úterý 31. května 2016

Ohniště III

Skoro to vypadá, jako bychom se nemohli rozhodnout. Jednou máme ohniště hranaté, jednou zase kruhové. Ale tohle by už opravdu měla být na nějaký čas poslední verze. Podloží bylo srovnáno a udusáno, vysypáno štěrkem a teď se do připraveného prostoru zapouštějí šamotové cihly a dlažební kostky. Šamotky jsme dostali od rodičů, protože (v tomto případě naštěstí) schovávají všechno, co by se mohlo jednou hodit :-) Díky jejich křečkování budeme mít nejhezčí ohniště široko daleko... :-)
První zátěžová zkouška úspěšně proběhla
Kruh není úplně dokonale kruhový, ale je náš :-D



neděle 29. května 2016

Přetapetovat! Bude červen!

Blíží se konec května a je pomalu potřeba si na ten poslední předprázdninový měsíc změnit tapetu na ploše. Tentokrát je celá hravá, plameňáková ze španělského milowcostblog.com. Odkaz na tapety na plochu počítače i plochy v chytrých telefonech najdete zde.




A kdybyste se náhodou do těch plameňáků hodně zakoukali, můžete tu na blogu najít i jednoduché DIY na vytuněná brčka :-)

Dozdobit brčka zvládnete levou zadní a výsledek určitě u ostatních zaboduje...
 

úterý 24. května 2016

Jak jsem přežila cyklovýlet

Protože se máme v práci navzájem všichni moc rádi, vymýšlíme si různé žertovné akce, abychom spolu mohli strávit čas i mimo firmu. Minulý týden jsme vyrazili na kola. S heslem: "Do sedel směr peklo!" jsme si za cíl zvolili motorkáři oblíbené Pekelné doly.
Třicet kilometrů se nám, necyklistům, zdálo na začátek sezóny celkem dost, proto paní Pipi (je to zkratka vycházející z příjmení, doopravdy se tak nejmenuje) coby hlavní organizátorka zvolila délku trasy baťovsky matoucí. Na jejích 29,5 kilometru se opravdu koukalo o něco líp, než na původních 30. A protože se nikdo neopovážil odporovat, bylo rozhodnuto.
S vypětím značného množství sil se paní Pipi podařilo závazně přihlásit na náš cyklovýlet 18 lidí. Že většinu tvořili rodinní příslušníci, a nikoli kmenoví zaměstnanci, nakonec nikomu nevadilo. Ať si to manželé a manželky taky užijí.
První zastávku jsme naplánovali ve Starých Splavech, v restauraci se zahrádkou, kam jsme se v pohodě vešli všichni i s bicykly. Těch pět kilometrů mnohé tak zmohlo, že jedno pivo jejich žízeň nezvládlo uhasit a museli doplňovat tekutiny opakovaně. Naštěstí se nepotvrdily původní obavy, že ve Splavech slabší kusy odpadnou, a tak jsme se vydali na další cestu v plném počtu.
Paní Pipi tento úsek nazvala poeticky "Lesem za zvířátky a výhledy". Mělo nám to být hned podezřelé. Je přece jasné, že když chcete odněkud vyhlížet, musíte se nejdříve na takové vyhlídkové místo dostat. A protože jen velmi málo vyhlídek se nachází v údolích, měli jsme před sebou asi patnáctikilometrovou trasu střídajícího se stoupání a klesání. Vždy jsme to na nějaký kopec pracně vyšlapali, asi tak deset vteřin se kochali a pak následoval sjezd, kdy jsme pro množství děr v silničce a množství spoluvýletníků vynalézavě si křížících cestu museli neustále brzdit. Když už se někomu s velkou námahou povedlo utrhnout se hlavnímu chumlu a konečně to z kopečka trochu rozjet, hned se stavělo kvůli focení.
Což o to, zastávka by bodla, vyndali jsme si z batohů občerstvení, utřeli jsme nudle a ze zubů vykloktali zbytky muších křídel. Ale focení při sportovních výkonech nemám ráda. Tomatová barva mi prostě nesluší. No, neslušela ani ostatním.
Po lesní tour jsme se napojili na silnici do Zákup a těch pět kiláku jsme s vidinou velkoplošné obrazovky na náměstí, hokejového mistrovství světa a hlavně laviček a něčeho k posilnění úplně prolítli. Pravda, taky nás trochu popoháněla blížící se bouřka a možná nám na rychlosti dodala i konečně dobrá silnice. Až když jsme dojížděli na úplně prázdné náměstí, napadlo nás, že v bouřce by se asi špatně fandilo a že velkoplošné obrazovky se s deštěm moc nemusí. Naštěstí se našla hospoda, kde utkání českého týmu promítali. Obsadili jsme tam téměř všechna místa, něco vypili, po dloooouhém čekání něco pojedli, začali malinko klimbat, když nastoupila naše vedoucí zájezdu a vyhnala nás reptající znovu do sedel, protože bouřka se rozplynula neznámo kam a bylo tedy možné pokračovat v cestě.
Čekala nás už jen poslední etapa - necelých pět kilometrů do Pekelných dolů. Všichni se navzájem povzbuzovali, ale bylo vidět, že už nám to všem jde hodně ztuha. Například mně se při dosednutí na sedlo chtělo brečet. Zadek mě bolel jako čert, což se vzhledem k cíli našeho výletu hodilo. Zato nohy jsem necítila. A to jsem je ještě nějakou dobu musela používat.
Zaťala jsem zuby a jenom šlapala a šlapala, nevšímala si krásných roubených chaloupek podél cesty, ani dech beroucích pískovcových skalních útvarů, kolem kterých jsme projížděli. Nevšímala jsem si ani jednoho cyklisty za druhým, když jsem je se slzami v očích předjížděla. Věděla jsem, že když nechám nohy jen na chvilku odpočinout, už je k pohybu nedonutím. Šlapala jsem a šlapala a málem bych si ani nevšimla nenápadné odbočky k Pekelným dolům, u které stála zaparkovaná firemní dodávka, která měla večer dopravit kola zpátky do Doks. Byla jsem v cíli! A byla jsem tam první!!! No, ještě s Lenkou a Vráťou, ale za sebou jsme nechali 15 lidí!
Slezla jsem z toho mučícího nástroje, naložila ho rychle do auta, abych ho už neměla na očích, pak jsme bouchli šampáňo a šli párkrát na panáka a kdybych si pamatovala i zbytek dne, určitě bych vám ho teď vyprávěla...
Pekelné doly pořád ještě atmosférou pekla dýchají. Akorát tam mají rozbitou pekelnou váhu. Což mnohé vysvětluje...


pondělí 23. května 2016

Ikea hack, který bych opravdu chtěla

Servírovací stolek. Ne, že bych nějaký sháněla, ale když jsem viděla, jak si s tímto obyčejným servírovacím stolkem poradila Nina Holst a udělala z něj pomocí černé barvy luxusní kousek, zatoužila jsem ho mít taky. Navíc se teď pomalu ale jistě stěhujeme na zahradu, sporák měníme o víkendu za gril a odkládací plochy u venkovního sezení není nikdy dost.
 
V bílé barvě vypadá moc hezky

Ale mým favoritem je tentokrát černá...

Na stránkách Ikea bych si ho asi ani nevšimla
  

úterý 17. května 2016

Byt v Zákupech

Začali jsme asi před rokem a půl, ještě v době, kdy čerstvě dvouletý Honzík vyžadoval neustálou máminu pozornost a kdy jsem ho tu a tam odbíhala kojit. Tehdy jsme začali pracovat na návrzích tchýnina bytu. Předminulý víkend, když jsme dolaďovali poslední detaily, než návrhy předáme stavební firmě, jsme zjistili, že děti nám za tu dobu odrostly natolik, že už se zabaví samy. Najednou jsme měli na práci klid. Nezvyk.
Z úplně prvních návrhů nezbyl kámen na kameni, ale teď při finišování jsem na ně narazila a jsem ráda, že jsem na nich manželově mamince ukázala, že rozvržení místností, které zamýšleli původně, by k vzdušnému, modernímu bytu jen těžko vedlo. Že jsme se díky nim posunuli k úplně jinému řešení prostoru, které vám ukážu třeba někdy příště. Jen se zpětně divím, že jsem si s nimi dávala takovou práci, když jsem věděla, že jsou odsouzeny k zapomnění...


 

čtvrtek 12. května 2016

Detail z ložnice

Naše ložnice už díkybohu začíná vypadat jako normální pokoj. Dojem kazí jen ještě pořád nedořešená podlaha a staré nátěry na oknech a balkonových dveřích. A prázdné stěny, ale to je maličkost :-)
Největší radost mi asi dělá lustr. Já vím, že není v ložnici tím nejdůležitějším, ale pokaždé, když jdu nahoru po schodech a dveře jsou otevřené, je lustr to první, co z ložnice vidím. Krásně se vyjímá na šedé roletce, která částečně stíní nedodělané balkonové dveře, a spolu s povlečením, přehozem a polštářky naše království zútulňuje. A nejlepší na něm je, že jsme si ho vybrali oba - já si na něj tajně myslela, ale neodvážila jsem se ho v obchodě navrhnout v domnění, že Honzovi bude připadat moc "dámskej". Navrhla jsem proto střídmější stínidlo, ale Honza zamířil neomylně k tomu našemu a povídá: "Co kdybychom si vzali tenhle?"
Někdy s muži ani nemusíte manipulovat, aby dělali vše podle vašich představ :-)
 
Stínidlo Hemsta

Pokaždé, když ho vidím ze schodů, se spokojeně usmívám :-)

Škoda, že nemáme dotažené ty dveře...



