Jak jsme se dostali na Sicílii I

Na Sicílii jezdí jako delegátka už třetí léto moje ségra. Nalákala tam postupně většinu příbuzenstva, takže bylo jen otázkou času, kdy sicilskému vábení podlehneme i my.

Rodiče se rozhodli vzít děti na týden na Šumavu a my v euforii z čerstvě nabyté svobody jsme koupili letenky do Katánie. Z Vídně. Ani v zeměpise méně zdatným jedincům tu nemusím dlouho popisovat, že ze severních Čech je to do hlavního města Rakouska pěkná štreka. To nevadí, odlétáme ve 12.45, to tam přece musíme stihnout dojet. Trochu problém bude asi s parkováním, ale zavoláme kamarádovi, který ve Vídni už nějaký ten měsíc bydlí, a ten nám poradí. Poradil.

Začali jsme se těšit a plánovat, co všechno na Sicílii navštívíme. V úterý chytlo Honzíka ouško. Doktor se podivoval síle zánětu a ouško píchnul. Našemu statečnému chlapci po tvářičkách stékaly tiché slzy bolesti, které rychle pěstičkami utíral. Nicméně to moc nepomohlo. Následovala další probdělá noc a ucho Honzíka trápilo dál. Druhý den, druhý doktor. Průplach ucha, antibiotika. Přijďte na kontrolu v pátek.

Ve čtvrtek začalo bolet v krku mě a v pátek jsme se od třetího doktora dozvěděli, že Honzík má to ucho od streptokoka. Ale že mu antibiotika dobře zabrala a na dovolenou může jet. Bohužel jsem si svůj bolavý krk a streptokoka nedala dohromady a v klidu balila kufry a dětem batůžky. V pátek večer jsme odevzdali potomky do péče prarodičů a v sobotu v 5.30 podle plánu odjeli směr Vídeň. 

Cesta hezky ubíhala, na benzince v Mikulově jsme si koupili rakouskou dálniční známku, těsně za hranicemi si uvědomili, že já nemám cestovní pojištění - rychle jsme chytali poslední český signál a pojištění online zřídili. A pak už jen stačilo dojet do doporučené Erdbergstrasse, tam na konci zaparkovat, dojít na metro, ujet 4 stanice do centra, nastoupit na vlak na letiště a odletět do teplých krajin.

Nešikovné je, že ve Vídni se opravuje pár pruhů na mostě přes Dunaj a že se tím pádem pětiminutová cesta přes tento most protáhne na půl hodiny. Nevadí. Hned za mostem se sjíždí doprava a téměř vzápětí se napojujeme na Erdbergstrasse. Jenže jsme to po ní vzali doprava, místo doleva. A ta ulice je sakra dlouhá. Doporučený parkovací dům nemůžeme najít, tak auto zaparkujeme v jedné boční uličce, vyndáme kufry a už chceme vyběhnout na metro, ale ještě se pro jistotu zeptáme místní obyvatelky, jestli jí přímo před barákem můžeme parkovat. A ona, že jo, že o víkendu to není problém. Ale přes týden to všude ve Vídni funguje jen jako krátké parkovací zóny do dvou hodin. Pokud tam budeme několik dní, nejspíš nás odtáhnou.

Takže jsme kufry zase naložili do auta, snažili se přehlížet skoro hodinové zpoždění a jeli se znovu projet ulicí Erdbergstrasse. Tentokrát jsme dojeli až na její druhý konec a to pětipatrové parkoviště našli. Rychle zaparkovat, vyndat kufry, běh na metro, z metra na vlak, z vlaku na úúúúúplně opačnou stranu letiště k odletům, odbavit se, projít všemi kontrolami a ještě jsme měli půlhodinku k dobru :-)

A příště Vám budu vyprávět, co se stalo za letu a co se stalo po něm.

Flughafen Wien - zdroj: Pinterest