Ve škole jako doma, potřetí a naposledy

Po pondělku a úterku se Honza zapřisáhl, že ho do školy už nikdo nedostane. Nicméně blížily se třídní schůzky. A jak jsme díky Aničce zjistili, měly být o týden dřív, než jsme si mysleli a než jsem měla napsáno v kalendáři. Měly být už ve čtvrtek. 

Bakalář, teda aplikace pro informování rodičů, která u nás skoro úplně nahrazuje žákajdu, a dozvídáme se z ní známky, úkoly, suplování, naplánované akce a hlavně nám přes ní učitelky a ředitel posílají zprávy, třeba o třídních schůzkách, tak tahle aplikace nám už od neděle nefungovala ani na mobilu, ani na počítači. 

Důvěřovali jsme tedy dceři. A ještě nám to potvrdila zpráva v žákovské u Honzíka, jestli můžeme na třídní schůzku dorazit už ve dvě. Se čtvrtečním datem.

Na schůzky jsem chtěla jít já, protože Honza se minule sice pobavil, ale školu tento týden nechtěl už ani vidět. Ale protože Mikešovi se klubou stoličky a chudák celej den kňourá a je na mě nalepenej, rozhodl se tatínek, že než uklidňovat vřískající nemluvně, radši si půjde poslechnout, co ve škole vyvádí Honzík.

"Zavolej tam, jestli ty třídní schůzky fakt jsou," zaúkoloval mě.

"Nebudu volat do školy, jestli jsou třídní schůzky. Kdyby jim tam kvůli tomu volali všichni rodiče, tak se z toho zblázněj."

Muž odešel, za 5 minut telefonát.
"Má to bejt u Honzíka ve třídě?"

"Jasně, kde by to jinde mělo bejt?" 

"Třeba někde u učitelky v kabinetu, když jsme objednaný na určitej čas. Ve třídě je totiž zamčeno."

"Zamčeno? A u Áni?"

"Počkej, dojdu to zkusit. Taky zamčeno."

"A jak ses dostal dovnitř."

"Zazvonil jsem a pustili mě. Jsem tady už docela známej..."

"Tak jdi do přízemí, k sekretářce nebo do ředitelny, a zeptej se jich, kdy jsou ty třídní schůzky. A rovnou jim vynadej, že už tejden nejde Bakalář a že si to nemůžeme sami zjistit."

"To je výborný! Nakonec jdu vynadat řediteli," rozčiloval se Honza ještě, když mi to v půlce věty zavěsil.

"Děti, ukliďte tady ty hračky. Tatínek se za chvilku vrátí a bude vytočenej."

A taky byl. "Třídní schůzky jsou až příští týden. Já ti říkal, ať tam zavoláš. Anička to popletla. Ředitel ještě volal třídní učitelce a vynadal jí, že píše zavádějící zprávy do žákovský a že jsem kvůli tomu vážil cestu. Nám doporučil zavolat Vondráčkovi, jak od něj máme internet, že něco přenastavoval na Bakaláři a teď to někde nejde spustit. Tak ať nám poradí, co si máme změnit v nastavení počítače a telefonu."

"No vidíš, aspoň něco ses dozvěděl," chtěla jsem ho povzbudit. "A navíc, teď už tě v tý škole zná opravdu každej, i ředitel. Příště ani nebudeš muset zvonit."

Honza se minulý týden vrátil na základku. Několikrát...

 

Ve škole jako doma, den druhý

Úterý začalo úplně obyčejně. Podařilo se mi vstát včas a vypravit děti v klidu do školy. Aničce jsme dali pytlík bonbónů, když jich včera měla málo, Honzíkovi řekli, ať si dojde o přestávce za Áňou, že mu taky bonbón dá. Pak jsme se nasnídali u zbytku Dobrého rána na ČT2, Honza se šel věnovat na půdu své práci na počítači, já začala dole s tou svou. No dobře. Nahrávala jsem Mikeše, jak tancuje na znělku Kouzelné školky. A potom ho fotila, jak se zahrabává do prádla, které mi tam čeká na vyžehlení. Ale je to vlastně moje práce, hlídat mimino, a on je teď fakt kouzelnej :-)

Když jsem se dost napracovala v obýváku, hecla jsem se a šla do kuchyně umýt nádobí a zkouknout, co budu muset koupit na dnešní vaření. A oko mi opět padlo na jídelní stůl a na něm Aniččiny desky s angličtinou! To snad není možný! Dva dny po sobě děti nechaj doma učebnice! Angličtinu má teda naštěstí až pátou hodinu, tak jí to tam o velký přestávce hodím. Hm, to abych pomalu vyrazila. A tady do mých úvah vstoupil nic netušící Honza, který si přišel dolů udělat kafe.

