Pondělky se pro mě v posledních letech několikrát změnily k nepoznání. Jako z úplně jiného života se mi zdají pondělky typu "Že já blázen si dávala ty přednášky už na devátou! Snad mi to odpoledne někdo půjčí k okopírování." Ranní rozjezdy jsem mívala hooodně dlouhé :-)
Vysokoškolské začátky týdne byly docela brzy vystřídány pondělky těhotenskými, v podstatě celými prospanými, a následně pěti lety pondělků na mateřské. Nebo to možná byly úterky. Nebo středy. Naprostá absence spánku si dokáže krutě pohrát s vnímáním času, prostoru, ročních období i lidí kolem vás.
Loni jsme doma konečně přešli na normální kalendář - pětidenní pracovně-školkový týden a potom dva dny volna. Pondělky nám začínaly už v neděli večer, kdy děti plakaly, že zítra nechtějí do školky. Já prvních pár týdnů skoro plakala, že už svoje miminka nemám u sebe 24 hodin denně a to jen kvůli pár korunám za nějakou nesmyslnou kancelářskou práci. Zvykli jsme si. Já i děti.
S novým školním rokem a mojí zkrácenou pracovní dobou měly být ty pondělky zase o něco pohodovější. To by ale nesměly existovat pasti na rodiče v podobě kroužků. Díky kroužkům vypadá každé pondělní odpoledne následovně:
13.25 opouštím práci
13.30 vyzvedávám Aničku ve školce, abych ji odvedla na výtvarku. Když jde všechno dobře, nezahlídne nás Honzík. Jakmile nás zahlídne, nastává nejstrašnější mučení mé maminkovské duše - nevěřícně ublížený pohled, že Aničku beru někam s sebou a jeho tam nechávám, to celé doprovázené tichými slzičkami zoufalství a lítosti nad sebou samým. Takže ho musím vzít taky.
13.30-13.35 snažím se co nejrychleji obléknout dvě děti do všech těch mikin, bund a čepicí. Ideálně přezujeme i bačkůrky.
13.35-13.38 už bysme měli být na cestě, ale ještě pořád bojujeme s oblékáním ve školce...
13.38-13.45 cestu přes půl města do ZUŠky si, abychom to stihli, zpestřujeme hrou na závodní koně a já nechápu, proč jsem si ráno brala podpatky.
13.45 předáváme Áňu na výtvarku a konečně můžeme zpomalit.
14.15 doloudáváme se domů. Honzík, kterej vydrží dvě hodiny skákat na trampolíně a pak si ještě párkrát oběhne zahradu, se tváří, že takovou dálku ještě nikdy nešel a pod posledním kopcem chce vzít na koníčka. Teď už proklínám nejen podpatky, ale i kabelku, která mi pořád padá z ramene, a Honzíkův batůžek, který samozřejmě taky nesu já.
14.15 vítání s Gábou
14.16 nadávání Gábě za rozkousanej pelech a za louži v koutě
14.17-14.30 svléknutí Honzíka, příprava rychlé svačinky, protože Honzuška chce vždycky něco k jídlu, usazení dítěte u pohádky, kýbl, hadr, spousta bublinek a rukavice a jde se odstraňovat katastrofu v předsíni
14.30-15.00 přemlouvání Honzíka, že se musíme oblíknout a dojít pro Aničku
15.00-15.05 synáček se nechává za nějakou sladkou úplatu oblíknout a vyrážíme. Pro zpestření bereme Gábu.
15.20 dorážíme skoro poslední k ZUŠce a přebíráme si již oblečenou Aničku
15.20-15.30 měli bysme stihnout cestu na tanečky. Já to ještě nepsala? Beruška si vybrala kroužky dva a oba se nám sešly v jeden den...
15.30-15.40 "Dělejte, už tam skoro jsme." "Honzo, ty muflony jsi lákal minule a vůbec nepřišli." "Áňo, ty nevidíš tu kaluž?" "Dělejte, už tam skoro jsme!" A tak podobně.
15.40 "Aničko, zhoupneš se, až půjdeme domů. Teď mazej dovnitř!" Zamáváme si s tetou Renatkou, která taneční hodiny vede a následuje dloooooooooooooooouhá cesta s protivným Honzou domů.
Když už konečně dorazíme domů, je mi jasné, že bysme to ve stejné sestavě do deseti minut pro Áňu nestihli. Volám SOS. A rodiče mě zachrání.
Pak si hezky užíváme s dětmi zbytek dne a večer usnu při čtení pohádky jako první.
Jojo, pondělky jsou náročné :-)
 |
| Takhle nějak se cítím :-) |
