Máme za sebou opravdu povedený týden. Tak povedený, že se po 9 měsících musím s vámi podělit.
Začalo to v neděli v noci. Mikešek nepatří mezi děti, které usnou v 8 večer a probudí se v 8 ráno. Žádné z našich dětí není z tohoto druhu. Tentokrát se ale budil tak často, že jsem ráno zamáčkla buzení na telefonu a ještě si malinko přispala. Vím, že si můžu dovolit dvacetiminutového šlofíka a všechno i tak krásně stíháme. Probudila jsem se po 55 minutách. V 7:40. Doprkýnka! Vystřelila jsem z postele a běžela do pokojíčku k dětem. Nikde nikdo. Běžím dolů, v obýváku sedí v klidu na gauči Honza a popíjí ranní kávičku.
"Kde jsou děti?" snažím se přes ospalky zaostřit manžela.
"Dobré ráno," tváří se pobaveně. "Ve škole."
"Oni už šli?" zpracovává můj rozespalý mozek brilantně informaci.
"Asi před pěti minutama," usmívá se Honza.
"Aha," začínám se pomalu probouzet. "A snídali?"
"Jo, měli jogurt."
"A Anička neměla podepsanej úkol," vzpomenu si, jak mi to večer připomínala a já jí řekla, že jí to podepíšu ráno, že máme času dost.
"Podepsal jsem jí to," překvapil mě Honza.
"A co maj na svačinu?" rozjela jsem se v otázkách.
"Udělal jsem jim rohlíky, zabalil do folie a nakrájel jablko. Krabičky jsme našel díky Áně a lahvičky taky. Nechtěl jsem jim dávat sladký, ale pak se Anička připomněla, že má narozeniny a že by měla do školy přinést dětem bonbóny. Kdybych jí tu neměl, zvládali bysme to o dost hůř," přiznal.
Ježiši, zaspala jsem dceřiny narozeniny, běželo mi hlavou.
"Jenže jsme našli jen načatej pytlík, bonbónů tam bylo 16. A ve třídě jich prej je 26."
"Já pro ní měla bonbóny schovaný v jiný skříňce, aby mi to nesnědli," vzmohla jsem se předstírat vzornou matku.
"Anička to vyřeší tak, že si vybere děti, kterejm ten bonbón dá."
"Dobře, to nevadí. Zítra dostane plnej pytlík. Tak jste to krásně zvládli," chci Honzu pochválit, když mi padne oko na stůl. Na něm jsou v úhledné hromádce vyndané všechny Honzíkovy učebnice. "Akorát Jonásek má všechny učebnice doma," ukážu na ně rukou.
"Co?" poprvé znejistí Honza. "Toho jsme si nevšimli. Co teď."
"No musíš mu je tam odnést, ještě to stihneš před hodinou."
Honza se s brbláním začal oblíkat. Ještěže bydlíme za rohem!
"Je v 1.A, třídu má ob jednu vedle Aničky. Trefíš tam?" ujišťuju se.
"Jo, neboj, já to najdu." A zmizel s učebnicema. Až potom mi došlo, že jsem mu měla dát i ty bonbóny pro Aničku. Ale před chvilkou jsem vstávala, nikdo po mně nemůže chtít geniální myšlenky tak rychle.
Šla jsem se převléknout, postavila jsem si vodu na čaj a začala připravovat snídani a Honza už byl zpátky.
"Jsem tam byl celkem podezřelej. Hned u vchodu mě odchyt nějakej týpek a ptal se, co tam dělám. Tak jsem řekl, že nesu synovi učebnice, že je nechal doma. A do jaký třídy? Nejspíš do 1.A, tipnul jsem si. A pořád jsem mu před nosem mával těma učebnicema, aby viděl, že si to nevymýšlím. A jméno třídní učitelky? Chtěl mě proklepnout víc. A tady jsem pohořel. Já to nevěděl."
"Kremlová," napověděla jsem mu.
"No, teď už to vím taky."
"Ale knížky nemáš, takže tě pustil."
"Pustil! Ale byl jsem za blbce, že pořádně nevím, do který třídy Honzík chodí, ani jak se jmenuje jeho třídní. A samozřejmě jsem potkal i učitelku Aničky a byla dost překvapená, že mě tam vidí."
"Ale děti byly rády, když tě tam viděly, ne?" chtěla jsem ho povzbudit.
"Jo, moc," s ironií v hlase odpověděl Honza. "A nejlepší byl Honzík, když mi řekl, že ty učebnice nepotřebuje," zakončil hořce.
Trvalo mi delší dobu, než jsem ho přesvědčila, že tam nešel zbytečně a že Honzík ty knížky fakt potřebovat bude.
"A nechceš tam Aničce ještě odnést ty bonbóny?" navrhla jsem na závěr rozhovoru nevinně a radši utekla nahoru pro vzbuzeného Mikeše :-)
 |
| Naši školáci první školní den |
Žádné komentáře:
Okomentovat