"Dobře, že jsi tu. Pohlídáš Mikeše? Andulka tu nechala angličtinu, tak jí to tam hodím."

"Já se tam klidně projdu, stejně se potřebuju protáhnout," nabídl se hned Honza.

"Tak jo. Navíc už víš, kde má třídu a jak se jmenuje učitelka."

"Haha. A kdy mám jít?"

"Ideálně hned, za minutu začíná velká přestávka."

Honza se oblíkl, popadl desky a šel. Já začala na procházku připravovat Mikeše a jak tak jdu kolem nástěnného kalendáře, koukám, že jestli měla včera Anička narozeniny, tak dneska není středa, jak jsem si ještě před chvílí myslela, ale úterý. A v úterý Áňa anglinu nemá. Proto si asi vyndala ty desky na stůl! Šikula.

A pak jsem si vzpomněla na Honzu, jak on tam zase bude vypadat. A musela jsem se hrozně smát. Vrátil se vzápětí a byl celkem v pohodě. Vůbec na mě neřval.

"Dneska je úterý, viď," řekla jsem soucitně.

"Ano, dneska je úterý," odpověděl odevzdaně. "Dneska angličtina není. To tam na mě křičela celá třída. Honzík se divil, co tam zase dělám. Byl u Áni ve třídě pro bonbóny. A Anička ještě ujistila paní učitelku, že teď budu chodit každej den, že mě to moc baví. Jsem tam za blbečka."

Radši jsem potlačila smích a nasadila vážnou tvář.

"Ale s čím tě tam pošleme zítra?"

Když mi Mikeš tahá prádlo

Ve škole jako doma

Máme za sebou opravdu povedený týden. Tak povedený, že se po 9 měsících musím s vámi podělit.

Začalo to v neděli v noci. Mikešek nepatří mezi děti, které usnou v 8 večer a probudí se v 8 ráno. Žádné z našich dětí není z tohoto druhu. Tentokrát se ale budil tak často, že jsem ráno zamáčkla buzení na telefonu a ještě si malinko přispala. Vím, že si můžu dovolit dvacetiminutového šlofíka a všechno i tak krásně stíháme. Probudila jsem se po 55 minutách. V 7:40. Doprkýnka! Vystřelila jsem z postele a běžela do pokojíčku k dětem. Nikde nikdo. Běžím dolů, v obýváku sedí v klidu na gauči Honza a popíjí ranní kávičku.

"Kde jsou děti?" snažím se přes ospalky zaostřit manžela.

"Dobré ráno," tváří se pobaveně. "Ve škole."

"Oni už šli?" zpracovává můj rozespalý mozek brilantně informaci.

"Asi před pěti minutama," usmívá se Honza.

"Aha," začínám se pomalu probouzet. "A snídali?"

"Jo, měli jogurt."

"A Anička neměla podepsanej úkol," vzpomenu si, jak mi to večer připomínala a já jí řekla, že jí to podepíšu ráno, že máme času dost.

"Podepsal jsem jí to," překvapil mě Honza.

"A co maj na svačinu?" rozjela jsem se v otázkách.

"Udělal jsem jim rohlíky, zabalil do folie a nakrájel jablko. Krabičky jsme našel díky Áně a lahvičky taky. Nechtěl jsem jim dávat sladký, ale pak se Anička připomněla, že má narozeniny a že by měla do školy přinést dětem bonbóny. Kdybych jí tu neměl, zvládali bysme to o dost hůř," přiznal.

Ježiši, zaspala jsem dceřiny narozeniny, běželo mi hlavou.

"Jenže jsme našli jen načatej pytlík, bonbónů tam bylo 16. A ve třídě jich prej je 26."

"Já pro ní měla bonbóny schovaný v jiný skříňce, aby mi to nesnědli," vzmohla jsem se předstírat vzornou matku.

