středa 25. ledna 2017

Sázka o trampolínu

Začalo to celkem nevinně: "Musíme už se sebou něco dělat... bla bla... cvičit... bla bla... sedíme u televize... bla bla... začít hejbat..." Honza spustil kolotoč výčitek, dobrých předsevzetí, konstatování faktů a dávání si neurčitých cílů do daleké budoucnosti. A protože to začalo už zhruba o vánocích (cukroví, řízečky, kapřík, salátek, klobásky a jiné dobroty vlastně můžou za všechno) a od té doby dennodenně pokračovalo do půlky ledna, rozhodla jsem se konečně reagovat. "Tak jo, koupíme trampolínu."
"Jóóó, trampoška!" Sakra, na děti jsem zapomněla. Ty se všeho chytnou.
"Jak trampolínu? Kam ji dáme?"
"Já nemyslím tu velkou, ale tu malou, vnitřní."
"Trampoška, trampoška," skandovaly děti a hned si začaly nějaké ty skoky trénovat na gauči.
"A k čemu?"
"Budem na ní skákat, né? Skákání na trampolíně je lepší než běh," snažila jsem se prodat svůj nápad.
"Vždyť ty u ničeho nevydržíš! Další zbytečnej krám do baráku." To měl Honza pravdu. Nevydržela jsem zatím u žádného cvičení.
"Nééé, my chceme trampošku!" nabíraly děti a upíraly ke mně ta svoje uslzená kukadla.
"Tak se dohodneme," rozzářily se tatínkovi oči úžasným nápadem. "Když bude maminka chodit měsíc cvičit aspoň dvakrát týdně na hodinu, tak vám koupím tu trampolínu."
"Jóóó!!!"
Takže jsem už byla. Cvičit. Jednou. Přibližně po sedmi letech. Člověk by neřekl, kolik svalů může bolet po pitomým aerobiku. Zítra jdu zas. Nemůžu totiž zklamat ty dva človíčky. Už se děsně těší, že budou doma skákat konečně bez okřikování :-)

U babičky a dědy máme velkou trampolínu

A v létě na ní pořád řádíme :-)

A kvůli těmhle úsměvům teď chodím cvičit...

čtvrtek 19. ledna 2017

Šedá stěna

Pořád ještě hledám inspiraci na pokoj pro hosty. Chtěla bych mít na zdi šedou. Buď namalujeme jednu stěnu (to v případě tmavšího odstínu), nebo všechny čtyři, jestli vybereme světlejší šedou.
A protože z pokoje pro hosty bude za rok nebo dva pokojíček pro školačku, nejspíš zůstaneme u světlejší varianty, kterou potom zholčičíme doplňky :-)
Fotky jsem našla na Pinterestu.

Tmavší varianta působí útulně - jen se zachumlat

Světlejší

Skoro neviditelná šedá

Ten peříčkový lustr je parádní

Zase tmavá

Ještě tmavější - to už by asi bylo moc...

Střední varianta

Žárovky, kam se podíváš
 

středa 11. ledna 2017

Ladovská zima

Dneska se už zase sype snížek. A už zase bylo ráno -16°! Ale přes den to dost povylezlo. Na -8° :-)
Tento způsob zimy nám udělá slušnou díru do rozpočtu. Protože jsme chtě nechtě museli už pátý den nechat běžet kotel bez vypínání. Normálně ho vypínáme na noc a když jsme přes den v práci. Pořád jsme dobu vypnutí kotle prodlužovali, až jsme se dostali na vypnutí v jednu v noci a zapnutí ve čtyři ráno. Teď to prostě nejde. Zmrzl by pes. A vstávání do 15° může být příjemné jen otrlým povahám. A návraty z práce do teplot ještě nižších jsou už vyloženě protivné... 
Takže topíme, peněženka pláče, RWE se raduje :-) 
Ale jinak je tahle zima kouzelná, děti si ta kvanta sněhu užívají a pes se lítání v závějích nemůže nabažit. Kdyby moje jediné zimní boty nebyly zateplené tenisky, taky bych z procházek s Gábou měla radost. Musím se líp vybavit. Snad to do té doby neroztaje...

Jako od Mrazíka

Vánoční borovička ještě dělá parádu na zahradě

Zahradní domeček taky zapadal

Zásoby dřeva se tenčí...

