku :-)

Na tyto lahve jsme se mohli jenom dívat...

 

Dobříš - Zvíkov - Orlík - Hluboká

Jakmile nám někdo vezme na prázdniny děti, jsme jako utržení ze řetězu. Doháníme, co bychom s dětmi nemohli. Zajdeme si k Mácháči na koktejl nebo dva, do kina na NEanimovaný film, nebo vyrazíme na tour po hradech a zámcích. Já to až do poslední chvíle vydávám za wellness pobyt na Orlíku, Honza se ještě po návštěvě druhé památky snaží věřit, že tahle už byla poslední. Nakonec jsme spokojení oba. Honza, že to má na delší dobu za sebou, já, že jsem na nějaký čas nasytila své umělecko-historické potřeby :-)

Jen kdyby ty silnice nebyly přes prázdniny rozkopané, zúžené, uzavřené. To by se to po Čechách cestovalo...

Dobříš - na pokladně nikdo, po několika minutách přiběhne paní: "Vydržte chvilku" a zase někam na dlouhé minuty zmizí, aby nám následně řekla, že jsme zrovna propásli prohlídku a další je vyprodaná, takže si můžeme počkat dvě hodiny, abychom se do zámku dostali. Radši jsme si šli prohlédnout zahradu.

Zahrada mě trochu zklamala, pamatovala jsem si ji pompéznější. Teď tu jsou místo růží afrikány. Ale kašna od Ignáce Platzera je úžasná pořád.

Druhá zastávka byla na hradě Zvíkov. Od doby, kdy jsem tu byla naposled se tu udělalo neskutečné množství práce. Zvíkov mě nadchl. A i Honza se zdál do čtení popisků v jednotlivých místnostech docela ponořen :-)

Provázíte se pomocí letáčku a popisných tabulek sami, ale aspoň si hrad včetně interiérů můžete nafotit. To se o jiných památkách říct nedá.

Hospodářské křídlo hradu. Díky dřevěné lávce si nezašpiníte obuv v tom jemném prachu všude kolem. Pokud vám teda mezi prkýnka lávky nezapadne krytka od foťáku a někdo se nemusí v tom prachu vyválet, aby ji našel. Děkuji, lásko :-)

V některých místnostech si jde původní nástěnnou výzdobu Zvíkova dobře představit.

Když vylezete na Černou věž, naskytne se vám hezký výhled na nazelenalý Orlík.

V místní občerstvovně si pěstují svoje bylinky...

Orlík byl parádní. Nechyběly nazouvací papuče, chytře architektonicky vymyšlené toalety a lavičky, které návštěvníkům věnoval Karel Schwarzenberg a u nichž jsme si nebyli jisti, jestli si je tedy můžeme odvézt domů, tak jsme je tam pro jistotu nechali. Fotit se nesmělo, jinak bych vám ukázala krásné pokoje a salónky.

Kvalita vody na Orlíku asi nebude moc dobrá, ale rozhodně je vizuálně zajímavá :-)

Na Hlubokou jsme dojeli po několika objízdných trasách, dali si velmi nepodařený oběd v restauraci Švejk a pak se ve vedru konečně vyšplhali nahoru k zámku, abych vyfotila přesně 2 fotky a zjistila, že baterku jsem si před odjezdem přece jenom nabít měla (nenabíjela jsem ji, abych ji náhodou nezapomněla doma v nabíječce, to už se mi stalo). Jinak je Hluboká nádherná a ohromila i mého k památkám skeptického manžela :-)

Na skok na Design Weeku

Po delší době se mi podařilo ukrást si jeden den jen pro sebe. Potřebovala jsem vypnout mód pohotovosti, který s dvěma malými dětmi jinak jede dvacet čtyři hodin denně, moc nemluvit, nemuset nic poslouchat, jen se dívat a kochat. A protože v Praze není o vizuální vjemy nouze, jela jsem nasytit své oči právě tam.

Původní záměr byl projít si pořádně Design Week a pak zamířit na den otevřených dveří do Černínského paláce. No, otočila jsem pořadí a na Design Week mi pak zbyla už jen půlhodinka času. Stihly jsme se sorellou tři patra a potom nás obavy, že nestihneme autobus zpět na sever, vyhnaly z Kafkova domu ven. Škoda. Třeba příští rok nebude tak hezky a já se z procházek po Pražském hradu utrhnu dřív :-)

 

Filmové (nebo možná knižní) plakáty trochu jinak

 

Provazošperky

Vymazlené kartáče

Uvízlá váza

A její zdobnější kolegyně

Všude se o ní píše - Lípa

Dřevěné mísy i s ukázkou výroby a možností očichání pilin :-)

Origami šperky

Nekoupila jsem si nic, ale kdybych se měla rozhodnout pro jedinou věc, vyberu si jednu z těchto misek