Jak jsem přežila cyklovýlet

Protože se máme v práci navzájem všichni moc rádi, vymýšlíme si různé žertovné akce, abychom spolu mohli strávit čas i mimo firmu. Minulý týden jsme vyrazili na kola. S heslem: "Do sedel směr peklo!" jsme si za cíl zvolili motorkáři oblíbené Pekelné doly.

Třicet kilometrů se nám, necyklistům, zdálo na začátek sezóny celkem dost, proto paní Pipi (je to zkratka vycházející z příjmení, doopravdy se tak nejmenuje) coby hlavní organizátorka zvolila délku trasy baťovsky matoucí. Na jejích 29,5 kilometru se opravdu koukalo o něco líp, než na původních 30. A protože se nikdo neopovážil odporovat, bylo rozhodnuto.

S vypětím značného množství sil se paní Pipi podařilo závazně přihlásit na náš cyklovýlet 18 lidí. Že většinu tvořili rodinní příslušníci, a nikoli kmenoví zaměstnanci, nakonec nikomu nevadilo. Ať si to manželé a manželky taky užijí.

První zastávku jsme naplánovali ve Starých Splavech, v restauraci se zahrádkou, kam jsme se v pohodě vešli všichni i s bicykly. Těch pět kilometrů mnohé tak zmohlo, že jedno pivo jejich žízeň nezvládlo uhasit a museli doplňovat tekutiny opakovaně. Naštěstí se nepotvrdily původní obavy, že ve Splavech slabší kusy odpadnou, a tak jsme se vydali na další cestu v plném počtu.

Paní Pipi tento úsek nazvala poeticky "Lesem za zvířátky a výhledy". Mělo nám to být hned podezřelé. Je přece jasné, že když chcete odněkud vyhlížet, musíte se nejdříve na takové vyhlídkové místo dostat. A protože jen velmi málo vyhlídek se nachází v údolích, měli jsme před sebou asi patnáctikilometrovou trasu střídajícího se stoupání a klesání. Vždy jsme to na nějaký kopec pracně vyšlapali, asi tak deset vteřin se kochali a pak následoval sjezd, kdy jsme pro množství děr v silničce a množství spoluvýletníků vynalézavě si křížících cestu museli neustále brzdit. Když už se někomu s velkou námahou povedlo utrhnout se hlavnímu chumlu a konečně to z kopečka trochu rozjet, hned se stavělo kvůli focení.

Což o to, zastávka by bodla, vyndali jsme si z batohů občerstvení, utřeli jsme nudle a ze zubů vykloktali zbytky muších křídel. Ale focení při sportovních výkonech nemám ráda. Tomatová barva mi prostě nesluší. No, neslušela ani ostatním.

Po lesní tour jsme se napojili na silnici do Zákup a těch pět kiláku jsme s vidinou velkoplošné obrazovky na náměstí, hokejového mistrovství světa a hlavně laviček a něčeho k posilnění úplně prolítli. Pravda, taky nás trochu popoháněla blížící se bouřka a možná nám na rychlosti dodala i konečně dobrá silnice. Až když jsme dojížděli na úplně prázdné náměstí, napadlo nás, že v bouřce by se asi špatně fandilo a že velkoplošné obrazovky se s deštěm moc nemusí. Naštěstí se našla hospoda, kde utkání českého týmu promítali. Obsadili jsme tam téměř všechna místa, něco vypili, po dloooouhém čekání něco pojedli, začali malinko klimbat, když nastoupila naše vedoucí zájezdu a vyhnala nás reptající znovu do sedel, protože bouřka se rozplynula neznámo kam a bylo tedy možné pokračovat v cestě.

Čekala nás už jen poslední etapa - necelých pět kilometrů do Pekelných dolů. Všichni se navzájem povzbuzovali, ale bylo vidět, že už nám to všem jde hodně ztuha. Například mně se při dosednutí na sedlo chtělo brečet. Zadek mě bolel jako čert, což se vzhledem k cíli našeho výletu hodilo. Zato nohy jsem necítila. A to jsem je ještě nějakou dobu musela používat.

Zaťala jsem zuby a jenom šlapala a šlapala, nevšímala si krásných roubených chaloupek podél cesty, ani dech beroucích pískovcových skalních útvarů, kolem kterých jsme projížděli. Nevšímala jsem si ani jednoho cyklisty za druhým, když jsem je se slzami v očích předjížděla. Věděla jsem, že když nechám nohy jen na chvilku odpočinout, už je k pohybu nedonutím. Šlapala jsem a šlapala a málem bych si ani nevšimla nenápadné odbočky k Pekelným dolům, u které stála zaparkovaná firemní dodávka, která měla večer dopravit kola zpátky do Doks. Byla jsem v cíli! A byla jsem tam první!!! No, ještě s Lenkou a Vráťou, ale za sebou jsme nechali 15 lidí!

Slezla jsem z toho mučícího nástroje, naložila ho rychle do auta, abych ho už neměla na očích, pak jsme bouchli šampáňo a šli párkrát na panáka a kdybych si pamatovala i zbytek dne, určitě bych vám ho teď vyprávěla...

Pekelné doly pořád ještě atmosférou pekla dýchají. Akorát tam mají rozbitou pekelnou váhu. Což mnohé vysvětluje...