Dny jsou teď opravdu krásné a zahrada velká a hlavně po zimě zanedbaná a tak když chci vytáhnout ven děti, hned čichaj nějakou práci a stráášně se jim ven nechce. A to je do toho zahradničení ani nenutím, jen navrhuju, co by třeba mohly zvládnout, co by mi pomohlo a co by je mohlo bavit. Jenže nebaví. Možná dvě, tři minuty jo, ale pak už by to chtělo změnu a ne tu činnost dotáhnout do konce.
Takže se začnou nenápadně vytrácet zpátky do baráku, z čehož jsem nervózní já, protože je musím chodit kontrolovat, každou chvíli se ozve méně či více zoufalé "Mamí!" a já neudělám na té zahradě taky nic.
Je pravda, že Honzík se jako interiérové dítě profiloval od útlého mládí. Uměl sotva pět slov, ale jen jsme ho oblíkli a vystrčili před dveře, dvakrát se na zahradě otočil, půl minuty vesele běhal a potom za námi přišel a povídá: "Domu?" Případně dodal: "Ham-ham," že chce papat a venku už s ním žádná sranda nebyla. Jen řev.
Ale dneska to bylo jiné. Děti se ven těšily(!!!) a já měla hned optimismu na rozdávání a říkala jsem si, že konečně zvládnu ostříhat růže. Vypustila jsem potomky a psa, šla si pro nůžky a pilku a když jsem vysypávala z kyblíku první várku pichlavých větviček, přišel Honzík, že je venku nuda a že jde domu.
"Nuda. Tak si s něčím hrajte," pokoušela jsem se ho udržet mimo dům.
"Tady nic není," tvrdil chlapec otráveně.
Honem jsem se rozhlížela, s čím už si děti dlouho nehrály.
"Přineseme křídy a budete malovat chodník," navrhla jsem.
"Chodník?"
"No, ale musíte ho vybarvit celej. Jestli to teda zvládnete," malé pošťouchnutí vždycky zabere a děti tvrdily, že to samozřejmě zvládnou, už nejsou malý, a ať přinesu křídy. Hned se do kreslení zabraly a já měla konečně klid na ty růže.
"Mami, pojď se podívat!"
"Máte to krásný," chválila jsem už z dálky, ale jen do doby, než se ke mně Honzík obrátil čelem. On ty křídy po tom chodníku snad neroztíral jen rukama, ale podle toho, jak vypadal, musel při tvorbě používat i břicho a kolena a celá předloktí. Spolkla jsem nářky nad špinavým oblečením, ještě jednou je pochválila a šla rychle dodělat ty růže.
"Došly nám křídy," hlásila Anička za pár minut. Jasně, když s nima mažete od chodníku přes oblečení snad všechno. Naštěstí jsem stříhala poslední keř.
"Tak už to nechte, půjdete se vykoupat a dáme si něco k večeři."
Sklidila jsem nářadí, zahnala děti do koupelny a šla připravovat jídlo.
"Mami, pomož mi svlíknout kalhoty, já mám na rukách bláto."
"Jaký bláto, proboha?"
"Jak jsem si chtěl umejt ty křídy, tak se mi z toho udělalo bláto. Já ti to jdu ukázat."
"Nikam nechoď!!" Ale zařvala jsem pozdě. Chlapec si právě těma špinavejma hnátama otevřel bílé dveře a už se chystal opřít o zeď.
"Nešahej na tu zeď!" přešla jsem do histerické fistule, popadla vyjevené dítě a vrátila ho zpátky do koupelny, kde si předtím očividně na vaně zkoušel, kolik otisků rukou se vejde na přední okraj. Naprosto vytočená jsem z něj začala sundávat oblečení a mumlala jsem něco o tom, že kdyby si ty ruce utřel do těch špinavejch hadrů, vůbec by to nešlo poznat.
"Mami, ty nevíš, že se do oblečení nemáš utírat? Potom se to musí vyprat a vyžehlit. Akorát si přiděláváš práci," pokáral mě synek a já si při pohledu na opatlanou vanu a dveře pomyslela: Ještě, že mi ji nepřiděláváš ty!
 |
| Tady jsme po prvním pochlubení - zhruba tak v půlce malířských výkonů |
Žádné komentáře:
Okomentovat