Stejně není, kde topit. Ohniště se pohřešuje :-)

Ještěže se teď nemusí zalévat

Vřesům sluší i sněhová peřinka

sobota 7. ledna 2017

Tapety na leden (pro švagrovou)

Malinko jsem zapomněla, ale bylo mi připomenuto :-)
Nové tapety na počítač nebo mobil pro leden jsou tu.
A kdybyste si nevybrali, mrkněte na smashingmagazine nebo na ohsolovelyblog.

Fialovou najdete na leahwithlove

V duchu novoročních oslav tu

Něco, co vám vydrží celý rok :-) Tady

Pantone barva roku - Greenery

čtvrtek 5. ledna 2017

Novoroční pochod okolo Máchova jezera

V naší rodině je tradice, která nám má pomoci od posilvestrovského bolení hlavy a od vánočního válení se před telkou. Na Nový rok chodíme na túru kolem Máchova jezera. V jakémkoli počasí. No dobře, když jednou hodně pršelo, po hodině jsme to vzdali a nechali se domů dovézt autem. Ale jinak chodíme vždycky. Teda kromě mě, pět let jsem vynechala kvůli těhotenství, dětem a kojení. A můj drahý manžel taky většinou vynechává, protože jeho novoroční nevolnosti bývají až moc velké. Takže vlastně chodí jen rodiče. Ale ti to doopravdy dodržují :-)
Minulý rok s sebou vzali pětiletou Aničku a kočár a když beruška asi po sedmi kilometrech šlapání odpadla, naložili ji do kočáru a zbytek cesty vezli.
Letos jsem měla výborný nápad, že konečně půjdeme celá rodina s babičkou a dědou. Nápad dostal trhliny už o silvestrovské noci a bylo dopředu celkem jisté, že Honza to opět nedá. Nevadí, vezmeme děti, kočár a zmákneme to ve třech. Vlastně v pěti, protože jde ještě strejda a teta.
Vyrazili jsme v domluvený čas, cestou se stavili v garáži pro kočár a ejhle, první překážka! Vyfouknutá kola. No co. Využijeme tatínka, nafoukneme rychle kola a on mě doveze za vámi. Jasně, jděte napřed. My vás doženem.
Byli jsme opravdu rychlí a dostihli zbytek výpravy ještě v Doksech. I díky tomu, že se zatím zastavili v parku. Sestavili jsme kočár a chtěli se rozjet, když si Honzík umanul, že je načase, aby se nechal vézt. No jo, to je vlastně lepší, protože nás nebude tolik brzdit. Naložili jsme dítě, zachumlali ho do deky a tentokrát už doopravdy šli.
Počasí bylo celkem přívětivé, nesněžilo, nepršelo, nepražilo sluníčko, jen taková zima kdyby nebyla. Ale co může člověk 1. ledna čekat? Cesta během sdělování si novinek příjemně ubíhala, v tlačení kočáru jsme se střídali, Honzík na nás dělal opičky, každou chvíli jsme mu vraceli na hlavu čepici, sundané rukavice ani neřešili a takových pět kilometrů ze třinácti už měli za sebou.
V tom se děti rozhodly, že by se měly vyměnit. Teď potlačí kočár Honzík a Anička se poveze. Honzík se se svým úkolem potýkal znamenitě. Asi dvě minuty. Potom to začalo být do kopce a náš chlapeček se zasekl. Že ho bolí nožičky (Vždyť jsi ještě skoro vůbec nechodil!), že ho bolí ručičky (Ukaž, my ten kočár vezmeme.), že ho studí ručičky (opravdu je měl jak led, měli jsme mu ty rukavice nasadit zpátky na ruce) a že nechce rukavice, protože jsou strašně studený.
Ještěže jsme tatínka nechali doma a mohl se, byť nerad, vydat čtyřleté miminko od smrti podchlazením zachránit! Navíc mi pomohl dohnat zbytek výletníků, kteří nedbali matky s mrznoucím dítětem (asi proto, že to dítě řvalo jako tur) a vesele šlapali dál.
Po odpadnutí nejslabších článků cesta probíhala podle plánu. Anička usnula v kočáru, zastavili jsme načerpat síly ve Splavech v hospůdce a tak se nám tam líbilo, že jsme málem nedošli do Doks včas na novoroční ohňostroj. Ale podařilo se. A příští rok určitě vyrazíme znovu!
Pokud posilvestrovský stav dovolí :-)

Kačenky nám dělaly předvoj :-)