Sestrování na dálku

Se ségrou máme hezkej vztah. Bohužel je nevyléčitelně postižená láskou k mořím. Konkrétně k jižním mořím (na sever by ji asi ani moře nedostalo :-)). A ještě konkrétněji k mořím, na jejichž pobřeží se mluví italsky. Takže se usadila na Sicílii a ten náš sesterský vztah pěstujeme na dálku. A to možná intenzivněji, než když bydlela 20 km od nás :-) Ale stejně mi někdy chybí ta možnost rychlého osobního setkání. Někdy se mi prostě stýská. Tak jí posílám pozdrav na teplý jih a pár nápadů na výzdobu stěn nového příbytku :-)

A to skoro celoročně :-)

Výstižné

A to je právě s přibývajícím počtem dětí na obou stranách komplikovaný...

Já pláž k životu nepotřebuju, ségra jo

A když nebudu moct přiletět já, pošlu jí na prázdniny aspoň děti :-)))

   

Co to bude?

Půlku těhotenství mám za sebou, už by se pomalu mohlo dát poznat, jestli doma rozšíříme holčičí nebo klučičí partu. Ptala jsem se na poslední prohlídce. Bez výsledku.

"Vidím to tu zdola, ale nohy má u sebe a nechce ukázat, jestli mezi nimi něco je nebo není. Počkejte si na příště. To už by to mělo být určitě vidět."

Takže čekáme. A víme, že to stejně budeme muset brát s rezervou. Že je malé procento, kdy se doktor může splést. Stalo se nám to totiž u Aničky. Strašně dlouho taky nechtěla ukázat, jestli je to kluk nebo holka. Až na 3D ultrazvuku.

"Vidíte? Tady je pytlík a tady kuličky. O tom se nedá pochybovat. Čekáte chlapečka."

Já byla malinko zklamaná, protože jsem chtěla holčičku, ale aspoň jsem to věděla dopředu a mohla si na kluka zvyknout. A začaly nákupy. K neutrálnímu základu přibyla spousta bleděmodrých oblečků, modroučké měkoučké deky, modrou jsme měli i vaničku. Jméno pro holku jsme neřešili, v porodnici ho dopředu vědět nechtěli.

A došlo na porod. Pupeční šňůra nechtěla miminko pustit ven, ale když mi po břiše rajtovaly dvě porodní asistentky a pomocí předloktí tlačily dítě se mnou, mohla doktorka za pár desítek velmi vyčerpávajících minut říct: "Gratuluji, máte holčičku."

Já skoro v bezvědomí ani nevnímala, co se kolem děje. A nejspíš by mi bylo jedno, kdyby to byl mimozemšťan. Ale tatínek se vyděsil: "Holčičku?! My máme mít kluka. Honzíka. Vždyť ani nemáme jméno. Doktorka nám říkala, že to bude kluk!"

Oznámení o narození miminka vypadalo asi takhle: "11.11. ve 2:28 se nám narodila holčička. Jsme v šoku. Jméno dodáme."

Půlka lidí myslela, že je to nějaká zvláštní sranda, a gratulovala k narození Honzíka.

Mně nakonec bylo jedno, jestli to nejkrásnější miminko na světě je kluk nebo holka. Anička byla tmavý typ a modrá jí slušela. A Honzíka jsme se dočkali na druhý pokus. A brzy se dozvíme, co to bude napotřetí. Na 100% ale až po porodu :-)

 

Hezký způsob, jak sdělit pohlaví miminka třeba prarodičům

Tady ještě jemnější nápověda

Nebo to vykřičte do světa :-)

NAŠTĚSTÍ jsme nemuseli nikomu oznamovat, že to budou dvojčátka (tatínek by to asi taky nevydýchal :-))



Akvarelové tapety

Zdá se mi, že je vidím úplně všude. Internet je jich plný, minule na mě vykoukly ze stránek časopisu, už jen chybí, aby se objevily v nějakém pořadu o bydlení. Řeč je o tapetách malovaných vodovkami :-)

Vypadají, jako by vás vytopili sousedi nad vámi a na zdech po vyschnutí vody zůstaly fleky původní barvy, prosvítající do nového nátěru. 

Vypadají, že by je zvládly namalovat vaše děti. 

Vypadají úžasně.

A nejvíc jim to sluší v ložnici :-)

Skoro jako tmavé bouřkové mraky, přesto v člověku navozuje tato tapeta spíše pocit klidu

Tohle by nejspíš zvládly i děti :-)

I psího mazlíčka ta modrá zdá se uklidňuje

Tapety nezaujmou jen v ložnici

V pracovním koutku také tvoří hezké pozadí

Přestože jsou většinou v odstínech modré, najdou se i jiné barevné varianty...

 Zdroj všech fotek: Pinterest

 

Malá čtenářka

Na tohle jsem se těšila. Až si děti začnou samy číst. A je to tu. Stalo se to takhle:

Ve středu jsem v klidu vařila oběd, když mi to najednou došlo. Vařím v klidu oběd! V klidu!!! Po třech týdnech dohadování, pošťuchování, honění, bitek a všech těch mamíííí! bylo v baráku naprosté ticho. To není normální. Něco se muselo stát. Hlavou mi běžely krizové scénáře. Na zdi už sice nikdo nemaluje, ale oba už umí otevřít okna a Áňa i vchodové dveře s naprosto šílenou otočnou klikou.

"Aničko? Honzíku?" zavolala jsem zkusmo do ztichlého domu. Nic. 

