neděle 26. listopadu 2017

Deník naší koupelny I

Jsou to asi tři týdny, kdy jsem našla na zamlženém zrcadle první zápisek. Od té doby si koupelna píše do zrcadlového deníčku skoro denně...
 
7.11.: Včera jsem je slyšela mluvit o tom, že s námi musí konečně něco udělat. Se mnou a se Záchodem. A co byste řekli? Začali Záchodem! Přitom já jsem větší a mnohem důležitější!

8.11.: Naštěstí jim to trvalo jen jeden den. Teď budu na řadě já.

9.11.: Ještě nezačali. Asi si to musí pořádně rozmyslet, aby mi to fakt slušelo.

11.11.: Pořád se mnou nic neudělali! A to sem dnes courá spousta lidí. Maj nějakou oslavu.

12.11.: Pomalu to vzdávám. Bavili se přece o tom, že vylepší Záchod i Koupelnu. Tak kde to vázne?

13.11.: Jsem dost vytočená. Až se na mě konečně vrhnou pěkně jim to osladím. HAHAHA (ďábelský smích)

14.11.: Konečně jsem se mohla pomstít. Dneska začali. Vynesli věci, zakryli vanu a začali obouchávat obkladačky. Teda ten chlap. Strašně jsem mu to ztěžovala. Nechtěla jsem je pustit. Držela jsem je vší silou. Byl z toho hotovej, nadával a měnil nářadí. Ale vůbec to nevzdával a pomalu se propracovával přes roh k místu, kde vedou moje trubky. No, čekalo ho překvapení :-) Trubky prorezly už před léty a po kapičkách pouštěly do zdi vodu. Chlap nadával ještě víc. Volal tu ženskou, ať se na to jde podívat. Vypadal fakt zničeně. Obouchal ještě kus obkladaček a začali to uklízet. Taky už byla tma. Při úklidu mručel něco jako že si myslel, že toho dneska stihne víc. Potichu jsem se chechtala. 

15.11.: Vrátil se obouchat zbytek obkladů. Škodolibě říkám, že tam ten včerejší elán nevidím. Několikrát volal instalatérovi kvůli těm trubkám. Ta ženská zmínila, že měli radši jen vymalovat. To mu náladu nezvedlo :-) Instalatér dorazí pozítří. Konečně budu mít nové trubky a čistější vodu!

17.11.: Instalatér se neukázal. Vlastně tady nebyl celej den nikdo. Akorát večer si přišli vyčistit zuby a bavili se o nějakém porodu.

19.11.: To budu takhle vypadat věčně? Kde je ten instalatér?

21.11.: Včera jsem si užila péči odborníka. Chtěl se mnou bejt hotovej do jedný, no trochu jsem ho potrápila a nakonec odjížděl v sedm. Ale mám nový trubky. Rovnou je natáhli i do Kuchyně, která jim rušení svého klidu taky nedala zadarmo. Museli odtáhnout linku a co našli za ní... Prej humus. Kuchyň mi pak říkala, že za linkou se neuklízelo desítky let. Musela to bejt sranda :-) 
Nejvíc je vytáčí, že se jim teď všude válej věci. Už tejden. Jojo, když neuměj popohnat instalatéra... A kdo ví, kdy to všechno zahází, omítnou, vymalujou a konečně nastěhujou zase zpátky. To jim ještě potečou nervy :-)))


Obkladačky jdou pomalu ale jistě k zemi

Naposledy máme v koupelně mušličky...

Koupelna teď vypoadá ještě víc industriálně :-)

Na tomto úseku byla prorezavělá trubka několikrát děravá :-(

Vnitřnosti koupelny byly vykuchány a odloženy na zahradu


A nové trubky už se instalují

 

čtvrtek 23. listopadu 2017

Narodila se Cristina

Narodila se na státní svátek 17.11. Aby se nám to dobře pamatovalo.
Konečně jsem prvokolenní teta. Druhokolenní už jsem strašně dlouho a jestli dobře počítám, tak dokonce šestinásobná.

Byla jsem u porodu. Jako překladatelka. Pro případ, že by moje rodící sestra nebyla schopná překládat nastávajícímu tatínkovi pokyny personálu do italštiny. Což nebyla. Nicméně já jsem se jako překladatelka osvědčila výborně.

"Zeptejte se tatínka, jestli nechce židli."
Mrknu na vykuleného Itala a povídám: "Chceš židli?"
Porodní asistentka potlačila úsměv a říká mi: "To jsem se ho mohla zeptat sama." 

Bylo to náročné pro všechny, ale největší zásluhy má samozřejmě statečná maminka :-)

Cristinka je krásně vlasatá a úžasně spavá - aspoň před návštěvami :-)

Narozené miminko se musí nejen zapít, ale taky obdarovat...

Tak jsem vypotila obrázek na míru. Teda na Cristinku :-)

V rámečku vypadal dobře, kdybych...

