Co způsobila neposedná taška

Ze šuplíku. Suším tady ten text už měsíc a pořád jsem nebyla schopná ho dopsat. Není tedy úplně aktuální, ale dokonale ilustruje, jak se pereme s drobnými problémy na našem domě :-)
 

Jestli jste v pátek odpoledne viděli procházet přes Doksy dva blázny se čtyřmetrovým žebříkem, nešálil vás zrak. Byla jsem to já s manželem. 
Ale hezky od začátku.

Že se nám barák maličko rozpadá pod rukama, je asi zřejmé už z názvu blogu. Střecha donedávna kupodivu docela držela a když přišly prudší deště, pobíhal Honza po půdě a přemisťoval sběrné nádoby, protože liják od severu zatéká jinudy než průtrž z jihovýchodu. Ale zvládali jsme to. Do května. 

V květnu nám vítr odfoukl jednu tašku. Jednu jedinou. Štítovou. Kdyby vzal půlku střechy, mohli jsme si to z pojistky krásně opravit, ale byl to zřejmě dost poťouchlý vítr a hnul nám jen s jednou taškou. Zdálo se mi nicméně, že to nebyla nijak zásadní taška, protože ležela na obvodové zdi. Když pršelo, pršelo nám prostě do zdi. Jenže Honza to viděl jinak. Prší nám do zdi. Taška musí zpátky. A k tomuto závěru došel po několika měsících, právě v pátek.

Ale jak se k tašce dostat? Řešením byl dlooouhý žebřík. Mají ho rodiče. V baráku na druhé straně Doks.
"Opravdu to nepůjde přes střechu? Tak dlouhej žebřík asi nemáme." 
"My ne, ale rodiče. A můžeš mi vysvětlit, jak bych se tam po tý střeše dostal?"
"Ale v pondělí přijede kominík, tak by tam tu tašku mohl vrátit."
"Kominík nám tady taky nebude chtít běhat po střeše. Pojď, dojdem pro ten žebřík."

"Dojdem?" Myslela jsem si, že jsem se přeslechla.
"No když je tak dlouhej, tak ho do auta nenarvem."
"A to ho chceš nést?"
"No do auta ho nenarvem," opakoval už hodně netrpělivě Honza.
"Nejde to s tou taškou udělat nějak jinak?" nevzdávala jsem se naděje.
"Nejde. Pojď."
A šli jsme. 

"To mi s ním z toho sklepa nepomůžeš?"
Zbytečná otázka. Nesnáším pavouky a tady na mě jeden pěticentimetrovej koukal ze dveří, další visel nad průchodem (a vypadalo to, že visí jen s vypětím všech sil a že ty síly by mu došly právě ve chvíli, kdy bych pod ním procházela, a sklípkan by skončil někde na mně. Fuuuuuj. Vím, že to nebyl sklípkan, ale byl obrovskej.) a na stropě byly asi po metru rozesety bílé zámotky, plné dalších příšer. Do sklepa ani náhodou.
"Já ti budu fandit odsud."
To Honzu vyloženě nadchlo. Mumlal něco o tom, že by potřeboval pomocníka a ne roztleskávačku, ale žebřík se mu podařilo dostat ze sklepa ven docela rychle (asi se taky bojí pavouků:-)).
Opatrně jsem žebřík obcházela a koukala, jestli není nějaká ta potvora zabydlená pod jednou z příček. Naštěstí byl čistý. Můžeme jít.
Vzali jsme žebřík do pravé ruky, Honza vepředu, aby se ty první překvapené pohledy tříštily o něj, já vzadu, a vyrazili jsme.
Je docela lehkej. Na tu dýlku...
Ušli jsme 100 metrů.
"Potřebuju si prohodit ruce."
"Už?"
Jo, už! Lehkej byl prvních deset kroků a potom se pronášel víc a víc. Prohodili jsme ruce.
Měla jsem si vzít jiný oblečení. Ten žebřík je špinavej od barvy, nebo od omítky, nebo od čeho.
"Mami, voni nesou žebřík," ukazovalo na nás přes ulici cizí děcko. Je zajímavé, jak děti umí naprosto exaktně shrnout, co se kolem nich děje.
"Prohodit."
"Zase?" 
Tyhle zbytečný otázky mě začaly docela rozčilovat. Tak jsem chtěla, aby se naštval i Honza. 
"Prohodit."
"Děláš si srandu?"
"Jo," řekla jsem suše.
"Haha," odpověděl ještě sušeji manžel.
Za chvíli jsem ale už prsty na ruce skoro necítila a žebřík by mi brzy vypadl.
"Můžem si na minutku udělat přestávku?"

Zkrátím to. Museli jsme si žebřík hodit na ramena, hlavu protáhnout prostorem mezi šprušlemi. Honzovi potom stačilo jen ho přidržovat, já tak široká ramena nemám, takže jsem i dál musela zapojovat ruce.
Na přechodu pro chodce to bylo s pětimetrovým žebříkem (všimli jste si, jak během cesty vyrostl?) moc fajn. Auta zastaví co nejblíž a když potřebujete manévrovat do strany, protože naproti vám je dům a žebřík do pravýho úhlu prostě nezalomíš, koukají na vás řidiči i všichni spolujezdci jak na tydýty.
No, došli jsme. Vztyčili žebřík, vysunuli ho, co to nejvíc šlo, a zjistili, že můžeme jít zase zpátky. Chyběl metr, aby Honza na tu pitomou tašku dosáhl. Proč se asi říká: "Dvakrát měř a jen jednou se s žebříkem přes celý město nes"?

Tento muž vypadá u nošení žebříku o dost líp :-) Zdroj: Pinterest