Postihla nás angína. Dvojnásobná. Pro změnu jsem ji domů zavlekla já a hned, jak bylo jasné, že jsem nemocná (39 stupňů opravdu není moje obvyklá teplota), jsme děti deportovali k prarodičům. Abychom je nemoci pro tentokrát ušetřili. Nepovedlo se. Honzík se mi po dvou dnech vrátil se stejnou horečkou, jakou jsem měla já, když jsem ho posílala pryč. A do rána ještě o stupínek poskočila, snad aby se zaokrouhlila na příjemných 40. Doktorka se při pohledu do jeho krku zhrozila (ukázková hnisavá angína se nevidí každý den) a předepsala antibiotika. A tady začíná náš boj.
První prášek ve lžičce medu přijal Honzík bez sebemenšího podezření. Jenže ho nespolkl, jak jsem si naivně myslela, ale začal kousat. Asi to bylo strašně hořké, protože se rozeřval a nechtěl to polknout. Z očí mu tekly slzy jak hrachy a z úst se valila směs rozkousaných antibiotik, medu a slin. Já se mu to všechno snažila napatlat zpátky a do toho ještě přistrčit brčko, aby to spláchl čajem. Nakonec se mi to jakžtakž povedlo, ale tím náš boj neskončil.
Večer už jsem do něj narvala jen odhadem půl prášku a ráno jsem to vzdala, vzala ho podruhé k doktorce, aby nám radši předepsala sirup. Představa, že teď už bude podávání medikamentů procházka růžovým sadem vzala za své o půlhodinu a dvoje kompletně ušpiněné oblečení (Honzíkovo a moje) později. Plive i sirup. Abychom ho do něj vůbec vpravili, musíme použít hrubé síly dvou dospělých a chvatů na otevření pusy, které jsme si naštěstí nacvičili, když jsme se snažívali dostat léky do našeho rotvajlera. Rozdíl je v tom, že pes léky nakonec spolkl a nevyváděl u toho. Dítě jen řve a vše plive ven.
Zkoušeli jsme to po dobrém, vysvětlovat, slibovat odměny masové i čokoládové, dokonce jsme mu chtěli půjčit tablet, nezabralo nic. Takže musíme bohužel po zlém.
Zkoušeli jsme to po dobrém, vysvětlovat, slibovat odměny masové i čokoládové, dokonce jsme mu chtěli půjčit tablet, nezabralo nic. Takže musíme bohužel po zlém.
Problém nastal dnes večer, když jsem na podávání antibiotik byla sama. Metoda cukru opět nezabrala, tak přišel na řadu bič, Honzíka jsem sevřela na klíně a léky do něj napumpovala aplikátorem. Spokojená jsem si šla umýt ruce. Moje radost trvala chvilku. Honzík brečel, až se zalykal, rozkašlal se a dávicí reflex na sebe nenechal dlouho čekat. Jen přesně takovou dobu, aby synek stihl dojít do obýváku a obsah žaludku vyzvrátit na koberec. V kuchyni by se to z lina moc snadno čistilo. K mojí smůle měl jako poslední jídlo misku borůvek.
Takže náš šedý koberec v obýváku má ode dneška neotřelý fialový vzorek...
Žádné komentáře:
Okomentovat