středa 11. května 2016

Jahodové plantáže

Sice jsme to vůbec nezamýšleli, ale asi to tak dopadne. Budeme mít na zahradě jahodovou plantáž. Přišli jsme jako slepí k houslím ke sto sazenicím jahod a to by byla škoda, jen tak je zlikvidovat. Takže sázíme. Nejdříve příprava záhonků, napnutí černé netkané textilie a potom samotné sázení. Rozříznout plachtu, vyhrábnout důlek, nalít do něj vodu, umístit rostlinku, upěchovat hlínu a na závěr opět zalít. Pořád se shýbat, rovnat, brát různé nástroje, z jahodníků otrhat špatné listy, pucovat si z rukavic nabalenou hlínu, odhánět děti a psa... Je to radost :-)
Potom přijde měsíc nošení konví a zalévání a pak už konečně sladká, červená odměna. Jen se tak trochu bojím, aby moje nadšení z jahod neopadlo po pár dnech jako při jablkobraní. Uvidíme za měsíc...

Na takovou úrodu se těším :-)

neděle 8. května 2016

Na skok na Design Weeku

Po delší době se mi podařilo ukrást si jeden den jen pro sebe. Potřebovala jsem vypnout mód pohotovosti, který s dvěma malými dětmi jinak jede dvacet čtyři hodin denně, moc nemluvit, nemuset nic poslouchat, jen se dívat a kochat. A protože v Praze není o vizuální vjemy nouze, jela jsem nasytit své oči právě tam.
Původní záměr byl projít si pořádně Design Week a pak zamířit na den otevřených dveří do Černínského paláce. No, otočila jsem pořadí a na Design Week mi pak zbyla už jen půlhodinka času. Stihly jsme se sorellou tři patra a potom nás obavy, že nestihneme autobus zpět na sever, vyhnaly z Kafkova domu ven. Škoda. Třeba příští rok nebude tak hezky a já se z procházek po Pražském hradu utrhnu dřív :-)
 
Filmové (nebo možná knižní) plakáty trochu jinak
 
Provazošperky

Vymazlené kartáče

Uvízlá váza

A její zdobnější kolegyně

Všude se o ní píše - Lípa


Dřevěné mísy i s ukázkou výroby a možností očichání pilin :-)

Origami šperky

Nekoupila jsem si nic, ale kdybych se měla rozhodnout pro jedinou věc, vyberu si jednu z těchto misek
 




čtvrtek 5. května 2016

Pomsta je sladká

 
Znáte tuto fotku? Já jsem ji bohužel už zažila na vlastní kůži...
Výhodou podnikání je, že si podstatnou (v některých případech bohužel i nepodstatnou) část pracovní doby můžete určovat sami. Takže zatímco já jsem v práci od sedmi do půl čtvrté (teda když zrovna nejsem několik týdnů s nemocnými dětmi doma), Honzovi se to denně mění. Někdy odjíždí ráno s námi, někdy v poledne, někdy třeba až ve čtyři odpoledne. Naštěstí, protože, kdybych měla každý den uklízet stejnou spoušť jako včera, asi bych toho našeho psa zabila.
Gábince samozřejmě nejvíc vyhovuje, když ji ve čtyři opustí páníček a v půl páté dorazí panička s potomstvem.  To je všechno v pořádku a naše princezna je ochotná těch třicet minut být v předsíni úplně zlatá.
Když nastane druhý extrém a má být doma celý den sama, poprosíme rodiče, aby ji v poledne vyvenčili, což většinou pojmou velmi poctivě a Gába jde na hodinovou procházku a potom spokojeně usne.
Nejhorší varianta je, když Honza odjíždí třeba v 11 a nám je hloupé kvůli těm pár hodinám honit rodiče a naši slečnu necháme samotnou na půl dne. To se stalo včera.
A odnesla to beruška. Asi nejošklivější beruška jakou si dovedete představit - prapodivné křesílko pro děti, které jsme dostali "darem". A k ní ještě křesílko tygříka. Křesílka zmizela z pokojíčku asi po dvou dnech (nemohla jsem se na ně dívat :-)), ale byla k životu opět probuzena s příchodem psa. Aby Gabule nemusela ležet na studené zemi, když nejsme doma, má v předsíni berušku a tygra. A na berušce se nám za svou několikahodinovou samotu pěkně pomstila.
Teď jenom čekáme, kdy se vrhne na tygra...
 
Jak je z fotodokumentace patrné, beruška zatím přišla jen o levou ruku
 

úterý 3. května 2016

Májové tapetky

Minulý měsíc jsem, mám ten dojem, tapety na pozadí počítače případně mobilu vynechala, teď mám pro změnu dvě. Německou MAIovou a španělskou MAYOvou. Obě vyznívají podobně, autorky se asi domluvily, jen ta zmrzlinová by mi vzhledem k venkovním teplotám spíš pasovala k červnu nebo červenci. Já si pro sebe zvolila puntíky :-)

http://www.milowcostblog.com/2016/04/calendario-mayo-imprimible-y-fondo.html 

http://www.milowcostblog.com/2016/04/calendario-mayo-imprimible-y-fondo.html

http://sodapop-design.de/2016/04/free-wallpaper-mai-3/