Gába

Už je s námi rok! Loni jsme si ji 8.3. přivezli a pak několik týdnů bděli, aby se v noci nevenčila vevnitř :-) Dá se říct, že se to do dneška pořádně nenaučila a ještě se stává, že mě ráno místo vůně čerstvé kávy budí smrad z Gábina lejna. Mít psa je radost.

Jakmile ji pustíme na zahradu, oběhne si své teritorium, zjistí, jestli přibyly nějaké pachy, rozeběhne se, rekognoskuje terén a hópne. A už je u sousedů. Tam je to totiž mnohem zajímavější. Jsou tam ovce, slepice, pejsek a hlavně dvě prasátka a u nich většinou pěkná zásoba nasušeného chleba a dalších dobrot. Takže musíme pro vodítko a jdeme Gábu nahánět a odchytávat k sousedům. Po půl hodině už ji většinou máme, všichni jsme zaprasení od bláta, procházka už opravdu není nutná, protože Gabuše se svalí na své roztrhané křesílko (tedy po tom, co vypije 2-3 litry vody) a půl dne chrápe.

Takže já ji i na zahradě mám na vodítku. Protože mě neposlechne. Za svého jediného páníčka si vybrala Honzu a mě je ochotná vzít na vědomí, jen když mám v ruce jídlo. Děti jsou na tom ještě hůř. Ty jsou v Gábině hierarchii někde na chvostu naší smečky. Někdy mi přijde, že je to jen velikostí, že je to jako s tou hyenou ve filmu Bohové musejí být šílení. Jakmile si dítě dalo na hlavu kus kůry a zvětšilo tak svou výšku, hyena si na něj netroufla. Když u Gábiny klečím a hraju si s ní, postupně si dovoluje víc a víc a nechce se uklidnit, ale jakmile si stoupnu, už nic nezkouší...

Naštěstí se po prvních narozeninách trochu zklidňuje, neničí tolik věcí, neběhá proti dětem jak bowlingová koule (co ta za těch dvanáct měsíců zvládla strikeů!) a je víceméně schopná udržet své tělesné pochody na uzdě.

Máme ji rádi. Je to naše stříbrná mrcha :-)

Gábino oblíbené červené křesílko

Když jsme ji přivezli, v krabici od banánů se úplně ztrácela...

A už v té době si červené křesílko zamilovala :-)

 

Nový měsíc - nové tapetky

I když se mi někdy zdá, že čas se vleče, je tu najednou další měsíc roku 2017. Už třetí. Můj oblíbený, protože jaro začíná vítězit nad zimou. Můj oblíbený, protože narozeninový. Můj neoblíbený, protože strávím zase hodiny nad účetnictvím a daňovým přiznáním.

A když už budu muset koukat do počítače, dám si aspoň na pozadí něco hezkého. Vyberte si taky...

Vítáme jaro :-) Tapetka zde

Vítání bžezna najdete tady

Jemná tapetka z milowcostblogu

Trochu ponurá verze od Sian Hughes - má na stránkách moc zajímavé kresby

 

První ohýnek

Jak to na zahradě odtaje a teplota se vyšplhá nad příjemných 5 stupňů, začne nás to lákat ven. Na pořádnou práci je naštěstí ještě pořád zima, takže obcházíme záhonky a hledáme první jarní kvítka, plánujeme, co letos všechno na zahradě stihneme, Honza vyfasuje pytel a lopatku a pilně sbírá, co za zimu vyprodukovala naše Gába, děti si najdou skrýš v keřích u plotu, aniž bychom se museli bát klíšťat, a když už nám začne být fakt kosa, zapálíme oheň.

Což se ale snáz řekne, než udělá. Dřevo z dřevníku je pryč, zůstalo jen to, co bylo venku. Sice trochu pod stříškou, ale stejně na něj sněžilo. To nevadí, ještě máme pod plachtou pár tenčích větví z borovice, ty nebudou tak mokré. Byly. Děti, jděte najít nějaké větvičky. Ne, ty zelený, mi sem netahej! Vždyť to má i kořeny a na nich hlínu! To nebude hořet...

Nakonec se za vydatné pomoci obalů od vajíček a rozfoukávání oheň zapálit podařilo. Ohřáli jsme se a i buřtíka jsme si opekli :-)

To nebude hořet...

tak zatím

předvedu

pár opiček :-)

Pořád nehoří :-(

Třeba to rozfoukám!

Přišel odborník s obalem od vajíček

A už se čoudí! K většímu ohni jsme se dopracovali vytrvalým foukáním. Není na fotce, ale hořelo to. Fakt :-)

 

Už se klubou!

S deštěm se rozpustily i poslední zbytky sněhu (a že se tento rok držel opravdu dlouho - víc než měsíc nám sněhová peřina zahřívala zahradu) a skoro okamžitě vyrazily z cibulek lístky sněženek a krokusů. Loni sice touhle dobou už dávno kvetly, ale letos se to snaží rychle dohnat a každý den přibyde pár statečných kvítků, které se nelekají ani studeného deště, ani silného větru. Jaro už klepe na dveře :-)

Zítra už by mohly kvést

Další trsík se probouzí po zimě

Tyhle se schovávají u zdi domu mezi levandulemi

A za pár dní ta bílá krása zmizí...

