Co ztropila Gába

Dnes je první den zbytku mého života, pomyslela jsem si s úsměvem. Jedna etapa je pryč a přichází nová. Co mi asi přinese? Byla sobota ráno a já zrovna vyšla na zahradu ještě v noční košili. Ptáci si prozpěvovali, sluníčko zatím nemělo takovou sílu, ale už hezky hřálo. Idylka. Měla jsem za sebou poslední den v práci a před sebou volný víkend, než mi v pondělí začne kolotoč běhání po úřadech.

"Gábo!" Čekala jsem, ze které strany se na mě přiřítí ten náš buldozer. Nic. "Gábino!!!" Zařvala jsem už razantněji.  Před chvílí se tu rozvalovala na sluníčku a kde je teď?

"Paní Řiháčková?" 

Neměla jsem chuť sousedce znovu vysvětlovat, že přestože jsem vdaná, příjmení manžela jsem si nevzala a nechala jsem si svoje. 

"Ano?" odpověděla jsem směrem, kde jsem tušila, že stojí. Za hustým křovím ji nebylo vidět.

"Gábinka byla zase u nás, tak jsem ji vyhodila brankou. Teď čekám, kdy ji začnete hledat, abych vám to mohla říct."

Ježiš, Gába běhá po ulici, snad nikam nezdrhla.

"Děkuju," zavolala jsem přes rameno a pospíchala se převlíknout, abych psa co nejrychleji našla.

"No, a byla bych manželovi opravdu vděčná, kdyby s tím plotem už konečně něco udělal! Vždyť já tu mám slepice a ..." víc jsem neslyšela, vlítla jsem do baráku, hodila na sebe kalhoty a triko a vyběhla jsem Gábu hledat.

Ta potvora si tentokrát na útěk nevybrala ani pravé, ani levé sousedy, ale ty zadní. Takže jsem musela obejít několik domů, abych se dostala do uličky ke hřišti, kam sousedka Gábu vypustila. Snažila jsem se volat přívětivě, aby se mi vůbec povedlo ji chytit. Když si Gába myslí, že dostane vynadáno, nebo bude dokonce potrestaná, nepřiblíží se ke mně ani náhodou. 

"Gábinko! Gábi!" volala jsem sladce a zabralo to. Ta stříbrná mrcha se objevila, tlamu od ucha k uchu, naprosto spokojená, jak krásně se po ránu proběhla. Dokonce si nechala nasadit obojek a mohly jsme jít domů. 

Volný víkend tím pádem pomalu dostával obrysy. Program na dopoledne byl jasný. Něco udělat s plotem. Provizorně, než ho budeme na podzim dělat pořádně. Chtěli jsme sice už na jaře, ale plánů by u nás bylo... Jen realizace vázne. Proklestili jsme se k únikovému poli a zjistili, že pletivo je tam úplně rezavé a navíc pěkně ohnuté k sousedům, jak se přes něj Gába drápala. To bude chtít vyměnit. Trochu víc práce, než jsme si původně mysleli. 
Honza si u souseda půjčil auto s koulí, zapřáhl vozík a jel do stavebnin pro pletivo. Vrátil se s dvěma kusy kari sítě, která podle něj vypadala mnohem pevněji než pletivo a přes kterou se pes jen tak nedostane. Chtěl dát jednu síť dozadu a druhou k pravým sousedům, protože tam máme vytipované další pole, kudy nám Gába utíká. Nicméně buď špatně měřil, nebo neměřil vůbec a síť byla sice dost vysoká, ale ne dost dlouhá. No nic, budeme muset použít obě dozadu. Jen si musíme udělat místo, abychom se k plotu pořádně dostali.
Honza začal ruční pilkou prořezávat přerostlý jasmín, Anička se chtěla taky zapojit, tak tahala odřezané větve na hromadu. Teplota se pomalu vyšplhala na hezkých třicet stupňů. Po čtvrt hodině a propoceném triku Honza usoudil, že s ruční pilkou daleko nedojde a šel si pro motorovku. Půlka jasmínu vzala za své, na trávě ležely obrovské hromady pomalu uvadajících větví, ale konečně se dalo projít k plotu. Naše dítě to mezitím přestalo bavit a práce byla jen na nás.
Občerstvili jsme se, naobědvali (ano, dopolední akce přecházela v odpolední) a šli se k plotu kouknout. Jen nám bylo divné, že jdeme docela dost do kopce. Asi je tu slušná vrstva spadaného listí a jehličí. Chyba. Listí a jehličí tam sice bylo, ale většinu kopečku tvořilo rumiště. Předchozí majitelé sem museli vyvážet stavební suť a ta pak hezky zmizela pod vrstvou hlíny a tlejícího listí. 
Ach jo, přivezli jsme kolečko, vykopávali kameny, cihly, střešní tašky i poměrně velké kusy pískovce a odváželi to všechno pryč. Kolečko po kolečku po kolečku po kolečku po kolečku. Pět koleček jsme vyvezli. 
Teplota se šplhala k pětatřicítce, sluníčko pražilo, tak nějak jsem si ten volný víkend představovala. Že bude nádherně. Ale že budu dělat pomocného dělníka při stavbě plotu mě nenapadlo.
Kameny byly pryč a došlo na biologický odpad. Zetlelé i čerstvé listí, hlína, jehličí, větvičky a hlavně strašně moc šišek naplnilo osm koleček a já už sotva pletla nohama. Nechápu, proč jsme si toho psa pořizovali.
Kvůli krátkému pletivu jsme museli doprostřed pole přidat kůl, ke kterému jsme chtěli obě části kari sítě připevnit. No jo, přidat kůl. To se lehko řekne, když má přes dva metry a musí se zatlouct. Honza si přinesl židli a palici a já kůl držela.
Bum, bum, bum. 
"Nehejbej mi s tím!" Já byla ráda, že udržím rovně sebe, natož kůl.
Bum, bum, bum.
"Hele, radši se víc sehni, já se bojím, že tě tou palicí praštím." Toho jsem se bála celou dobu, když jsem viděla, že i Honza už toho má plný kecky, ale říkala jsem si, že to má pod kotrolou.
Bum, bum, bum.
"Mně se zdá, že to nikam neleze." Vyndali jsme tedy kůl, odtsranili zapomenutý kámen, který nám to blokoval, Honza rovnou vykopal jámu, kůl do ní ještě trochu zatloukl, potom jámu vyplnil sutí (správně, museli jsme si trochu sutě zase přivézt zpátky) a hlínou, udupal a vypadalo to, že když se plotu nebude nikdo zbytečně dotýkat, kůl vydrží.
Sice jsme už byli skoro uvaření, ale plot pořád ještě nestál. Naštěstí se nám ty kari sítě povedly přichytit docela rychle a bylo nám fuk, že jsou hooodně průhledný a že když jsme vykáceli půlku jasmínu, budeme mít nerušený výhled na sousedčin kompost a slepice. Jo, ještě ten jasmín. Při pohledu na hromady větví se mi chtělo brečet.
"To zlikvidujem zítra," rozhodl manžel a já se snad poprvé za odpoledne usmála.
"Když už jsme si udělali hezkou sobotu, proč si taky trochu nezařádit v neděli, viď?"