Nepatříme k rodičům, kterým děti usínají na lusknutí prstu. Naše děti by byly pro hypnózu nepoužitelné. Od malinka preferují spíš tu variantu, kdy je někdo nosí, houpe, hladí, kreslí prstem na zádíčka a ony se pomalinku propadají do lehkého spánku, který je i jen díky tichému zavrzání prkna v podlaze ten tam, a celý proces může začít znovu.
Ano, asi jsme to mohli hned na začátku zlomit, nechat děti probrečet pár večerů a mít už potom navždy klid. Ale radši jsem po nocích brečela únavou a zoufalstvím já, než bych je takhle týrala.
Když jsme začali rekonstruovat ložnici, přestěhovali jsme manželskou postel do dětského pokoje. A hned bylo jasné, že do dětských postýlek dostaneme ty dva lumpíky už jedině spící. Večer jsem si vzala knížku, lehla si doprostřed, Anička se uvelebila na jedné straně, Honzík dál vesele skotačil na druhé straně, přečetla jsem pohádku, zhasla a očekávala, že děti budou během pár minut zhluboka oddychovat. Jenže nejsou to spavci. Došlo na nějakou vyprávěnou pohádku, krátké básničky a říkanky, písničky a další pohádku, u které už jsem pravidelně usínala a Honzík mě budil, abych vyprávěla dál :-)
Taky jsme si říkali, jaký jsme měli den, a odpovídala jsem na hromadu otázek, zahrnujících i evoluční teorii a základy světových náboženství. Potom jsem každého chytla za nožičku a společně jsme konečně usnuli. Celá procedura trvala třeba i dvě hodiny. To by usnul každý.
Ložnici už máme nějakou dobu nastěhovanou zpátky, děti mají v pokojíčku každý svou postel s oblíbenými hračkami a jak myslíte, že usínají? Lehneme si společně do manželské postele, pustíme dvě tři krátké pohádky na telefonu, vypneme ho, popřejeme si dobrou noc, chytnu každého za nožičku a za chvilku všichni tři spíme :-) Některé věci se prostě nemění.
Ale za deset let to už asi bude divný.. :-D
 |
| Beruška jako miminko nejradši usínala na někom |
Žádné komentáře:
Okomentovat