Na tohle jsem se těšila. Až si děti začnou samy číst. A je to tu. Stalo se to takhle:
Ve středu jsem v klidu vařila oběd, když mi to najednou došlo. Vařím v klidu oběd! V klidu!!! Po třech týdnech dohadování, pošťuchování, honění, bitek a všech těch mamíííí! bylo v baráku naprosté ticho. To není normální. Něco se muselo stát. Hlavou mi běžely krizové scénáře. Na zdi už sice nikdo nemaluje, ale oba už umí otevřít okna a Áňa i vchodové dveře s naprosto šílenou otočnou klikou.
"Aničko? Honzíku?" zavolala jsem zkusmo do ztichlého domu. Nic.
"Děti, kde jste?" přidala jsem na hlase. Pořád bez odezvy. Tak dobře, asi si hrajeme na schovku, budu to tu muset pročesat.
V kuchyni jsem byla já, obývák byl prázdný, ani oblíbené mezery mezi gaučem a zdí děti neschovávaly, vedlejší místností jsem proběhla a na žádné dítě nenarazila. V koupelně nikdo, na záchodě nikdo. Do sklepa by nešly. V předsíni jen pes. Tak nahoru.
"Aní, Honzí!" Odpovědí mi bylo zase jen ticho. No do prkýnka! Přece mě musej slyšet! To se nemůžou ozvat? Pokojíček je taky prázdnej.
"Honzíku!" Chlapec seděl v ložnici na posteli, v ruce můj mobil, do kterého se mu podařilo píchnout sluchátka, a pouštěl si na youtube padající kostky domina. Naprosto spokojenej, naprosto ve svém světě.
"To mi nemůžeš odpovědět, když tě volám?" vytrhla jsem mu jedno sluchátko z ucha.
"Já jsem tě neslyšel," vůbec nechápal, proč jsem na něj naštvaná.
"Tak si nedávej sluchátka a uslyšíš mě! Kde je Áňa?"
"Já to nevím!" vytočil se už i synátor.
"Tady nebyla?"
"Nevím!"
"Za chvilku bude oběd, tak vyndej ty sluchátka, ať mě slyšíš," neodpustila jsem si ještě poznámku a šla pátrat po druhém dítěti.
"Andulko!" zařvala jsem na celej barák.
"Co je?" ozvalo se konečně zdola. Zdola? Tam jsem to přece celý procházela.
"Kde jsi?"
"Tady."
To je výborná informace. Hned má člověk jasno.
"Kde tady?"
"No tady u prádla, před chvílí jsi šla kolem mě."
Anička seděla v místnosti, kterou jsem jen probíhala, schovaná za plným košem s prádlem. Proto jsem ji neviděla.
"Co tu děláš? Proč se mi neozveš? Já vás všude hledám a ani jeden z vás není schopnej mi normálně odpovědět. Už jsem myslela, že se vám něco stalo. Když voláte vy mě, tak čekáte, že se hned ozvu, ale..."
"Já si tady čtu," přerušila mě rychle dcera, aby nemusela moje výlevy poslouchat. "A musela jsem se soustředit, protože mi to ještě tolik nejde."
"Ty si čteš?" Vyrazila mi dech. Ty tři týdny, co je doma, jsem ji k Slabikáři musela honit, protože ji čtení vůůůůbec nebaví, a teď tu sedí, našla si knížku a dobrovolně si sama čte.
"Jo, už to mám skoro přečtený, tak mě neruš."
"Dobře," hlesla jsem. "Za chvilku bude oběd."
Cestou do kuchyně jsem nevěřícně kroutila hlavou. Tak mi máme doma prvního čtenáře. Konečně!
 |
| Kdykoli to jde, uteče Anička od Slabikáře radši k písance. Ale její knížky ji číst baví :-) |