...nenesla dárek ve fusaku a cestou ho nevytratila. Rámeček to bude chtít vyměnit. Anebo můžou rodiče předstírat, že se jedná o speciální patinu :-D

 

středa 15. listopadu 2017

Hledám si větev

Zatím se nechystám oběsit, i když se to v poslední době na nás hrne ze všech stran. Hledám ideální větev na vánoční výzdobu. Nebude jehličnatá a nebude ve váze. Bude holá a bude viset. Ještě úplně nevím kde, protože ji chci mít se světýlky a zásuvkami u nás zrovna nedisponujeme v hojném počtu, ale někam ji pověsím.
Hned jak doděláme koupelnu.

A to asi bude trvat...

Na větve mě navnadila fotka z H&M - ložnici je taky třeba vánočně vyzdobit

Nezdobená varianta, vánoční atmosféru dodají okolní dekorace

Asi to bude chtít i pár papírových hvězd

Děti by si mohly vyrobit dekorace a ozdobit si každý svou větvičku

V obýváku se světýlky vypadá dobře

A slavnostně působí i nad jídelním stolem
 

úterý 14. listopadu 2017

Předvánoční úklid

Je to tak. Dlouho jsme se to snažili ignorovat, zacpávali jsme si uši, odvraceli zrak, ale utéct před tím zkrátka nejde. Vánoce se blíží. Zatím máme času dost a můžeme se na ně pořádně připravit. A tak jsme začali s předvánočním úklidem o něco dřív.
Podle hesla: "Hlavně nepřepálit start, aby elán vydržel," jsme to vzali od nejmenší místnosti v domě - od záchodu. Je pravda, že tady jsme se s úklidem o něco opozdili. Zhruba o pět let. Abyste dobře rozuměli, pravidelná údržba probíhala, ale už před pěti lety to chtělo generálku.
A na tu došlo minulý týden.
"Co kdybysme oškrábali zdi na záchodě a vymalovali to tam?" navrhla jsem zkusmo jednou před usnutím.
"Hmmm," zabručel na pokraji spánku Honza a víc se k tomu nevyjadřoval. 
Takže to asi nedopadne, myslela jsem si.
Jenže ráno si najednou začal nosit nářadí, hledat kbelíky, štětku, barvy a že se jde malovat.
Vypustili jsme vodu z radiátorů, aby se dal ten záchodovej, prorezavělej sundat. Honza ho odmontoval a ajaj, něco málo vyteklo. Ale dala se za ním hezky oškrábat zeď. A ajaj, opadalo toho trochu víc, než jsme čekali. Takže se to bude muset vyspravit.
"Budu muset odstranit i záchod, jinak se k tý zadní stěně pořádně nedostanu."
Ajaj, malá komplikace. Můžeme sice chodit na zahradu, ale vzhledem k tomu, že většina listí ze stromů a keřů, které nám přes léto poskytují skoro úplné soukromí, už opadala, nebude tak jednoduché najít skrytý koutek.
"A jéje. Ty záchodový šrouby jsou úplně zrezavělý a nemůžu je dostat z podlahy. Budu je muset nějak vysekat."
"Sakra, jaktože z toho topení pořád ještě teče voda? A tolik!"
"Ach jo, zas mi vypadl kus zdi. To už asi sádrou nezadělám."
Ano, ano. Už jste určitě pochopili, že se nám to komplikovalo a komplikovalo. Na "ajaj" jsem si vypěstovala pěknou averzi. Děti jsem vodila na záchod k rodičům.
Ale nakonec se Honzovi povedlo 2x vymalovat a vrátit záchod (i když se 3 dny kýval, protože do čerstvého betonu se šrouby údajně dát nemůžou) ještě ten den. Už nám chybí jen radiátor a máme hotovo. To jsem si myslela do včerejška.
Včera Honza najednou prohlásil: "Asi se vrhnu na koupelnu."
"Dobře. Budeš tam taky malovat?"
"No, možná obouchám i ty dlaždičky..."

Tak nám držte palce :-)


PŘED, největší parádu dělalo topení

Práce pokročily

pondělí 13. listopadu 2017

Jak zvládáme školu

Byl to docela boj, ale už si to sedlo. 
Anička se do školy těšila. Dlouho dopředu se těšila. Celé prázdniny se jí lidi ptali, jak se těší do školy a vždycky odpovídala, že jo.
1. září už se moc netěšila a když to 4. září konečně propuklo, bylo na ní těch změn moc. Probrečela první tři týdny, bolelo ji bříško, měla průjmy, chtěla zpátky do školky, měla strach. 
Ze všeho. 
Že nebude rozumět tomu, co paní učitelka říká.
Že bude potřebovat o hodině na záchod a paní učitelka jí nepustí.
Že se jí děti budou smát, když brečí.
Že zapomene udělat nějaký úkol.
Že ztratí klíček od skříňky.
Jak se ukázalo, některé obavy byly oprávněné. Domácí úkol zatím nezapomněla, ale klíček už se jí ztratit povedlo. Přišla do družiny a všimla si, že má na batohu otevřenou kapsičku, kam klíč vždycky schovává. Zpanikařila, vyházela všechny věci ze všech kapes ven, ale klíč nikde. Ani v bundě, ani v mikině, ani v kalhotách. Nikde. Anička brečí, družinářka ji uklidňuje, že se klíč určitě najde ("Nenechala jsi ho ve skříňce?") a když ne, zajdou za panem školníkem, dají mu 50,- na nový klíček a on jí skříňku odemkne a dá tam nový zámek. To dceru trochu uklidnilo a šla se z traumatu vykreslit.
Druhý den s sebou nesla peníze, ale nebyly potřeba. Klíč byl ve skříňce. Všechno dobře dopadlo. Anička si oddechla a nám zůstal komiks, jak Áňa ztratila klíč :-) Jen ten happy end tam chybí...

Anička brečí, nemá klíč (nemakilč :-))

Předmět doličný

"Vypadl mi klíč," upí pusinka, ze které odkapává krev (údajně se kousla do rtu)

Tady je to složitější: vlevo nahoře zazipovaná kapsa na batohu (batoh má puntíky), vpravo nahoře otevřená kapsa a z ní BUM vypadl klíč na zem...

pondělí 30. října 2017

Dokonalá fotka: ve starém stavení


Tady bych hned strávila víkend. Nemám ani tušení, kde to je. Ale chtěla bych, aby to byla stará fara. Už chybí jen obrovský hrnek horkého čaje, zachumlat se do jednoho z těch županů, zalézt si na okenním parapetu pod deku, sem tam přiložit polínko do kamen a s dobrou knížkou zapomenout na celý svět...

P.S.: Trochu mě znervózňuje ten bažant. Asi bych ho taky zahalila do nějakého hadříku :-)

pátek 27. října 2017

Co způsobila neposedná taška

Ze šuplíku. Suším tady ten text už měsíc a pořád jsem nebyla schopná ho dopsat. Není tedy úplně aktuální, ale dokonale ilustruje, jak se pereme s drobnými problémy na našem domě :-)
 

Jestli jste v pátek odpoledne viděli procházet přes Doksy dva blázny se čtyřmetrovým žebříkem, nešálil vás zrak. Byla jsem to já s manželem. 
Ale hezky od začátku.
Že se nám barák maličko rozpadá pod rukama, je asi zřejmé už z názvu blogu. Střecha donedávna kupodivu docela držela a když přišly prudší deště, pobíhal Honza po půdě a přemisťoval sběrné nádoby, protože liják od severu zatéká jinudy než průtrž z jihovýchodu. Ale zvládali jsme to. Do května. 
V květnu nám vítr odfoukl jednu tašku. Jednu jedinou. Štítovou. Kdyby vzal půlku střechy, mohli jsme si to z pojistky krásně opravit, ale byl to zřejmě dost poťouchlý vítr a hnul nám jen s jednou taškou. Zdálo se mi nicméně, že to nebyla nijak zásadní taška, protože ležela na obvodové zdi. Když pršelo, pršelo nám prostě do zdi. Jenže Honza to viděl jinak. Prší nám do zdi. Taška musí zpátky. A k tomuto závěru došel po několika měsících, právě v pátek.

Ale jak se k tašce dostat? Řešením byl dlooouhý žebřík. Mají ho rodiče. V baráku na druhé straně Doks.
"Opravdu to nepůjde přes střechu? Tak dlouhej žebřík asi nemáme." 
"My ne, ale rodiče. A můžeš mi vysvětlit, jak bych se tam po tý střeše dostal?"
"Ale v pondělí přijede kominík, tak by tam tu tašku mohl vrátit."
"Kominík nám tady taky nebude chtít běhat po střeše. Pojď, dojdem pro ten žebřík."
"Dojdem?" Myslela jsem si, že jsem se přeslechla.
"No když je tak dlouhej, tak ho do auta nenarvem."
"A to ho chceš nést?"
"No do auta ho nenarvem," opakoval už hodně netrpělivě Honza.
"Nejde to s tou taškou udělat nějak jinak?" nevzdávala jsem se naděje.
"Nejde. Pojď."
A šli jsme. 

"To mi s ním z toho sklepa nepomůžeš?"
Zbytečná otázka. Nesnáším pavouky a tady na mě jeden pěticentimetrovej koukal ze dveří, další visel nad průchodem (a vypadalo to, že visí jen s vypětím všech sil a že ty síly by mu došly právě ve chvíli, kdy bych pod ním procházela, a sklípkan by skončil někde na mně. Fuuuuuj. Vím, že to nebyl sklípkan, ale byl obrovskej.) a na stropě byly asi po metru rozesety bílé zámotky, plné dalších příšer. Do sklepa ani náhodou.
"Já ti budu fandit odsud."
To Honzu vyloženě nadchlo. Mumlal něco o tom, že by potřeboval pomocníka a ne roztleskávačku, ale žebřík se mu podařilo dostat ze sklepa ven docela rychle (asi se taky bojí pavouků:-)).
Opatrně jsem žebřík obcházela a koukala, jestli není nějaká ta potvora zabydlená pod jednou z příček. Naštěstí byl čistý. Můžeme jít.
Vzali jsme žebřík do pravé ruky, Honza vepředu, aby se ty první překvapené pohledy tříštily o něj, já vzadu, a vyrazili jsme.
Je docela lehkej. Na tu dýlku...
Ušli jsme 100 metrů.
"Potřebuju si prohodit ruce."
"Už?"
Jo, už! Lehkej byl prvních deset kroků a potom se pronášel víc a víc. Prohodili jsme ruce.
Měla jsem si vzít jiný oblečení. Ten žebřík je špinavej od barvy, nebo od omítky, nebo od čeho.
"Mami, voni nesou žebřík," ukazovalo na nás přes ulici cizí děcko. Je zajímavé, jak děti umí naprosto exaktně shrnout, co se kolem nich děje.
"Prohodit."
"Zase?" 
Tyhle zbytečný otázky mě začaly docela rozčilovat. Tak jsem chtěla, aby se naštval i Honza. 
"Prohodit."
"Děláš si srandu?"
"Jo," řekla jsem suše.
"Haha," odpověděl ještě sušeji manžel.
Za chvíli jsem ale už prsty na ruce skoro necítila a žebřík by mi brzy vypadl.
"Můžem si na minutku udělat přestávku?"

Zkrátím to. Museli jsme si žebřík hodit na ramena, hlavu protáhnout prostorem mezi šprušlemi. Honzovi potom stačilo jen ho přidržovat, já tak široká ramena nemám, takže jsem i dál musela zapojovat ruce.
Na přechodu pro chodce to bylo s pětimetrovým žebříkem (všimli jste si, jak během cesty vyrostl?) moc fajn. Auta zastaví co nejblíž a když potřebujete manévrovat do strany, protože naproti vám je dům a žebřík do pravýho úhlu prostě nezalomíš, koukají na vás řidiči i všichni spolujezdci jak na tydýty.
No, došli jsme. Vztyčili žebřík, vysunuli ho, co to nejvíc šlo, a zjistili, že můžeme jít zase zpátky. Chyběl metr, aby Honza na tu pitomou tašku dosáhl. Proč se asi říká: "Dvakrát měř a jen jednou se s žebříkem přes celý město nes"?

Tento muž vypadá u nošení žebříku o dost líp :-) Zdroj: Pinterest

čtvrtek 7. září 2017

Pudrově růžová II

Po úterním nákupním fiasku jsem měla celý den na to, abych přestala panikařit a uklidnila se. Buď si na sebe ve čtvrtek koupím něco růžového, nebo na svatbu půjdu v jiné barvě. Nebo tam nepůjdu vůbec. Taky plán. Každopádně pojedu do Palladia, tam toho měli nejvíc a je to blízko k Baťovi na Václaváku, kde mám vyhlídnutý botičky. 

Honza se podruhé obětoval a jel se mnou hledat šaty. 
"Tak já tady rovnou nechám vyčistit auto. Stejně se mi do toho nechtělo," a můj drahý manžel si mohl odškrtnout další položku ze seznamu věcí, které musí stihnout před svatbou.
Eskalátory nás dovezly do nákupáku.
"Jé, kadeřnictví! A maj tam prázdno. Já se tam skočím ostříhat, než něco vybereš."
To už mi docela lezl na nervy. Auto vyblejskaný, on ostříhanej, v novém, dobře padnoucím obleku a s ladícíma botama a já vystresovaná, protože o hledání šatů už se mi i zdá, jak někdo řekne pudr, začne mi tikat oko (dokonce reaguju podrážděně už jenom na tvářenku!) a nejspíš si oblíknu kalhoty a halenku. Kalhoty na svatbu. Ach jo.

Obcházela jsem ty stejné krámy pořád dokola a už se mi ani nechtělo chodit dovnitř. Připojil se ke mně Honza, chvíli pozoroval mou strategii ve vybírání obchodů a když viděl, že jenom kroužím po chodbách, podíval se na první krám, kolem kterého jsme šli: "A v Reserved už jsi byla?" zeptal se nesměle, protože mě nechtěl v tomhle stavu ještě víc dráždit.
"Tady ne. Jen na Čerňáku a na Chodově. To bude stejný."
No, nebylo to stejný.
Vzala jsem si troje šaty do kabinky a jedny z nich byly skvělý, druhý by šly jako alternativa a třetí jsem už ani nezkoušela. 

"Supr, máme nakoupeno, můžeme jet." 
"Přece tam nepůjdu bosa, projdeme se ještě na Václavák pro ty boty."
Prošli jsme se k Baťovi, boty mi byly dobře a Honzu tam balil mladý prodavač, takže to byla docela sranda. Pro mě :-) A zpátky do Palladia.
"Jedem."
"Ne, ještě musíme vybrat kabelku a doplňky."
 I když to už Honzovi asi připadalo nekonečné, vybrala jsem během chvíle (co je to hodinka?) doplňky a mohli jsme vyrazit.

"Doufám, že nějakou dobu zas žádná svatba nebude," uzavřel náš dvoudenní nákupní maraton Honza.
"Anebo že bude pudrově růžová," rozesmála jsem se já.

