Honza to má se mnou těžký. Mám totiž jeden zlozvyk, který mu dost komplikuje život, obzvlášť při pozdních návratech. Nevystrkuju klíče. Takže si nemůže odemknout. Asi by to nebyl až takový problém, kdybychom měli zvonek. Ale my ho nemáme. Máme jen klepadlo na dveřích. No a pak je tu ještě jeden zádrhel. Od té doby, co vstávám v šest do práce, večer pravidelně usínám s dětmi mezi osmou a devátou. A to si můžete být jistí, že mě žádné klepadlo nevzbudí...
Kupodivu když se vrací pozdě z práce, dávám si na zamykání pozor a klíče vždycky vytáhnu. Ale jakmile se někde zdrží, aby u piva probral politickou a ekonomickou situaci ve světě, jako na potvoru zapomenu klíče vystrčit.
A tak to bylo i v pondělí. V osm večer jsme si telefonovali. "Za deset minut jsem doma." Takže jsem šla v pohodě uspávat děti, protože většinou čteme aspoň půl hodiny a klepání teda určitě uslyším. Četli jsme trochu déle a ze čtení přešli rovnou do spánku a klepání tím pádem nemělo šanci. Ani kamínky hozené do okna. Ani bušení do dveří a do oken. Až mě probudila velká rána.
Seběhla jsem dolů a koukla z okna. Můj manžel stál pod balkonem a v ruce držel nějakou trubku. Už nevěděl, jak se na nás má dobouchat, tak se pokusil vylézt na balkon. Vydrápal se na úzký parapet okna v přízemí a už mu stačilo jen zachytit se trubky vedoucí z balkonu a vyšplhat nahoru. Myslel, že trubka, která odvádí dešťovou vodu, je z poctivého kovu. Byla hliníková. Což mu najednou bylo jasné, když z těch tří metrů padal. S nataženým stehenním svalem ještě podle mě dopadl dobře.
A od té doby se dohadujeme, kdo nese větší vinu. Jestli ten, kdo nevystrčí klíče, nebo ten, kdo slibovaných deset minut protáhne na hodinu a půl :-)
Kupodivu když se vrací pozdě z práce, dávám si na zamykání pozor a klíče vždycky vytáhnu. Ale jakmile se někde zdrží, aby u piva probral politickou a ekonomickou situaci ve světě, jako na potvoru zapomenu klíče vystrčit.
A tak to bylo i v pondělí. V osm večer jsme si telefonovali. "Za deset minut jsem doma." Takže jsem šla v pohodě uspávat děti, protože většinou čteme aspoň půl hodiny a klepání teda určitě uslyším. Četli jsme trochu déle a ze čtení přešli rovnou do spánku a klepání tím pádem nemělo šanci. Ani kamínky hozené do okna. Ani bušení do dveří a do oken. Až mě probudila velká rána.
Seběhla jsem dolů a koukla z okna. Můj manžel stál pod balkonem a v ruce držel nějakou trubku. Už nevěděl, jak se na nás má dobouchat, tak se pokusil vylézt na balkon. Vydrápal se na úzký parapet okna v přízemí a už mu stačilo jen zachytit se trubky vedoucí z balkonu a vyšplhat nahoru. Myslel, že trubka, která odvádí dešťovou vodu, je z poctivého kovu. Byla hliníková. Což mu najednou bylo jasné, když z těch tří metrů padal. S nataženým stehenním svalem ještě podle mě dopadl dobře.
A od té doby se dohadujeme, kdo nese větší vinu. Jestli ten, kdo nevystrčí klíče, nebo ten, kdo slibovaných deset minut protáhne na hodinu a půl :-)
 |
| Blíží se půlnoc (Pinterest) |
Žádné komentáře:
Okomentovat