"Děti, kde jste?" přidala jsem na hlase. Pořád bez odezvy. Tak dobře, asi si hrajeme na schovku, budu to tu muset pročesat. 

V kuchyni jsem byla já, obývák byl prázdný, ani oblíbené mezery mezi gaučem a zdí děti neschovávaly, vedlejší místností jsem proběhla a na žádné dítě nenarazila. V koupelně nikdo, na záchodě nikdo. Do sklepa by nešly. V předsíni jen pes. Tak nahoru.

"Aní, Honzí!" Odpovědí mi bylo zase jen ticho. No do prkýnka! Přece mě musej slyšet! To se nemůžou ozvat? Pokojíček je taky prázdnej.

"Honzíku!" Chlapec seděl v ložnici na posteli, v ruce můj mobil, do kterého se mu podařilo píchnout sluchátka, a pouštěl si na youtube padající kostky domina. Naprosto spokojenej, naprosto ve svém světě.

"To mi nemůžeš odpovědět, když tě volám?" vytrhla jsem mu jedno sluchátko z ucha.

"Já jsem tě neslyšel," vůbec nechápal, proč jsem na něj naštvaná.

"Tak si nedávej sluchátka a uslyšíš mě! Kde je Áňa?"

"Já to nevím!" vytočil se už i synátor.

"Tady nebyla?"

"Nevím!"

"Za chvilku bude oběd, tak vyndej ty sluchátka, ať mě slyšíš," neodpustila jsem si ještě poznámku a šla pátrat po druhém dítěti.

"Andulko!" zařvala jsem na celej barák.

"Co je?" ozvalo se konečně zdola. Zdola? Tam jsem to přece celý procházela.

"Kde jsi?"

"Tady."

To je výborná informace. Hned má člověk jasno.

"Kde tady?"

"No tady u prádla, před chvílí jsi šla kolem mě." 

Anička seděla v místnosti, kterou jsem jen probíhala, schovaná za plným košem s prádlem. Proto jsem ji neviděla.

"Co tu děláš? Proč se mi neozveš? Já vás všude hledám a ani jeden z vás není schopnej mi normálně odpovědět. Už jsem myslela, že se vám něco stalo. Když voláte vy mě, tak čekáte, že se hned ozvu, ale..."

"Já si tady čtu," přerušila mě rychle dcera, aby nemusela moje výlevy poslouchat. "A musela jsem se soustředit, protože mi to ještě tolik nejde."

"Ty si čteš?" Vyrazila mi dech. Ty tři týdny, co je doma, jsem ji k Slabikáři musela honit, protože ji čtení vůůůůbec nebaví, a teď tu sedí, našla si knížku a dobrovolně si sama čte. 

"Jo, už to mám skoro přečtený, tak mě neruš."

"Dobře," hlesla jsem. "Za chvilku bude oběd." 

Cestou do kuchyně jsem nevěřícně kroutila hlavou. Tak mi máme doma prvního čtenáře. Konečně!

Kdykoli to jde, uteče Anička od Slabikáře radši k písance. Ale její knížky ji číst baví :-)

 

Březnové tapetky

Venku to tak vůbec nevypadá, ale je tu první jarní měsíc. Konečně se dočkáme kytiček a travičky a lístečků a mláďátek a včeliček a všech těch dalších jarních zdrobnělin :-)

Sněženky a krokusy se teda rozhodly zpestřit nám záhony už ke konci ledna, jenže únorové holomrazy je nemilosrdně spálily. Teď tam leží zvadlé, opýlení se nedočkaly a dalších příbuzných cibulovin taky ne. 

Jenže březen všechno změní. Záhony pokvetou, děti se budou moct častěji vyhnat ven a maminka bude mít čas na účetnictví a daňové přiznání. Jojo, březen je krásný měsíc...

Tak si vyměňte tapety na počítačích nebo mobilech. Tady je pár tipů:

Tabulovou verzi březnového kalendáře a výběr dalších osmi březnů najdete tu.

Na blogu Flipsnack si myslí, že v březnu už je na čase vytáhnout bicykl

Kelly Sugar vytvořila tapetku na ledabyle vymalovaném pozadí

 

Bruslíme

Po třech týdnech marodky se nám konečně všem povedlo vyrazit ven z baráku. Sice je venku ještě větší zima než vevnitř, ale aspoň chvilku jsme strávili mimo 4 stěny domova. Vesele. Na ledě.

Honzík nacvičoval skluzy v botách a po kolenou, Anička se snažila zavzpomínat, jak jí to na bruslích jezdilo před třemi lety, když jsme ji vodili do krasobruslícího kroužku. No, dřív jí to šlo líp :-)

 

Led je jak zrcadlo a Honzíkovi ani nevadí, že musí mít ségřinu šálu...

Anička se tváří drsně. Do prvního pádu :-)

První bruslařské pokusy - v necelých čtyřech

Sourozenecké etudy

Sleduju je dlouho. Někdy je fotím, někdy natáčím. Pomalu sbírám podklady pro časosběrný dokument. Není to mezi nimi vždy růžové, popravdě se hádají denně a občas se i poperou, ale když jde do tuhého, drží spolu. A mají se fakt rádi. Anička a Honzík. A letos jim přibyde třetí do party. A to teprve bude mazec :-)

 

Tady s malou sestřenkou, ale za půl roku takhle budou chovat ségru nebo bráchu

Každej je úplně jinej, jsem zvědavá, jakej bude ten třetí :-)