"Anička to vyřeší tak, že si vybere děti, kterejm ten bonbón dá."

"Dobře, to nevadí. Zítra dostane plnej pytlík. Tak jste to krásně zvládli," chci Honzu pochválit, když mi padne oko na stůl. Na něm jsou v úhledné hromádce vyndané všechny Honzíkovy učebnice. "Akorát Jonásek má všechny učebnice doma," ukážu na ně rukou.

"Co?" poprvé znejistí Honza. "Toho jsme si nevšimli. Co teď."

"No musíš mu je tam odnést, ještě to stihneš před hodinou."

Honza se s brbláním začal oblíkat. Ještěže bydlíme za rohem!

"Je v 1.A, třídu má ob jednu vedle Aničky. Trefíš tam?" ujišťuju se.

"Jo, neboj, já to najdu." A zmizel s učebnicema. Až potom mi došlo, že jsem mu měla dát i ty bonbóny pro Aničku. Ale před chvilkou jsem vstávala, nikdo po mně nemůže chtít geniální myšlenky tak rychle.

Šla jsem se převléknout, postavila jsem si vodu na čaj a začala připravovat snídani a Honza už byl zpátky.

"Jsem tam byl celkem podezřelej. Hned u vchodu mě odchyt nějakej týpek a ptal se, co tam dělám. Tak jsem řekl, že nesu synovi učebnice, že je nechal doma. A do jaký třídy? Nejspíš do 1.A, tipnul jsem si. A pořád jsem mu před nosem mával těma učebnicema, aby viděl, že si to nevymýšlím. A jméno třídní učitelky? Chtěl mě proklepnout víc. A tady jsem pohořel. Já to nevěděl."

"Kremlová," napověděla jsem mu.

"No, teď už to vím taky."

"Ale knížky nemáš, takže tě pustil."

"Pustil! Ale byl jsem za blbce, že pořádně nevím, do který třídy Honzík chodí, ani jak se jmenuje jeho třídní. A samozřejmě jsem potkal i učitelku Aničky a byla dost překvapená, že mě tam vidí."

"Ale děti byly rády, když tě tam viděly, ne?" chtěla jsem ho povzbudit.

"Jo, moc," s ironií v hlase odpověděl Honza. "A nejlepší byl Honzík, když mi řekl, že ty učebnice nepotřebuje," zakončil hořce.

Trvalo mi delší dobu, než jsem ho přesvědčila, že tam nešel zbytečně a že Honzík ty knížky fakt potřebovat bude. 

"A nechceš tam Aničce ještě odnést ty bonbóny?" navrhla jsem na závěr rozhovoru nevinně a radši utekla nahoru pro vzbuzeného Mikeše :-) 

Naši školáci první školní den

  

Dětské oslavy

Řečeno s Evou Holubovou: "Rozmohl se nám tady takový nešvar." Každé dítě chce mít oslavu narozenin. Ale nejen takovou klasickou rodinou. Děti si chtějí zvát domů kamarády a narozeniny slavit s nimi!

Dlouho jsme se tomu úspěšně vyhýbali a nemálo pomohlo to, že jsou oba starší listopadoví a to už probíhají ve školkách a školách první vlny chřipek a dalších onemocnění a z oslav tedy nemohlo být nic. Jenže letos jsme podlehli. Respektive loni. A rozpoutali jsme tím něco strašného. Pozvání na oplátku. A zrovna nám vyšly dvě oslavy na únorové víkendy.

První víkend slavila Adélka. Je věkově mezi Aničkou a Honzíkem a všichni spolu chodili do školky do Berušek. Adélka by si asi pozvala jen Aničku, ale má bráchu, Ondráška, kterému se říká Bruce. Takže Adélka pozvala i našeho Honzíka, aby si měl Brucík s kým hrát. Jenže když jdou dvě děti na oslavu, sluší se, aby přinesl dárek každý. A když se jde na oslavu do domu, kde je víc dětí, mělo by i to dítě, které neslaví, dostat alespoň nějakou maličkost, aby mu to nebylo líto. To pro nás znamenalo vymyslet 4 dárky. 

Pro Adélku jsme měli vybráno raz dva, zdrželi jsme se jen u rozhodování, jestli mazlíček v příruční taštičce bude kočka nebo pes. Ale co Ondra? Ještě mu nejsou 3 a já už zapomněla, co u nás frčelo před lety u našich tříleťáčků.