 

Uspávání

Nepatříme k rodičům, kterým děti usínají na lusknutí prstu. Naše děti by byly pro hypnózu nepoužitelné. Od malinka preferují spíš tu variantu, kdy je někdo nosí, houpe, hladí, kreslí prstem na zádíčka a ony se pomalinku propadají do lehkého spánku, který je i jen díky tichému zavrzání prkna v podlaze ten tam, a celý proces může začít znovu.

Ano, asi jsme to mohli hned na začátku zlomit, nechat děti probrečet pár večerů a mít už potom navždy klid. Ale radši jsem po nocích brečela únavou a zoufalstvím já, než bych je takhle týrala.

Když jsme začali rekonstruovat ložnici, přestěhovali jsme manželskou postel do dětského pokoje. A hned bylo jasné, že do dětských postýlek dostaneme ty dva lumpíky už jedině spící. Večer jsem si vzala knížku, lehla si doprostřed, Anička se uvelebila na jedné straně, Honzík dál vesele skotačil na druhé straně, přečetla jsem pohádku, zhasla a očekávala, že děti budou během pár minut zhluboka oddychovat. Jenže nejsou to spavci. Došlo na nějakou vyprávěnou pohádku, krátké básničky a říkanky, písničky a další pohádku, u které už jsem pravidelně usínala a Honzík mě budil, abych vyprávěla dál :-) 

Taky jsme si říkali, jaký jsme měli den, a odpovídala jsem na hromadu otázek, zahrnujících i evoluční teorii a základy světových náboženství. Potom jsem každého chytla za nožičku a společně jsme konečně usnuli. Celá procedura trvala třeba i dvě hodiny. To by usnul každý.

Ložnici už máme nějakou dobu nastěhovanou zpátky, děti mají v pokojíčku každý svou postel s oblíbenými hračkami a jak myslíte, že usínají? Lehneme si společně do manželské postele, pustíme dvě tři krátké pohádky na telefonu, vypneme ho, popřejeme si dobrou noc, chytnu každého za nožičku a za chvilku všichni tři spíme :-) Některé věci se prostě nemění.

Ale za deset let to už asi bude divný.. :-D

Beruška jako miminko nejradši usínala na někom

 

Továrna na hračky

Když budete v Jizerkách a už se vám nebude chtít lyžovat, jeďte se mrknout do továrny na dřevěné hračky Detoa v Jiřetíně pod Bukovou.

My byli s dětmi na týden v sousedních Albrechticích, užívali si lyžování na Špičáku, bobování všude možně, procházky se psem, ale toho sněhu je po nějaké době dost a chce to změnu. 

Do továrny jsme vyrazili ještě s tetou a bylo to štěstí, protože na prohlídku je nutná skupinka o minimálně pěti lidech :-) Lehce jsme naťukli historii výroby dřevěných hraček v Jiřetíně, prohlédli jsme si, co se v továrně před sto lety dělalo, protáhli nás výrobou od sušírny dřeva v suterénu po barvírnu dílků ve třetím patře (nebo možná druhém, nejsem si jistá :-)), dozvěděli jsme se, jak se rodí Krteček, ozkoušeli jsme pár hraček v koutku pro nenechavé ručičky a už nás naše milá průvodkyně dovedla zpět do podnikové prodejny.

Líbilo se i dětem i dospělým. 

Už od roku 1908

Architekt chtěl, aby továrna vypadala jako loď

Dřevěný model v kavárně

Továrna nejdříve vyráběla hlavně dřevěné perly a knoflíky...

Hračky z první poloviny 20. století

Honzíkovi se líbil obří pejsek

Aničce obří děti :-)

Tady si jde hračky pořádně prohlédnout a vyzkoušet

Krteček je nejlepší

Jednotlivé fáze vzniku Krtečka

Kavárna byla bohužel zavřená, ale vypadala  moc hezky...

 

Okno plné hyacintů

Jaro je zatím v nedohlednu, tak si ho simulujeme aspoň doma. Asi před 3-4 týdny jsem koupila dva hyacinty, pak jsem si říkala, že by jim bylo na okně smutno a přikoupila další tři a k tomu narcisky a poctivě jsem zalévala a už kvetou. A voní! V tom počtu možná až moc, ale naposledy nám tu vonělo jehličí, teď konečně kytičky :-)

A abych si to jaro na okně co nejvíc užila, rozhodly se děti, že budou marodit. Od neděle Honzík, v pondělí se přidala Anička a když jsem si začala pochvalovat, že jsme na tom s Honzou s imunitou dobře, zradil mě krk a teplota vylétla nad 38°... 

Doufám, že je to poslední zimní chřipka a pak už konečně přijde to jaro - se sluníčkem a bez bacilů :-)

Hyacinty jsou v široké barevné škále

My máme fialové, začínají kvést růžové a bílý. Narcisky je nenápadně doplňují.