Den blbec

Všichni to známe. Ráno vstaneme špatnou nohou, ještě se ani nestačíme rozkoukat a už je tady. Den blbec. Tentokrát nepoctil svou přítomností mě, ale Aničku.
Začalo to u snídaně. Nemocné dítě sedělo v obýváku na gauči, zachumlané do peřin. Výjimečně jsme ji nehnala snídat ke stolu a podala jsem jí chleba s máslem a marmeládou (když je ten marůdek)tam. Ani jsem si v kuchyni nestačila nalít čaj a fňukavé: "Mami!" mě vrátilo zpět do obýváku. Chleba ležel v peřinách. V bílých peřinách. Marmeládou dolů.
Rychlá záchranná akce měla za výsledek dítě snídající tentýž chléb u stolu a povlečení v pračce. Dopoledne plynulo poklidně. Vše se zvrtlo až při podávání polévky.
Poučena ranní nehodou jsem Aničku usadila ke stolu a chtěla jí jako obvykle polévku nalít do misky. Slečna misku ale odmítla, že už je velká a že chce talíř, jako mám já. I nalila jsem vývar s flíčky a mrkvičkou do hlubokého talíře a začaly jsme obědvat. Má pozornost po několika bezchybně provedených soustech polevila. Anička stolovala opravdu vzorně. Jenže potom polévky ubylo a přišla chvíle, kdy bylo třeba přizvednout okraj talíře, aby se tekutina dala i nadále nabírat lžící. Anička přizvedla moc. A polévka se hezky elegantně přes okraj přelila a část jí skončila na klíně vykuleného dítěte.
Převlékly jsme mokré pyžámko, snažily se co nejvíc do sucha vytřít potah židle a usadily jsme se k dojedení polévky. Anička talíř opět nadzvedla a zas to bylo moc!
Tentokrát už jsem se s převlékáním nezdržovala, jen jsem z plačícího dítěte sundala těch pár flíčků, na kalhoty položila utěrku  a trpělivě vysvětlovala, že ten talíř nesmí zvedat tolik, že musí být opatrná. Anička přikyvovala, vysmrkala se, otřela slzy a O-P-A-T-R-N-Ě si vylila do klína ten zbytek.
Dostala jsem záchvat smíchu. Dítě řvalo na celé kolo, já se chechtala, jak pominutá, svlékly jsme i tohle pyžámko a spolu s promočenou utěrkou ho odnesly do krásně se plnící pračky. Vytáhla jsem Aniččinu polévkovou misku a zbytek oběda proběhl bez nehody. Já se pořád ještě uchechtávala, Anička popotahovala, ale na oblečení už nepřistála ani kapka.
Odpoledne jsme společnými silami upekly naši oblíbenou buchtu s pudinkem, na kterou se nahoru roztírá zakysaná smetana a vše se posype skořicovým cukrem. Buchta je nejlepší druhý den, kdy pudink hezky zatuhne a skořicový cukr se rozpustí v zakysané smetaně. Ale děti žadonily, že by chtěly aspoň jeden kousek ochutnat. Podlehla jsem.
Dala jsem každému na talířek roztékající se kousek a řekla Áně, aby došla pro lžičky. Ani jsem nestačila doříct: "Dávej pozor. Víš, že se ti dneska daří." a Anička při přenášení talířku od linky ke stolu (což je asi metrová vzdálenost) na sebe tu směs pudinku a zakysané smetany vyklopila. Ještě než se kuchyní rozlehla další salva srdceryvného pláče, stihla jsem děti poučit: "Tak tomuhle se, miláčkové, říká den blbec..."

Je pravda, že kdybychom neměli špatné dny, vůbec bychom si neuvědomili, jak jsou ty ostatní dny úžasné :-)