"Honzíku, co koupíme Brucíkovi?" obrátila jsem se na nejvyšší kapacitu přes klučičí hračky.

Chlapec se zamyslel.

"Nekoupíme mu třeba nějaký autíčko?" zkouším nadhodit. "S čím si nejvíc hraje ve školce."

Honzík se rozzářil. "S tyčí!"

"S tyčí?" byla jsem dost zmatená. "Jak si hraje s tyčí?"

"No, mlátí s ní děti," dostalo se mi vysvětlení. 

"Aha," říkám opatrně. "A ty myslíš, že by potřeboval novou, jo? Že ta stará už je třeba ohlá, nebo málo tvrdá?"

"Hm, tyč mu asi kupovat nebudeme. Kup radši to auto. Třeba už dostal tyč od maminky," uzavřel Honzík.

Koupili jsme auto a šli jsme.

Odpoledne se děti připravovali na cestu a já ještě rozdávala poslední pokyny: "Chovejte se slušně! Žádný lítání po baráku! A žádný křičení!" Anička to odkývala a Honzík se na mě zamyšleně podíval: "Mami? Můžu křičet, když mě bude Bruce bouchat tou tyčí???"

Co na to říct? Snad všechny oslavy ve zdraví přežijeme :-)

Tak slavila Anička

 

2019

"Děti, co byste si přály do roku 2019?" byla jsem na Nový rok zvědavá.

"Spidermanovej oblek!" vypálí okamžitě Honzík.

"Aby rekonstrukce probíhala v klidu," motá se mi do rozhovoru s dětmi Honza.

"Já si to musím rozmyslet," nemůže si vybrat Anička.

"A spidermanovský rukavice, co střílej pavučiny. A pak ještě ty boty, abych mohl lézt po baráku."

"Možná kočku. Nebo koně."

"Já jsem nevěděl, že si toho můžu přát víc," cítí se Honza podvedej.

"Tati, já budu Spiderman a ty budeš Ironman. To je jeho táta, víš? A budeš mě trénovat a až budou policajti potřebovat pomoc, tak zachráníme nějaký lidi ve městě. Ten oblek si klidně můžeme i vyrobit, viď?"

"Nebo radši ne, to by vás stálo moc peněz," je Anička šetřivá. "A tatínek se bojí koní."

"Tati, mám dělat kliky?" 

To jsem se toho zase dozvěděla. Ještěže Mikešek zatím nemluví :-)

Moji dva mudrci a nemluvňátko :-)

 

Tři měsíce s Mikešem

Mikulášek nám roste. Přesně s třetím měsícem přešel na plínky velikosti 3. Už má totiž 62,5 cm a 6,25 kg. Je v numerologii tak důslednej, že se v čekárně u doktorky ještě rychle poblinkal a pokakal, aby mu ta čísla hezky lícovala :-)

Na světě se krásně rozkoukává, od druhého měsíce zjistil, že když se na nás usměje, naše srdce úplně roztají. A asi i mozky, protože na něj začneme šišlat a dělat opičky a různé obličeje, aby se usmál znovu. Chvilku nám dělá radost a snaží se usmívat, pak ho to ale přestane bavit a brečí, dokud ho nezvedneme.

To je jeho oblíbená činnost. Vlastně spíš nečinnost. Nechat se nosit. Ne obličejem k nosiči, to nic nevidí a hned protestuje, ať ho otočíme. Potom je spokojený (naše záda a ruce už míň) a vydrží se desítky minut procházet a pohoupávat, než usne nebo než se začne dožadovat jídla. Hlavně si s ním nesmíme sednout, to je zle.

Nošení má rád, ale to neznamená, že by sám byl nehybný. Jakmile má zrovna chvilku, kdy vydrží bez breku ležet na dece, rozhodně ji nemíní promarnit pouhým ležením. Nožičkama i ručičkama kmitá jako kolibřík křidélky, takže je skoro nemožné udělat nerozmazanou fotku. Trochu se bojím, jak bude akční, až bude lézt a chodit. Otáčí se na bok a když mu pomůžu až na bříško, krásně drží hlavičku a klidně několik minut "pase koníčky".

