Máme doma Mikuláše

Narodil se 2.8. v 18:12. Líbí se mi, jakej má smysl pro symetrii čísel. Budeme si v tom rozumět :-)
Byl velkej (4,135 kg), ale díky žloutence hodně spal a málo jedl a během 4 dnů půl kila zhubl. Jenom škoda, že to nezhubl ještě před porodem. Asi bych ho to odpoledne tolik neproklínala... Já jsem během pobytu v porodnici zhubla 11 kg. Můžu říct, že jako způsob shazování váhy je porod dost protivnej. A že do plavek to teda fakt nestačí. Hlavně břicho mám pořád vytahané. Prý se po třetím dítěti vrací do normálu pomalu. No a já bych potřebovala, aby se vrátilo o dost víc, než do normálu.
Synáček měl kromě nadprůměrné váhy i nadprůměrně hodně vlasů. Naše další vlasatý miminko. Plešatý neumíme. Jako bonus je i dost chlupatej. Na nožičkách, na zádech a ramínkách, na čele. Stejně vypadala Anička. V porodnici jí říkali mončičák :-)
No a to jméno. Ptali jsme se dětí, když jsme se dozvěděli, že čekáme dalšího chlapečka, jak by chtěly, aby se bráška jmenoval. Padaly různé návrhy. Honzíkovi se rozzářily očička a řekl, že chce za bráchu Ježíška, aby mu nosil dárky. To jsme mu vysvětlili, že nejde. Že Ježíšek se nikdo jmenovat nemůže. Že by se jedině mohl jmenovat Mikuláš. Ten taky nosí dárky.
Jméno bylo v okolí přijato dost rozpačitě, většinou si příbuzní a kamarádi mysleli, že si děláme srandu. A taky jsme si ji ze začátku dělali. Ale postupně jsme si zvykli a Mikulášovi už jeho jméno zůstalo. A od včerejška je to oficiální. Na rodném listu je Mikuláš :-)

Spokojený Mikulka v košíku u babičky a dědy

Zřejmě bude mít horní předkus. Nebo si rád cucá spodní ret :-)

V porodnici patřil mezi největší fešáky mezi novorozenci...

 

Pokojíček pro miminko - práce pokročily

Zase jsme o několik dní blíž porodu. A o několik hodin práce blíž finální podobě pokojíku. Nutno podotknout, že moje část práce spočívala ve výběru koberce a dodávání nápojů, protože dodržovat pitný režim je v těch třicítkách nutné :-) 

Jinak jsem nepoužitelná. Už skoro nemůžu ani mýt nádobí, protože se přes PUPÍČEK nenahnu do dřezu. Musím si stoupat bokem. Jediné, co zvládám, je dávat prádlo do pračky, pověsit ho a žehlit. Takže máme přepranou celou domácnost.

A ještě třídím věci. Až se děti vrátí od babičky a dědy z Moravy, asi budou koukat, kolik hraček jsem jim z pokojíčku vytřídila. Poprvé se všechno vejde do poliček a šuplíků :-) 

V pokojíčku pro mimčo je vymalováno, položený koberec a jakmile zas bude mít Honza volný den v práci, bude se stěhovat nábytek. A potom budu moct třídit do dalších šuplíků :-) 

Ještě předevčírem byly stěny rudé a na podlaze stará prkna částečně zakrytá ošklivým linem. Dnes bílé stěny doplňuje světle šedý koberec

Ještě chybí natřít futra a nainstalovat nový vypínač a zásuvku

Ve výklenku bude postýlka. A zatemňovací závěsy, protože si vážně přejeme, aby alespoň třetí dítě hezky spalo...

 

Pokojíček pro miminko

Tentokrát jsme začali brzo. Na naše poměry. Naposledy Honza maloval, až když jsem byla v porodnici, ale teď jsem pořád ještě dva v jednom a už máme oškrábáno! A vypadá to, že po víkendu bude i vymalováno a bude se moct položit nový koberec a nastěhovat nábytek.

Stejně, nejlíp se rekonstruuje, když v tom člověk může bydlet. To se jenom vynosí všechny věci z jedné místnosti, spravedlivě se přerozdělí do těch ostatních - ideálně tak, aby se něco neustále hledalo nebo aby aspoň bylo o co zakopávat - a potom se jen snažíte eliminovat roznášení stavebního prachu po celém domě. V tom bezvadně pomáhají děti, kterým zavírání dveří absolutně nic neříká. A když z toho máte nervy na pochodu, přihodí se něco neočekávaného (spadne kus stropu, manžel musí pracovně na pár dní do Brna, začne se rodit a tak dále) a celá rekonstrukce se ještě o několik dní až týdnů protáhne. 

