Začalo to celkem nevinně: "Musíme už se sebou něco dělat... bla bla... cvičit... bla bla... sedíme u televize... bla bla... začít hejbat..." Honza spustil kolotoč výčitek, dobrých předsevzetí, konstatování faktů a dávání si neurčitých cílů do daleké budoucnosti. A protože to začalo už zhruba o vánocích (cukroví, řízečky, kapřík, salátek, klobásky a jiné dobroty vlastně můžou za všechno) a od té doby dennodenně pokračovalo do půlky ledna, rozhodla jsem se konečně reagovat. "Tak jo, koupíme trampolínu."
"Jóóó, trampoška!" Sakra, na děti jsem zapomněla. Ty se všeho chytnou.
"Jak trampolínu? Kam ji dáme?"
"Já nemyslím tu velkou, ale tu malou, vnitřní."
"Trampoška, trampoška," skandovaly děti a hned si začaly nějaké ty skoky trénovat na gauči.
"A k čemu?"
"Budem na ní skákat, né? Skákání na trampolíně je lepší než běh," snažila jsem se prodat svůj nápad.
"Vždyť ty u ničeho nevydržíš! Další zbytečnej krám do baráku." To měl Honza pravdu. Nevydržela jsem zatím u žádného cvičení.
"Nééé, my chceme trampošku!" nabíraly děti a upíraly ke mně ta svoje uslzená kukadla.
"Tak se dohodneme," rozzářily se tatínkovi oči úžasným nápadem. "Když bude maminka chodit měsíc cvičit aspoň dvakrát týdně na hodinu, tak vám koupím tu trampolínu."
"Jóóó!!!"
Takže jsem už byla. Cvičit. Jednou. Přibližně po sedmi letech. Člověk by neřekl, kolik svalů může bolet po pitomým aerobiku. Zítra jdu zas. Nemůžu totiž zklamat ty dva človíčky. Už se děsně těší, že budou doma skákat konečně bez okřikování :-)
 |
| U babičky a dědy máme velkou trampolínu |
 |
| A v létě na ní pořád řádíme :-) |
 |
| A kvůli těmhle úsměvům teď chodím cvičit... |
Jsi skvělá a vydrž ♥♥♥
OdpovědětVymazat