Gába

Už je s námi rok! Loni jsme si ji 8.3. přivezli a pak několik týdnů bděli, aby se v noci nevenčila vevnitř :-) Dá se říct, že se to do dneška pořádně nenaučila a ještě se stává, že mě ráno místo vůně čerstvé kávy budí smrad z Gábina lejna. Mít psa je radost.

Jakmile ji pustíme na zahradu, oběhne si své teritorium, zjistí, jestli přibyly nějaké pachy, rozeběhne se, rekognoskuje terén a hópne. A už je u sousedů. Tam je to totiž mnohem zajímavější. Jsou tam ovce, slepice, pejsek a hlavně dvě prasátka a u nich většinou pěkná zásoba nasušeného chleba a dalších dobrot. Takže musíme pro vodítko a jdeme Gábu nahánět a odchytávat k sousedům. Po půl hodině už ji většinou máme, všichni jsme zaprasení od bláta, procházka už opravdu není nutná, protože Gabuše se svalí na své roztrhané křesílko (tedy po tom, co vypije 2-3 litry vody) a půl dne chrápe.

Takže já ji i na zahradě mám na vodítku. Protože mě neposlechne. Za svého jediného páníčka si vybrala Honzu a mě je ochotná vzít na vědomí, jen když mám v ruce jídlo. Děti jsou na tom ještě hůř. Ty jsou v Gábině hierarchii někde na chvostu naší smečky. Někdy mi přijde, že je to jen velikostí, že je to jako s tou hyenou ve filmu Bohové musejí být šílení. Jakmile si dítě dalo na hlavu kus kůry a zvětšilo tak svou výšku, hyena si na něj netroufla. Když u Gábiny klečím a hraju si s ní, postupně si dovoluje víc a víc a nechce se uklidnit, ale jakmile si stoupnu, už nic nezkouší...

Naštěstí se po prvních narozeninách trochu zklidňuje, neničí tolik věcí, neběhá proti dětem jak bowlingová koule (co ta za těch dvanáct měsíců zvládla strikeů!) a je víceméně schopná udržet své tělesné pochody na uzdě.

Máme ji rádi. Je to naše stříbrná mrcha :-)

Gábino oblíbené červené křesílko

Když jsme ji přivezli, v krabici od banánů se úplně ztrácela...

A už v té době si červené křesílko zamilovala :-)