Dlouho jsem se jim snažila vyhýbat. Když jsem šla kolem, odvracela jsem oči. Dělala jsem, že vůbec nejsou. Že neexistujou. Ale máme je všude. V kuchyni, obýváku, ložnici, pokojích, dokonce i v koupelně. Už je nemůžu přehlížet. Budu se do nich muset pustit, než nás nadobro odstřihnou od okolního světa. Ano, tento víkend budu bojovat se špinavými okny.
Doufám, že je zvládnu vyčistit všechna. Ona to totiž není taková sranda, jak by se mohlo zdát. Máme v šesti místnostech po dvou oknech, k tomu navíc okna ve výklenku, v předsíni, na schodišti, v koupelnách (v té hrozné i v té imaginární) a ještě jedny dveře na balkonek. Až na tři výjimky to jsou špaletová okna, tedy dvakrát více ... zábavy :-)
A aby to jó nebyla nuda, jsou ještě dělená do menších tabulek. Takže se stěrkou si moc nezařádím.
Bydlíme tu už skoro tři roky a zatím jsem se této kratochvíli úspěšně vyhýbala. Před stěhováním jsem zahrála na city mým těhotenským břichem a okna čistila mamka. O rok později jsem s plačícím kojencem na ruce opět šůrovat nemohla a moje zlatá maminka nastoupila podruhé. Loni se do bitvy s opatlaným sklem pustila Honzova maminka. A to velmi náruživě. Drhla, drhla, až jedno okno vysklila.
A letos to bude poprvé na mně. Tak snad jich půlku nepovezeme ke sklenáři :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat