sobota 30. dubna 2016

středa 27. dubna 2016

V knihovně

Dostala jsem se po delší době do knihovny. No, po ještě delší než delší době. Ale popořádku. Vešla jsem a pozdravila a paní knihovnice, která mě znávala jako čtenářku s velkou roční spotřebou knih (to ovšem ještě v době předporodní) hned překvapeně povídá: "Vás jsem tu už dlouho neviděla!"
"Já vím, nějakou dobu jsem se sem nedostala. Už to nejspíš bude přes rok." Snažila jsem se tvářit zkroušeně a rychle vyndávala z tašky Irvinga, Balzaca, Havla a Ferdu Mravence.
"Počkejte, já vám to hned řeknu. Naposledy jste tu byla 15. září 2014!"
"To je teda pěkná ostuda. Tak já vám rovnou zaplatím poplatek na letošek," chtěla jsem pozornost odvést jinam.
"To je sto korun. Ale budete muset zaplatit i pokutu. To se nedá nic dělat. Koukám, že jsem se vám to tady snažila prodlužovat, co to šlo, ale rok a půl to prodlužovat nejde. To si budete muset nachystat víc peněz."
"Doufám, že mi budou stačit ty tři stovky, co mám s sebou."
"No, poplatek za minulý rok vám účtovat nebudu, když jste vlastně vůbec nechodila. Ale za ty upomínky vám to naúčtovat musím," nechávala mě ta dobrá duše dusit ve vlastní šťávě.
"Kdyby to nestačilo, skočím si ještě pro peníze domů," přešlapovala jsem nejistě.
"Počkejte, už to počítám. Bude to stosedmdesát korun."
Vyndala jsem z peněženky své tři stovky, protože jsem v duchu poměrně rychle sečetla, že na sto a stosedmdesát mi prostě pajda stačit nebude, a smířila se s tím, že na nosy, které jsem chtěla dětem koupit na čarodějnice, si budu muset jít opět vybrat z bankomatu přes půl města.
"To je moc," upozornila mě paní za pultíkem. "Stosedmdesát celkem."
Chvilku jsem na ni nechápavě hleděla, pak jsem si vzala zpátky svou stokorunu a třicet korun navrch a šla jsem si vybírat novou várku čtiva.
Původně jsem si sice chtěla vzít dvě tři knížky, ale když to tu mají tak levné, odnesla jsem si jich domů nakonec osm. Za rok a půl je určitě přečíst stihnu a do té doby snad našetřím i na další pokutu :-)

Takhle krásnou knihovnu u nás nemáme, tahle je ze Strahova

úterý 19. dubna 2016

Zahradní zídka II

Úpravy našeho venkovního sezení čile pokračují. Ve čtvrtek jsme jeli do stavebnin s poměrně přesnou představou, z čeho budeme stavět zídku, objednali jsme si něco úplně jiného, v sobotu nám to přivezli a přestože nám v těch stavebninách velmi důrazně doporučovali, abychom si na postavení té zídky někoho vzali, že je to celkem složité, pustil se Honza včera do díla a prvních 6 metrů je hotových. Ruce měl večer chudák vytahané až na zem (jedna "kostka" vážila údajně i 25 kilo - já to nepřevažovala, ale podle délky manželových paží by to mohlo odpovídat), i pivo jsem mu musela přidržovat u úst, ale výsledek se nám moc líbí. Nejvíc asi Gábě, která musela být v minulém životě kamzík, protože pořád někam šplhá... Tak už nám chybí jen dvě strany. A podlaha. A dodělat pergolu. Seznam úkolů se pomalu ale jistě zkracuje :-)
 


Gábinka na promenádě :-)
 

 

pátek 15. dubna 2016

Sousedi

 
Máme sousedy, kteří nám tak trochu lezou na nervy. To asi zná každý.
Jakmile se objevíme na zahradě, mají nejvíc práce zrovna u našeho plotu. Když je pozdravíme, jen tak něco zabečí. Není jim hloupé na nás dlouze civět a až po několika minutách, kdy jim nevěnujeme pozornost, se líně odloudají pryč.
Přes den ani tak ne, ale večer ruší naše posezení u ohně nadměrným hlukem. To rozčiluje hlavně Honzu a když hluk překročí určitou hranici, začne se po nich opičit. Pěkně nahlas. Což k posílení sousedských vztahů moc nepřispívá...
To všechno by ještě nebylo tak hrozné. Dalo by se to s nimi vydržet, kdyby vítr občas nefoukal z jejich strany. Šíří k nám totiž odér věrně připomínající pavilon opic. V létě samozřejmě silnější, takže se už brzy máme na co těšit.
Ale musím říct, že naše děti je mají celkem v oblibě a i Gábě se nejspíš líbí. Proto se snažíme udržovat dobré vztahy a občas je zásobujeme nějakou dobrotou. Mohli by se nám totiž hodit, až budeme potřebovat posekat trávu. Nikdo to prý neumí líp než ovce...
 
Fotka pro odvedení pozornosti - nechtěla jsem hned prozradit pointu :-)
Náš čtyřnohý soused - beran Hugo
 
A další členové rodiny (a to nejsou zdaleka všichni)

 
 


úterý 5. dubna 2016

V kleci

Honza přivezl Gábě klec. Pěkně velkou klec. Stafordi jsou údajně v kleci rádi, považují ji za svůj domeček, chodí si do ní sami odpočinout a nemají ani problém, být v ní zavření. Gábinka byla od malička zvyklá v kleci spát. Spolu s ostatními osmi štěňaty. Bývalá panička jim nechávala klec otevřenou, takže štěňata mohla volně courat do svého oploceného minivýběhu. Jen když potřebovala výběh vyčistit, zavřela dvířka klece, aby se jí štěňata nemotala pod nohama.
Možná jsme udělali chybu, že jsme klec domů pořídili až po dvou týdnech, ale Gabule do ní hned vlezla, hrála si v ní a krásně tam usínala. Větší chyba asi byla, spící Gábu v kleci zavřít a odejít si na velikonoční oběd k rodičům. Vrátili jsme se, pes sice v klidu pořád spal, ale v kleci byl bobek. A od té doby už pokaždé. Jakmile jsme ji nechali samotnou doma a měla v místnosti klec, zabobkovala ji. A bylo jedno, že jsme jí to tam vystlali třemi dekami po našich miminkách, aby měla pelíšek jemný a hřejivý. Do jednoho rohu udělala bobek, do druhého si lehla a spinkala.
Zašlo to dokonce tak daleko, že Gába běhá hodinu po zahradě, potom si zaběhne domů do klece, vykadí se a běží zase spokojená ven.
Zatím jsme to vzdali. Klec stojí ZAVŘENÁ (jinak by ji to naše čuně i nadále používalo jako záchod) v předsíni a Gábi spinká v papírové krabici, jako když jsme si ji přivezli. Jen jí ta krabice začíná být malá. Ale Gába si poradí. Jen co se naučí pořádně vyskočit. Nejradši totiž stejně usíná na židli...
 
Výběh venku má sice dostatečný, ale svou potřebu chodí naše dámička vykonávat dovnitř :-)
Gábinky nejoblíbenější židle



Ohniště II

A je to tu. Uplynulo sotva tři čtvrtě roku, co jsem psala, že chceme něco udělat s ohništěm, a už se něco děje! O víkendu nám byl přistaven kontejner, bourala se cihlová zídka a rozbitá betonová podlaha a pak tam Honza zkušebně udělal ohniště z šamotových cihel a začal ho opět zkušebně obkládat dlažebními kostkami. A kdyby zrovna prarodiče nedovezli děti, určitě by ho i doobložil. V naznačeném ohništi jsme ještě ten večer opékali špekáčky a protože byly letos první, chutnaly báječně...

Ohniště je zatím zapuštěné, ale bude muset být vypuštěné, protože nám tam moc courají děti a psi :-)

Zídka a podlaha se ještě budou dělat. A taky sezení. A ohniště. A kdo ví, co se ještě vyvrbí.