Ale to určitě nebude případ pokoje pro miminko. Tam bude všechno šlapat jako na drátkách :-) 

To ještě není finální verze :-)

 

Vše zakryto - stěny zatím bílé

A začínáme - stěny nám rudnou

Hlavně že pomocníků je dost!

A může se začít malovat :-)

Sežeňte ovečky - hrad Valdštejn

Vy ještě nesháníte ovečky? No to musíte. Od června, kdy se ztratily z Déčka, děti doma hučí, že musíme taky nějakou tu ovečku najít. Od prázdnin jsou zveřejněná místa, kam se ovečky zatoulaly, tak jsme vybrali hrad Valdštejn, když už jsme byli na pár dní v Českém ráji, a jelo se.

Je pravda, že si ve svém požehnaném stavu raději vybírám cíle, ke kterým se dá co nejvíc přiblížit autem. Nerada bych začala rodit při výstupu na nějaký kopec s nulovou vyhlídkou na včasný dojezd do porodnice. U Valdštejna psali, že parkoviště je od hradu vzdálené 500m. To by šlo. 

A asi by to opravdu šlo, kdyby těmi pěti sty metry nemysleli vzdušnou vzdálenost z bodu A do bodu B. Po cestičkách byla cesta dvakrát tak dlouhá, nebo mně se aspoň taková zdála.

Že se hrady stavěly na kopcích, je taky každému jasné. Ale není kopec jako kopec. Některý připomíná spíš hrbolek, jiný skalnaté vrcholky velehor. Valdštejn stojí na něčem mezi tím. Místy příjemná procházka, místy nehorázné stoupání s deseti kily zátěže navíc. Plíce nestíhají, v ústech sucho, ve spáncích tepe, pot lije nejen z čela, břicho se začne stahovat v křeči, mimino se rozhodne, že spalo už dost dlouho a teď je čas, se pořádně protáhnout a přepočítat mamince žebra. Ostatní na vás koukají s obavou, jestli už je to tady, když se v předklonu popadáte za břicho a dýcháté, jak uhnaná fena. Někdo si neodpustí jedovatou poznámku, že to byl výborný nápad, šplhat v devátém měsíci na hrad.

Ale křeče nakonec povolily, tepová frekvence klesla na polovinu a poslední část cesty, kdy jsem zvolila tempo důchodkyně na procházce, proběhla naprosto v klidu. Nahoře jsme si dali nanuky a pití, požádali v pokladně o ovečky, dostali kódy do ovečkové hry a navrch ještě déčkové tetovačky a užili si prohlídku hradu. 

A kdybysme se nazpátek k parkovišti nevydali po asfaltce, abych to měla jednodušší, neprodloužili bysme si výlet dobrovolně o tři kilometry a nezažili znovu to funění a popadání za břicho. Nebylo by to prostě s předporodním divadlem :-)

Nemáme ovečky?

Máme ovečky!!!

 

"Dneska ještě ne"

Říkám si každý den před půlnocí. Někdy si to pomyslím v 11, někdy v 10, ale to se rychle opravím, že když to bude fakt fofr, tak to do půlnoci stihnu :-) Každopádně už odpočítávám. Termín je sice 1.8., ale trochu se bojím, že to bude další čtyřkilovej obřík, jako byl Honzík, takže bych upřednostnila dřívější datum. 

Na fotky se už vcelku nevejdu, leda z velké dálky. Proběhl pokus vyfotit mě po kouskách a složit dohromady mozaiku, ale výsledek byl moc kubistický...

Ve vaně jsem se naposledy zasekla a ne a ne se zvednout. Kdyby Honzu asi po hodině nenapadlo, že tam jsem nějak dlouho, asi bych tam přespávala. Budu se muset jen sprchovat. Problém je, že nemáme sprchu. 

Když mi něco spadne na zem, jsem nucena zavolat děti, aby dělaly sběrače, nebo do široka rozkročím, podklesnu v jednom koleni (obě bych zpátky nenarovnala) a doufám, že jsem ruku nasměrovala dobře, protože přes břicho nevidím, kam šmátrám. Potom se musím pokud možno bez lupnutí v koleni vrátit zpět do stoje a pár minut to rozdejchávat.

