Novoroční pochod okolo Máchova jezera

V naší rodině je tradice, která nám má pomoci od posilvestrovského bolení hlavy a od vánočního válení se před telkou. Na Nový rok chodíme na túru kolem Máchova jezera. V jakémkoli počasí. No dobře, když jednou hodně pršelo, po hodině jsme to vzdali a nechali se domů dovézt autem. Ale jinak chodíme vždycky. Teda kromě mě, pět let jsem vynechala kvůli těhotenství, dětem a kojení. A můj drahý manžel taky většinou vynechává, protože jeho novoroční nevolnosti bývají až moc velké. Takže vlastně chodí jen rodiče. Ale ti to doopravdy dodržují :-)

Minulý rok s sebou vzali pětiletou Aničku a kočár a když beruška asi po sedmi kilometrech šlapání odpadla, naložili ji do kočáru a zbytek cesty vezli.

Letos jsem měla výborný nápad, že konečně půjdeme celá rodina s babičkou a dědou. Nápad dostal trhliny už o silvestrovské noci a bylo dopředu celkem jisté, že Honza to opět nedá. Nevadí, vezmeme děti, kočár a zmákneme to ve třech. Vlastně v pěti, protože jde ještě strejda a teta.

Vyrazili jsme v domluvený čas, cestou se stavili v garáži pro kočár a ejhle, první překážka! Vyfouknutá kola. No co. Využijeme tatínka, nafoukneme rychle kola a on mě doveze za vámi. Jasně, jděte napřed. My vás doženem.

Byli jsme opravdu rychlí a dostihli zbytek výpravy ještě v Doksech. I díky tomu, že se zatím zastavili v parku. Sestavili jsme kočár a chtěli se rozjet, když si Honzík umanul, že je načase, aby se nechal vézt. No jo, to je vlastně lepší, protože nás nebude tolik brzdit. Naložili jsme dítě, zachumlali ho do deky a tentokrát už doopravdy šli.

Počasí bylo celkem přívětivé, nesněžilo, nepršelo, nepražilo sluníčko, jen taková zima kdyby nebyla. Ale co může člověk 1. ledna čekat? Cesta během sdělování si novinek příjemně ubíhala, v tlačení kočáru jsme se střídali, Honzík na nás dělal opičky, každou chvíli jsme mu vraceli na hlavu čepici, sundané rukavice ani neřešili a takových pět kilometrů ze třinácti už měli za sebou.

V tom se děti rozhodly, že by se měly vyměnit. Teď potlačí kočár Honzík a Anička se poveze. Honzík se se svým úkolem potýkal znamenitě. Asi dvě minuty. Potom to začalo být do kopce a náš chlapeček se zasekl. Že ho bolí nožičky (Vždyť jsi ještě skoro vůbec nechodil!), že ho bolí ručičky (Ukaž, my ten kočár vezmeme.), že ho studí ručičky (opravdu je měl jak led, měli jsme mu ty rukavice nasadit zpátky na ruce) a že nechce rukavice, protože jsou strašně studený.
Ještěže jsme tatínka nechali doma a mohl se, byť nerad, vydat čtyřleté miminko od smrti podchlazením zachránit! Navíc mi pomohl dohnat zbytek výletníků, kteří nedbali matky s mrznoucím dítětem (asi proto, že to dítě řvalo jako tur) a vesele šlapali dál.
Po odpadnutí nejslabších článků cesta probíhala podle plánu. Anička usnula v kočáru, zastavili jsme načerpat síly ve Splavech v hospůdce a tak se nám tam líbilo, že jsme málem nedošli do Doks včas na novoroční ohňostroj. Ale podařilo se. A příští rok určitě vyrazíme znovu!
Pokud posilvestrovský stav dovolí :-)

Kačenky nám dělaly předvoj :-)