O víkendu jsme domalovali ložnici a přestože ještě přijde na řadu podlaha, nastěhovali jsme všechen nábytek konečně zpátky. Podlaháři totiž dorazí nejdřív v březnu. To bychom už završili bez ložnice celý rok. Nechtěli jsme čekat.
Za ten rok už jsme si na oddělené ložnice docela zvykli. Neměli jsme ostatně jen oddělené ložnice, měli jsme oddělená patra. Honza spal v přízemí (nejdřív s Aničkou a potom sám), aby se vyspal do práce, a já nahoře v pokojíčku s dětmi. Protože naše děti jsou nespavci a ještě asi před čtvrt rokem se Honzík několikrát v noci budil. A vyzkoušela jsem si, že nejsem schopna ve stavu polospícím polobdícím vyběhnout těch sedmnáct schodů včas, než jedno dítě brekem probudí druhé. A jelikož jsem zhýčkaná a radši uspávám jen jedno řvoucí dítě než dvě, přestěhovala jsem si polštář a peřinu ke svým ratolestem. Abych byla po ruce.
No, nakonec se i naše děti naučily spát celou noc a nastal čas vrátit se do společného lože manželského. Už jsem skoro zapomněla, jaké je to spát, když do člověka nikdo nekope ani nedloube, když vás pod polštářem netlačí zapomenuté autíčko nebo dinosaurus a když se vám do nosu nevtírá pach moči z plínky nebo nočníku. Spala jsem jako zabitá. Asi tak tři hodiny. Potom ťapy ťap, ťapy ťap. Dorazila Anička. Umístili jsme ji doprostřed, aby náhodou nespadla z postele, a spali jsme dál. Za chvíli ťapy ťap. Honzík. Počkali jsme, až usne, a přesunuli se na jejich původní místa do pokojíčku. S tím spaním to ještě budeme muset vychytat...
 |
| Stěnu za postelí ještě budeme chtít "doobléknout" - buď namalovat nebo otapetovat. |
 |
| Rovnou jsme využili nové povlečení. Všichni čtyři :-) |
Žádné komentáře:
Okomentovat