Vlásky mu trošku prořídly, na čele se objevily kouty a v týle lysina, jak tou hlavičkou šoupe po podložce sem a tam. To moc pobavilo Aničku. Že má Mikeš plešku. Sama ji měla ještě větší, protože těch vlásků měla ještě o dost víc.

Oči má Mikulín veliké a budou nakonec zase hnědé. Můj hnědý gen prostě u všech tří dětí přetlačil zelený gen tatínkův.

A je víc podobný ségře než bráchovi. Přesto je zase jiný. Náš benjamínek, malý Mikuláš :-)

V porodnici nechtěl jíst a teď mu chutná o to víc :-)

Anuška a Mikešek

Honzík byl oproti bráchovi obr :-)

 

Když zaspíme

Když zaspíme, naberou naše poklidná (haha) rána na obrátkách. Stalo se to zrovna včera. Běžně na budík reaguji vstáváním. Tentokrát ne. Rozhodla jsem se ho zamáčknout a pokračovat ve spánku. Teda, ne vědomě. Ale tělo si nejspíš říkalo o extra porci odpočinku a nasadilo autopilota, který se vypořádal s budíkem a na dalších dvacet minut převzal velení.

"Ty ještě spíš?" divil se pět minut po sedmé Honza.

"Cože?" snažila jsem se přepnout z autopilota na plné vnímání.

"Už je po sedmý!" pomohl mi rád Honza. Šoky po ránu jsou nejlepší budíček.

"Cože?!" opakovala jsem se při výskoku z postele. "Jaktože nebouchá pes?" Gába nás totiž obvykle budí spolehlivěji než všechny alarmy světa. Rozeběhne se proti dveřím v předsíni a naskakuje na ně tak dlouho, dokud někdo nedorazí a nevypustí ji ven. Dnes nic.

Za poklusu jsem vyndala máslo z ledničky, aby šlo dobře mazat, postavila vodu na čaj, zapla kotel, protože rána už jsou chladná, a běžela nahoru vzbudit děti. Ty si v polobdění naložili na záda peřinu, protože rána už jsou opravdu chladná, a přesunuli se dolů k televizi na pohádky. 

Dobře, vyberu jim oblečení, připravím k ruce na gauč a důrazně zopakuju, ať makaj, že jsme zaspali. Potom jdu kontrolovat batohy, vyndám, co tam nepatří, podepíšu, co podepsat mám (proč jsme včera večer dělali u rodičů ohýnek a nedohlídli na přípravu?), hodím jim do obýváku jogurt, proboha! oblíkejte se!, začnu připravovat svačinu, ještěže nebrečí Mikeš, dám svačinu do batohu, vy jste se ještě neoblíkli?, pomáhám Honzíkovi natáhnout ponožky a, když vidím jeho tempo, i slipy, tepláky, triko a mikinu. Mazej se obouvat! Najíš se ve školce. Áňo, oblíkni se. A česat!

Do háje, kdo sem dal to kolo? Ukopl jsem si o něj prst! Proč je kolo opřený o botník? 

Protože jsme přijeli za tmy a mně se nechtělo do kůlny. 

Tak ho dáš v předsíni do nejužšího místa... Honzo, jdi počkat ven.

Honzík poslušně otevřel dveře ke Gábě. Jé, hovno!

Tak proto nebouchala. Říkej radši bobek. Počkej, jdu to uklidit.

Teď to hovno neuklízej, ať se tady dá procházet!

Pak má to dítě mluvit slušně. Stejně jdete. Čau. Aničko, už jseš učesaná? volám v podřepu na naši školačku.

Nemůžu najít gumičku.

Teď ti jí nemůžu hledat, uklízím tady hovno!

Pak máme mluvit slušně, připomene mi vlastní slova.

Nebuď drzá a dělej.

Dám ještě Gábě vodu. No broučku, ty máš žízeň? A chceš granulky?

Áňo, mazej do tý školy. 

Vždyť mám čas. Kolik je hodin.

Proboha, za 10 minut začínáte. Budeš muset běžet.

Tak čau.

Zabouchly se dveře a konečně byl klid. Snad abych si vypila ten čaj. Éééééééééééééééééééééééééééééééééééééééé! Tak na tebe jsem, Mikuláši, zapomněla.

 

Snídaně do postele - kdy se dočkám?