Vůbec teď často rozdejchávám. Schody, kopce, když si lehnu na záda, když sedím moc přikrčeně, když se mě někdo ptá, jestli už nepřenáším. Budu muset po porodu vysadit pár stromků, abych vykompenzovala planetě, co jsem za posledních pár týdnů vydýchala. 

Vlastně jenom čekám na fázi, kdy se moje večerní konstatování "dneska ještě ne" změní na zoufalé "proboha, dneska zase ne :-("...

Botičky máme, chybí jen to mimino :-)

 

Pan Bublinka

Bude tu už brzy. Termín je sice za šest týdnů, ale vidím to spíš na čtyři, maximálně pět. Protože mi dává zabrat už teď. Ničí mi žíly, způsobuje křeče v lýtkách, nenechá mě vyspat (no dobře, tady bude mít svůj podíl i to horko, které naštěstí na pár dní polevilo), chce neustálý přísun sladkostí a ještě ke všemu mě nutí nakupovat! To se každou chvíli zamiluju do nějakého oblečku, botiček, čepičky a peněženka naříká a šuplíky přetékají. U předchozích dětí jsem tak nešílela, tak proč teď? Asi je to tou delší pauzou (Aničce letos bude 8 a Honzíkovi 6 let) a já si to chci znovu užít. Protože s největší pravděpodobností je to naposled...

Ultrazvuk z konce května - nedal jinak, než že chce mít u pusinky bublinu - takže je to pan Bublinka :-)

Měli jsme týden možnost vyzkoušet si, jaké to bude, až budou tři. Bylo to moc hezký. Jenže malou Cristinku jsme mohli po prvním zabrečení vrátit její mamince...

 

 

Svatební úvahy

"Asi si budu muset vzít Vaška," překvapila mě nedávno cestou z družiny Anička. Moje sedmiletá sotvadoprvnítřídychodící Anička.

"Vaška? Jakýho Vaška?" nestačila jsem se divit.

"No od nás ze třídy! On mě miluje a pořád chce se mnou chodit a chce si dávat pusu."

Nějak jsem z té přemíry informací zapomněla jít, takže mě v pohodě dohnal loudající se Honzík a suše utrousil: "Kvůli Vaškovi se všude dávaly kamery." 

To mě teda probralo a v cukuletu jsem ty dva dohnala.

"Jaký kamery?!" poskočil mi hlas nezvykle vysoko.

"Ále," máchla ledabyle dcera rukou, "Vašek pořád zlobí, ničí věci a taky utíká, tak v družině instalovali kamery."

"A toho si chceš vzít? Tak na Vaška zapomeň!"

"Já si ho nechci vzít! Minule bouchnul Terezku pěstí do břicha a ona pak brečela. On si chce vzít mě a já už nevím, jak se ho mám zbavit." 

Hodná holka. Zatím dělá rozumná rozhodnutí. Ale já se musím na příště líp připravit. Kdybych jí Vaška tak striktně zakázala v patnácti, na truc s ním začne ty věci ničit taky :-)

Honzík si o citových problémech přišel popovídat pár dní potom.

"Víš, mami, Helenka mě milovala, ale už se se mnou rozešla a miluje Vojtu."

"Aha. A ty jí miluješ?" přešla jsem do jejich slangu.

"Ne, nemiluju."

"Tak je to vlastně v pohodě, ne?"

Jenže nebylo. Honzík o Helence vyprávěl každý den a taky začal do školky nosit svačinky.

"Proč zase chceš do školky Brumíka? Ty tam máš hlad?" vyptávala jsem se asi po týdnu.

"Ne, ale když Hele něco přinesu, tak potom miluje mě a ne Vojtu."

"Tys dával všechny ty dobroty Helence?" nevěřila jsem svým uším.

"No, aby mě milovala," obrátil ke mně ta bezelstná očička.

"Ale Honzíku, to od Hely není hezký, že tě miluje, jenom když něco přineseš!"

"Já se s ní asi rozejdu. Já mám ještě Sáru, Štěpánku a Janičku. Čtyři manželky asi nezvládnu..." pokýval hlavou náš rozumbrada.

"A víš, že čtyři manželky ani mít nemůžeš?" ujišťovala jsem se.

"A kolik jich můžu mít? Tři?"

"Né, jen jednu."

"Tak já si nechám Aničku, tu znám ze všech nejvíc," zakončil Honzík rozhovor a odběhl si hrát se sestrou.

Že si svou sestřičku opravdu nebude moct vzít, jsem si radši nechala na jindy. Dneska už bylo těch zklamání dost.

Moje zlatíčka a jejich první milostné problémy :-)