Svatba nakonec byla fakt krásná

Na nádherném místě

Ty nákupní patálie stály za to :-)

neděle 3. září 2017

Pudrově růžová

Asi před měsícem za mnou přišel Honza s tím, že jsme pozvaní na svatbu. Jeho dlouholetý kamarád a kolega se žení. 
"Jé, svatba. Už jsme dlouho na žádný nebyli. Kde to budou mít?"
"Nějaký zahrady pod Pražským hradem a pak se přejede na hostinu jinam. A je to už 27. srpna."
Tak brzo? Ale zahrady pod Pražským hradem, to si mé oko zase jednou smlsne :-)
"A do jaký barvy to mají laděný?"
Můj manžel se na mě podíval, jak kdybych upadla na hlavu.
"No, to byla hned první věc, na kterou jsem se Petra ptal, když mi řekl, že se žení. V jaký to máš barvě, kámo?" Chybělo jen, aby si prstem, případně celou dlaní klepal na čelo.
"Chápu, že se o tom chlapi nebaví, ale zjisti mi to, kvůli šatům."

Asi po dvou týdnech jsem se potkala s Petrem. Pogratulovala jsem mu, ptala se ho, jak se těší na svatbu a pak padla i ošemetná otázka: "Do jaký barvy to máte laděný?" Petr se bezradně obrátil na svou asistentku, která hned přepnula do role svatební koordinátorky a odpověděla za něj: "Nevěsta s ženichem jsou bílozlatí a po hostech chceme pudrově růžovou. Vypadá to hezky na fotkách."

No, pudrově růžového jsem doma nic nenašla, museli jsme se vydat na nákupy. Člověk se někdy musí obětovat :-). Přijeli jsme do Prahy a protože máme nejblíž Černý most, zastavili jsme tam. Honza si mezitím zjistil, že po něm se bude chtít navy blue oblek a běžel něco "schopného" (jak se vyjádřil sám) najít. Prošla jsem asi osm krámů a nenašla jsem nic. 
Někde mi rovnou řekli, že pudrová frčela minulou, případně předminulou sezónu a teď navíc mají už podzimní kolekci v tmavějších barvách. Někde jsem pudrovou ještě zahlédla, ale šaty byly buď hnusný, nebo ve špatný velikosti, nebo absolutně se nehodící na svatbu.
Sešli jsme se s Honzou a shodli se, že budeme muset jinam. Já navrhovala Palladium, Honza Chodov, měla to za nás rozhodnout navigace (kam se dostaneme dřív, tam pojedeme), tak jsme jeli na Chodov. Honza tam zapadnul do Blažka a za minutu mi volá, že má vybráno. To není možný! Dobře, aspoň jednoho máme za sebou, budu se moct soustředit jen na šaty pro sebe.
O hodinu a půl později, kdy jsem byla snad úplně v každém obchodě a vyzkoušela všechno, co jen vzdáleně připomínalo pudrově růžovou (už jsem byla tak zoufalá, že jsem brala i lososovou!!!), jsem neměla nic. Záchrana: telefonát asistence/svatební koordinátorce, že pudrově růžový šaty prostě nemůžeme sehnat.
"Tak jeďte na Čerňák, do Mohita."
"Tam už jsme byli."
"Tak na Václavák, je tam asi v půlce Jannis." 

Nechali jsme tedy auto na Chodově a vydali se metrem na Václavák. Jannis byl děs a hrůza. Strašný hadry. Možná to na někom vypadá dobře, ale na mně teda ne. Připadala jsem si jako svoje sedmdesátiletá teta, a to žádnou takhle starou tetu nemám!!!
Na obhajobu všech šatů, které jsem zkoušela, musím říct, že mám komplikovanou postavu. Hrudník po tatínkovi - široký a takřka plochý, takže ho nemůžu odhalovat, ruce dost silné, ty je třeba zakrýt, pas mi chybí, nemůžu ho tedy zdůrazňovat. Navíc mám hrb. Ne moc velký, ale je tam. Takže odhalená záda nepřicházejí v úvahu. No a hledejte na tuhle nadílku šaty!

Tak se aspoň zastavíme u Bati, když jsme na Václaváku a pak se ještě skočíme podívat do Palladia. Musela jsem zavolat mamce, jestli by vyzvedla děti ze školky, že to určitě do půl čtvrtý zpátky do Doks nestíháme. Vlezli jsme do Bati, já do dámského patra, Honza do pánského. Za půl minuty mi zvoní mobil, že našel ideální boty. Dělá si ze mně srandu? To jako kamkoli vleze, tam si hned něco na tu blbou svatbu najde?! Musím se uklidnit. Svatba není blbá, blbej je jen výběr pudrových šatů v našem hlavním městě. Hele, krásný, skoro pudrový střevíčky! A jsou zlevněný! No jo, ale co když neseženu šaty v týhle barvě? Nechám si je v záloze, snad je všechny neprodaj. 

