Hlídali jsme rodičům psa. Čerstvě po operaci, odvádění tekutiny z osrdečníku. Pes, Dusty, na situaci zvyklý (už byl potřetí nebo počtvrté), rodiče taky, my ne.
Večer ho Honza přivezl z kliniky, Dusty se s chutí najedl a spal jak nemluvňátko. Ráno bylo ještě vše v pořádku, ale během dopoledne se začal horšit. Nechtěl vstávat, když jsme mu sáhli na břicho, cuknul, jako by ho to zabolelo. Když konečně vstal, stál nahrbeně a nechtěl pro změnu chodit.
Paráda, na dva dny nám rodiče svěří psa a on nám tu umře. Rozhodli jsme se ho zavézt zpátky k paní doktorce na kontrolu. Společnými silami jsme čtyřicetikilového vlčáka naložili do auta a Honza s ním mířil znovu do Liberce.
Na klinice se Dusty najednou choval úplně jinak. Sám vyskočil z auta, bez problémů došel k doktorce, jako by mu nic nebylo. Asi mu ze strachu vyletěl adrenalin a necítí tu bolest, pomyslel si Honza. To zná každý - přijdete k zubaři a bolest jako zázrakem zmizí :-). Popsal jeho dopolední stav a Dustyho si nechali na pozorování a na nějaké testy. Honza odjel do práce a s obavami čekal na telefon z veteriny. Ozvali se za pár hodin, že si psa můžeme vyzvednout, že je ten problém vyřešený.
Třetí cesta do Liberce během 24 hodin a Honzu vesele vítá Dusty, může se uvrtět ocáskem a doktorka s cukajícími koutky sděluje diagnózu: "Už jsme si s tím poradili, ale byl to dost těžký případ plynatosti."
 |
| Náš nadmutý netopýr (uši mu nikdy nestály a díky jejich tvaru získal tuto přezdívku) |
Žádné komentáře:
Okomentovat