Pětileté miminko

Před pěti lety 11.listopadu ve 2:28 se nám narodilo první miminko.

Nejvlasatější a (z pohledu matky jak jinak) nejkrásnější z celé jablonecké porodnice. A asi taky nejpřekvapivější, protože na svět se místo ultrazvukem několikrát potvrzeného chlapečka vyklubala holčička. A my pro ni neměli jméno.

První tři dny jsme jí říkali naše malá, naše holčička, beruška. Nemohli jsme se na jménu pořád dohodnout. Kluk by byl Honzík, po tatínkovi, ale holčička? Honza nechal rozhodování na mně. Ivanka po mamince se mi moc nezdála. Líbila se mi Terezka, ale to bychom slavili svátek v říjnu, narozeniny v listopadu, v prosinci by byly Vánoce a potom devět měsíců nic. Ze stejného důvodu jsem zavrhla i Barunku a začala jsem hledat jarní a letní jména.

Naše bezejmenná holčička se asi zatím rozhodla, že dokud nedostane jméno, nebude od maminky pít. Takže jsem desítky minut denně trávila s odsávačkou a potom se do ní injekční stříkačkou snažila vpravit aspoň trochu mléka. A beruška pořád ztrácela na váze.

Ale postupně jsme si na sebe zvykly, holčička se zničehonic uměla přisát a já zničehonic najednou věděla, že moje dcera se bude jmenovat Anička. Žádné jiné jméno se k ní tak nehodilo. Měla jsem nejkrásnější holčičku s nejkrásnějším jménem.

A vůbec mi nevadilo, že si všichni díky modrému oblečení mysleli, že je to kluk. Dnes už si to nemyslí nikdo :-)