Miláčku, na Národní třídě je Pietro Filipi, mrknem ještě tam. Jak jste asi pochopili, začínalo mi být jedno, kolik za ty šaty utratím. Jen už jsem je chtěla mít, abych mohla po těch hodinách hledání a zkoušení konečně domů. V PF bych si šaty vybrala hned několikery. Bohužel ani jedny nebyly růžový, natož pudrový. Ale ochotná prodavačka mi našla hezký pudrový business kostýmek. Děkuju, kdybych nic nesehnala, vrátím se pro něj. A už jsme mířili do Palladia.

V Palladiu to začínalo vypadat nadějně. Nabrala jsem si desatery růžové (na pudrovou jim kašlu, bude to aspoň přibližně) šaty do kabinky a za čtvrt hodiny je všechny zklamaně vrátila. Asi prostě nebudu mít šaty. Budu muset jít na svatbu v kalhotách a halence. Prošla jsem další obchody a další zkušební kabinky a byla jsem čím dál tím unavenější a zkoušet už se mi nechtělo a hledat něco taky ne, tak jsme sedli na metro a dojeli zpátky na Chodov, vlezli do auta a frčeli domů.

Zbývá už jen 5 dní. Co já si proboha na tu svatbu oblíknu??? 

Tahle světle růžová se opravdu hodí k tmavě modré, ale najděte ty správné šaty!!!

pátek 1. září 2017

A jsem zpátky :-)

S 1. zářím přináším nové tapety. 90 dní jsem se k blogu nedostala, teď už to snad bude lepší :-) Od pondělka budeme mít doma školačku a už se na to docela těšíme. Jen Anička - prvňačka ne. A nepomohl ani psací stůl a otáčecí židle a stolní lampička a batoh a penál a spoustu drobností do něj a nové oblečení do školy. Když se tak dívám na ten výčet, škoda že nejdu do školy já :-)

Jednoduše, krasopisně :-) Najdete tu

I v září se ještě dá zažít nějaké to dobrodružství pod stanem... Tapeta je tady

A samozřejmě nastupuje podzimní nálada. Třeba na Flipsnack

Na stránkách Redstamp si můžete vybrat, jestli budete vítat září, nebo podzim...

Tady je září pudrově růžové, což mi připomíná, že vám musím napsat, jak jsem sháněla šaty na svatbu. Třeba zítra :-)
 

pondělí 12. června 2017

Červnové tapetky

Člověk se ani nerozkouká a už je tu půlka června (a to ani nemluvím o tom, že se blíží půlka celého roku!). Takže tentokrát dost opožděně tapetky.

Moje oblíbená Caro a otisk hrnku s kávou

Dovolená volá na tapetce, kterou najdete tady

RedStamp má rozzářenou červnovou :-)

