Ledové květy

Už dlouho nebydlíme v bytě, takže luxus příchodu do vytopeného (nebo alespoň temperovaného) domova si skoro nepamatuju. Při prosincové mírné zimě to ještě nebylo tak hrozné. Jak se ale situace změnila s nástupem o poznání chladnějšího ledna, jsem si uvědomila včera po návratu z práce.

V předsíni se nám vytvořily ledové květy na oknech. Ne zvenku, zevnitř. A ne nějaké droboučké roztomilé kvítky, ale pořádná námraza přes tři čtvrtiny oken.

To ještě nebude tak hrozné, říkala jsem si v duchu. Předsíň je totiž přistavená, nezateplená a nemáme v ní topení. V naději, že doma bude líp, předstoupila jsem před teploměr v kuchyni. Pohled na něj mě neuklidnil. 14,4. Musím ještě podotknout, že teploměr visí asi ve výšce 1,8 metru a teplo, jak známo, stoupá nahoru. Ve výšce 1,5 metru, kde mám odhadem pusu, mi mrzl úsměv a co se děje dětem při zemi, jsem se ani neodvažovala zkontrolovat.

Nanosila jsem do obýváku peřiny, děti se v nich snažila udržet pohádkou a šla jsem přemlouvat kotel, aby ty prochladlé radiátory rozpálil co nejrychleji do běla (normálně je většina z nich rezavo-zašle-bílá). Asi po hodině jsme se dostali na 16 stupňů a když Honza, který se vrátil z práce asi půl hodiny po nás, konečně uznal, že by se mohlo zatopit i v krbovkách, ulevilo se mi, že přece jen nezmrzneme. Teplo z kamen jsme velkoryse pouštěli do baráku a i přesto jsme teplotu v kuchyni po třech hodinách intenzivního topení vytáhli na neuvěřitelných 20,8!!! Ráno tam ovšem bylo zase jenom 16...

Ale naštěstí už máme řešení. Ne, nebojte se, kotel celý den nechávat zapnutý nebudeme:-). Rodiče bydlí v ulici a tak nám vždy po obědě v rámci doporučené denní dávky pohybu budou chodit ten kotel zapínat. Abychom se taky vraceli do tepla. Aspoň osmnáctistupňového.