Z okýnka letadla - optikou kaleidoskopu - hledejte tu
 

středa 31. května 2017

Co ztropila Gába

Dnes je první den zbytku mého života, pomyslela jsem si s úsměvem. Jedna etapa je pryč a přichází nová. Co mi asi přinese? Byla sobota ráno a já zrovna vyšla na zahradu ještě v noční košili. Ptáci si prozpěvovali, sluníčko zatím nemělo takovou sílu, ale už hezky hřálo. Idylka. Měla jsem za sebou poslední den v práci a před sebou volný víkend, než mi v pondělí začne kolotoč běhání po úřadech.
"Gábo!" Čekala jsem, ze které strany se na mě přiřítí ten náš buldozer. Nic. "Gábino!!!" Zařvala jsem už razantněji.  Před chvílí se tu rozvalovala na sluníčku a kde je teď?
"Paní Řiháčková?" 
Neměla jsem chuť sousedce znovu vysvětlovat, že přestože jsem vdaná, příjmení manžela jsem si nevzala a nechala jsem si svoje. 
"Ano?" odpověděla jsem směrem, kde jsem tušila, že stojí. Za hustým křovím ji nebylo vidět.
"Gábinka byla zase u nás, tak jsem ji vyhodila brankou. Teď čekám, kdy ji začnete hledat, abych vám to mohla říct."
Ježiš, Gába běhá po ulici, snad nikam nezdrhla.
"Děkuju," zavolala jsem přes rameno a pospíchala se převlíknout, abych psa co nejrychleji našla.
"No, a byla bych manželovi opravdu vděčná, kdyby s tím plotem už konečně něco udělal! Vždyť já tu mám slepice a ..." víc jsem neslyšela, vlítla jsem do baráku, hodila na sebe kalhoty a triko a vyběhla jsem Gábu hledat.
Ta potvora si tentokrát na útěk nevybrala ani pravé, ani levé sousedy, ale ty zadní. Takže jsem musela obejít několik domů, abych se dostala do uličky ke hřišti, kam sousedka Gábu vypustila. Snažila jsem se volat přívětivě, aby se mi vůbec povedlo ji chytit. Když si Gába myslí, že dostane vynadáno, nebo bude dokonce potrestaná, nepřiblíží se ke mně ani náhodou. 
"Gábinko! Gábi!" volala jsem sladce a zabralo to. Ta stříbrná mrcha se objevila, tlamu od ucha k uchu, naprosto spokojená, jak krásně se po ránu proběhla. Dokonce si nechala nasadit obojek a mohly jsme jít domů. 
Volný víkend tím pádem pomalu dostával obrysy. Program na dopoledne byl jasný. Něco udělat s plotem. Provizorně, než ho budeme na podzim dělat pořádně. Chtěli jsme sice už na jaře, ale plánů by u nás bylo... Jen realizace vázne. Proklestili jsme se k únikovému poli a zjistili, že pletivo je tam úplně rezavé a navíc pěkně ohnuté k sousedům, jak se přes něj Gába drápala. To bude chtít vyměnit. Trochu víc práce, než jsme si původně mysleli. 
Honza si u souseda půjčil auto s koulí, zapřáhl vozík a jel do stavebnin pro pletivo. Vrátil se s dvěma kusy kari sítě, která podle něj vypadala mnohem pevněji než pletivo a přes kterou se pes jen tak nedostane. Chtěl dát jednu síť dozadu a druhou k pravým sousedům, protože tam máme vytipované další pole, kudy nám Gába utíká. Nicméně buď špatně měřil, nebo neměřil vůbec a síť byla sice dost vysoká, ale ne dost dlouhá. No nic, budeme muset použít obě dozadu. Jen si musíme udělat místo, abychom se k plotu pořádně dostali.
Honza začal ruční pilkou prořezávat přerostlý jasmín, Anička se chtěla taky zapojit, tak tahala odřezané větve na hromadu. Teplota se pomalu vyšplhala na hezkých třicet stupňů. Po čtvrt hodině a propoceném triku Honza usoudil, že s ruční pilkou daleko nedojde a šel si pro motorovku. Půlka jasmínu vzala za své, na trávě ležely obrovské hromady pomalu uvadajících větví, ale konečně se dalo projít k plotu. Naše dítě to mezitím přestalo bavit a práce byla jen na nás.
Občerstvili jsme se, naobědvali (ano, dopolední akce přecházela v odpolední) a šli se k plotu kouknout. Jen nám bylo divné, že jdeme docela dost do kopce. Asi je tu slušná vrstva spadaného listí a jehličí. Chyba. Listí a jehličí tam sice bylo, ale většinu kopečku tvořilo rumiště. Předchozí majitelé sem museli vyvážet stavební suť a ta pak hezky zmizela pod vrstvou hlíny a tlejícího listí. 
Ach jo, přivezli jsme kolečko, vykopávali kameny, cihly, střešní tašky i poměrně velké kusy pískovce a odváželi to všechno pryč. Kolečko po kolečku po kolečku po kolečku po kolečku. Pět koleček jsme vyvezli. 
Teplota se šplhala k pětatřicítce, sluníčko pražilo, tak nějak jsem si ten volný víkend představovala. Že bude nádherně. Ale že budu dělat pomocného dělníka při stavbě plotu mě nenapadlo.
Kameny byly pryč a došlo na biologický odpad. Zetlelé i čerstvé listí, hlína, jehličí, větvičky a hlavně strašně moc šišek naplnilo osm koleček a já už sotva pletla nohama. Nechápu, proč jsme si toho psa pořizovali.
Kvůli krátkému pletivu jsme museli doprostřed pole přidat kůl, ke kterému jsme chtěli obě části kari sítě připevnit. No jo, přidat kůl. To se lehko řekne, když má přes dva metry a musí se zatlouct. Honza si přinesl židli a palici a já kůl držela.
Bum, bum, bum. 
"Nehejbej mi s tím!" Já byla ráda, že udržím rovně sebe, natož kůl.
Bum, bum, bum.
"Hele, radši se víc sehni, já se bojím, že tě tou palicí praštím." Toho jsem se bála celou dobu, když jsem viděla, že i Honza už toho má plný kecky, ale říkala jsem si, že to má pod kotrolou.
Bum, bum, bum.
"Mně se zdá, že to nikam neleze." Vyndali jsme tedy kůl, odtsranili zapomenutý kámen, který nám to blokoval, Honza rovnou vykopal jámu, kůl do ní ještě trochu zatloukl, potom jámu vyplnil sutí (správně, museli jsme si trochu sutě zase přivézt zpátky) a hlínou, udupal a vypadalo to, že když se plotu nebude nikdo zbytečně dotýkat, kůl vydrží.
Sice jsme už byli skoro uvaření, ale plot pořád ještě nestál. Naštěstí se nám ty kari sítě povedly přichytit docela rychle a bylo nám fuk, že jsou hooodně průhledný a že když jsme vykáceli půlku jasmínu, budeme mít nerušený výhled na sousedčin kompost a slepice. Jo, ještě ten jasmín. Při pohledu na hromady větví se mi chtělo brečet.
"To zlikvidujem zítra," rozhodl manžel a já se snad poprvé za odpoledne usmála.
"Když už jsme si udělali hezkou sobotu, proč si taky trochu nezařádit v neděli, viď?"


čtvrtek 25. května 2017

Chystá se rozlučka

Dnes jdu naposledy do práce. Nečekala jsem, že to bude tak těžké. Budou mi chybět holky. Moje kolegyně. Je to trochu podobné, jako když člověk končí školu. Nechává za sebou lidi, se kterými trávil podstatnou část dne. Řešily jsme spolu práci i osobní život, smály se, až nás bolela břicha i tváře a z očí nám tekly slzy, ukazovaly si fotky, pouštěly si oblíbenou hudbu, nosily si dobroty, slavily spolu narozeniny i svátky, no a do toho všeho jsme stihly i pracovat :-)
A protože je mi jasné, že pro mě na rozloučenou chystají nějaké překvapení, rozhodla jsem se je taky překvapit. Takže jsem konečně (už jsem to chtěla udělat dávno) objednala něco od Jany Grešákové a těším se, jak budou holky koukat. 
A doufám, že nebudeme moc bulet :-) 

4 toaletky - jsem zvědavá, která si vylosuje kterou :-)
S Aničkou jsme pomalovaly velké obálky a dámy si budou tahat, když se jim bude víc líbit jiná, mohou si je mezi sebou vyměnit...
 

pátek 19. května 2017

Když mě chce ségra naštvat...

Moje drahá sestřička bydlí od října na Sicílii. Miluje moře a teplo a líbí se jí jižanský typ mužů a prostě je teď tam, kde chtěla vždycky být a vypadá to, že je tam spokojená. Strašně jí to přeju. Jen mě zlobí, že mě ráda škádlí. Fotkami. Zásobuje mě fotkami pláže, přírody, modré oblohy se sluníčkem, všelijakých mořských potvůrek na talíři, dobrůtek v kornoutku a když mě chce opravdu vytočit, posílá mi jednu památku za druhou. Na památky já trpím. Oželela bych moře i zmrzlinu, hlavně kdybych viděla všechny palermské kostely a paláce.
Teď je i v Čechách konečně teplo, ale když tu v dubnu ještě sem tam poletoval sníh a mně přišlo video s opalovačkou z pláže...
Snažím se jí trápit fotkami sněhu a deště a černé zakaboněné oblohy, ale nejspíš to nemá moc valný efekt. Přestěhovat se zpátky se totiž ségra zatím nechystá :-)

Není to krása?
Když ráno vyběhne z domu...

Moře - co dodat?
Asi se sem budeme muset podívat :-)
 

pondělí 15. května 2017

Den otevřených domů - Open house 2017

Vždycky, když se někam chystám sama, začne můj drahý manžel (a nikdy by to nepřiznal a nejspíš si to o sobě ani nemyslí) trochu panikařit. Jak jenom na těch několik hodin, kdy není máma doma, zabaví ty naše přírodní katastrofy? Osvědčil se mu trik s babičkami. Ozve se buď svojí nebo mojí mamince a předstíraje stesk (dlouho jsme se neviděli), případně citově vydíraje (děti se na vás ptaly, kdy u vás vlastně naposledy byly?) snaží se podělit o svou zodpovědnost při hlídání potomků.
Tentokrát mu to nevyšlo. Jedna babička na dovolené, druhá v práci a maminka si naplánovala sobotu v Praze, že bude SAMA(!) procházet jindy nepřístupné baráky a odpočine si od všeho a od všech. Co teď? Ještě máme kamarády s dětmi. Zavoláme, domluvíme se, že by tvoje manželka taky radši courala po Praze? Nevadí. Pošleme holky spolu. Aspoň nebude nikdo hlídat, jak hlídáme.
Tak tedy manželky společně vyrazily. Ta, která chtěla mít po delší době jeden den jen sama pro sebe, i ta, kterou by ani nenapadlo na nějakou podobnou akci jít. A musím říct, že se nám sobota vydařila. Já měla někoho na povídání ve frontách před jednotlivými budovami a na sdílení dojmů z prohlídek a za Álu nemůžu mluvit, ale myslím, že viděla místa, na která by normálně nezavítala, a že se jí to putování po zajímavých pražských objektech líbilo.
Stihly jsme teda jen tři, ale jako třešničku na dortu jsme si daly Adolfa Borna v Museu Kampa. A kdybysme už nebyly stařenky a nezačaly nás bolet nohy a záda, tak po Praze chodíme do večera a druhý den znovu. Jen netuším, jak by to přežili tatínkové. A co teprve děti! :-) 

Začaly jsme Invalidovnou

Není v úplně dobrém stavu, ale některé části už jsou opravené

Dvůr plný původních platanů

Hned za rohem nás čekal Národní dům v Karlíně - sídlo Českého rozhlasu Regina a Region

Do vysílání jsme se nedostaly :-)

Ale viděly jsme údajně nejtišší místnost v Praze - chráněnou od jakýchkoli vnějších zvuků a i od ozvěny

Národní dům zezadu

Kramářova vila - nečekala jsem, že tu bude tak krátká fronta (a za chvíli taky nebyla, jen jsme asi měly štěstí :-))

Viděly jsme i část interiérů

V pracovně Karla Kramáře visí portrét jeho krásné manželky Naděždy

I toalety tu vypadají velmi dobře

Z tohoto balkónku se naskýtá nádherný výhled ...

...  přes malostranské střechy na Vltavu a její mosty