úterý 14. března 2017

Na bledule do Pekla

Když chceme naše děti dostat na výlet, není to jen tak. Výlet jen kvůli tomu, že se jdeme někam projít a něco u toho vidíme, v nich nadšení nevyvolá. Mají radši výlety s přesahem. Výlety, kde se můžou ztratit a zase najít v labyrintech (Loučeň), kde hledají poklad u dračího krále (Staré Hrady), kde můžou nakrmit zvířátka a chodit mezi nimi, kde můžou řádit na atrakcích, prostě žádné nudné chození a koukání.
Takže když jsme jim o víkendu řekli, že se pojedeme podívat na bledule, koukaly na nás jak z jara. Co asi bude zajímavého na kytkách? Aničce stačilo slíbit, že vezmeme s sebou Gábu, Honzík potřeboval silnější motivaci (on je tak trochu peciválek).
"A to víš, že ty bledule rostou v Pekle?"
"V pekle?" zaujali jsme ho konečně. "Tam budou i čerti?"
"Ne čerti už tam nejsou, ale můžeš si prohlídnout, kde bydleli."
A jelo se.
Do Zahrádek to máme kousek, zaparkovat se nám povedlo, i když aut docela přibývalo, a vyrazili jsme. 
Že bude mít pár lidí stejný nápad jako my, nám bylo jasné. Ale že se na úzkých dřevěných chodníčcích pomalu nebude dát vyhnout, nás nenapadlo. 
Že je údolíčko kolem Robečského potoka vlhké a blátivé jsme si pamatovali. Ale že bláto vytvoří nerozlučnou dvojku a naším Honzíkem a ještě víc se zamiluje do psa a že ty dva tam potom nebudeme moct nechat, ale budeme je muset naložit do auta, jsme si neuvědomili.
Že když nám na zahradě už dávno kvetou sneženky, bledule i krokusy neznámená to hned, že budou kvést i v o dost chladnějších podmínkách mezi pískovcovými skalami, to nám taky uniklo.
Nedomysleli jsme ani tu část, kdy se Honzík zasekne, zklamaný, že je v pekle tolik lidí a žádní čerti, a odmítne jít zpátky k autu.
"Pojď, Honzí. Budeme si ukazovat, co kolem vidíme."
Naštěstí se chytil a hned začal.
"Bobeček." Zřejmě se tam pohybují srnky nebo zajíci. Že to dítě musí zaujmout zrovna tohle!
"Bobeček," ukazoval o pár kroků dál.
"Jéé, hovno!" 
No, měli by si to ti pejskaři po svých miláčcích uklízet. Jinak to nutí i čtyřleté dítě vypouštět z úst taková slova... :-)

Nějaké ty bledule se na druhém břehu přece jen našly
Dokonce jsme pár míjeli i na naší straně

Honzík nadšený, že tam někde za ním měli čerti vchod do pekla

Neviňátko se slovníkem dlaždiče :-)
 

sobota 11. března 2017

Plot za plotem

Koukám se na ploty. Směrem k horním sousedům máme plot z pletiva, kdovíjak starý a držící už jen silou vůle. Náš první pes si do spodní části prokousával díry, náš druhý pes to bere vrchem a přeskakuje. A protože je škoda mít psa na vodítku, když už máme zahradu, musíme s plotem něco udělat.
Takže zatím vybíráme, necháme si udělat kalkulaci, přehodnotíme výběr a nakonec po dlouhé době se snad dopracujeme k plotu.
Ale chtěla bych ho hned :-) 

Plot musí být dost vysoký, aby Gába nepřeskakovala

Po tomhle by možná lezla jako po žebříku :-)

Tady je sice jen dvoreček, ale plot má hezký

Tmavší a poloprůhledná varianta

Do detailu dotažené - včetně odvodňovacího kanálku a osvětlení

Částečně zarostlá varianta

Lavička by u nás nepřipadala v úvahu :-)

Vysoké trávy tento plot krásně doplňují
 

středa 8. března 2017

Gába

Už je s námi rok! Loni jsme si ji 8.3. přivezli a pak několik týdnů bděli, aby se v noci nevenčila vevnitř :-) Dá se říct, že se to do dneška pořádně nenaučila a ještě se stává, že mě ráno místo vůně čerstvé kávy budí smrad z Gábina lejna. Mít psa je radost.
Jakmile ji pustíme na zahradu, oběhne si své teritorium, zjistí, jestli přibyly nějaké pachy, rozeběhne se, rekognoskuje terén a hópne. A už je u sousedů. Tam je to totiž mnohem zajímavější. Jsou tam ovce, slepice, pejsek a hlavně dvě prasátka a u nich většinou pěkná zásoba nasušeného chleba a dalších dobrot. Takže musíme pro vodítko a jdeme Gábu nahánět a odchytávat k sousedům. Po půl hodině už ji většinou máme, všichni jsme zaprasení od bláta, procházka už opravdu není nutná, protože Gabuše se svalí na své roztrhané křesílko (tedy po tom, co vypije 2-3 litry vody) a půl dne chrápe.
Takže já ji i na zahradě mám na vodítku. Protože mě neposlechne. Za svého jediného páníčka si vybrala Honzu a mě je ochotná vzít na vědomí, jen když mám v ruce jídlo. Děti jsou na tom ještě hůř. Ty jsou v Gábině hierarchii někde na chvostu naší smečky. Někdy mi přijde, že je to jen velikostí, že je to jako s tou hyenou ve filmu Bohové musejí být šílení. Jakmile si dítě dalo na hlavu kus kůry a zvětšilo tak svou výšku, hyena si na něj netroufla. Když u Gábiny klečím a hraju si s ní, postupně si dovoluje víc a víc a nechce se uklidnit, ale jakmile si stoupnu, už nic nezkouší...
Naštěstí se po prvních narozeninách trochu zklidňuje, neničí tolik věcí, neběhá proti dětem jak bowlingová koule (co ta za těch dvanáct měsíců zvládla strikeů!) a je víceméně schopná udržet své tělesné pochody na uzdě.
Máme ji rádi. Je to naše stříbrná mrcha :-)

Gábino oblíbené červené křesílko

Když jsme ji přivezli, v krabici od banánů se úplně ztrácela...

A už v té době si červené křesílko zamilovala :-)
 

čtvrtek 2. března 2017

Nový měsíc - nové tapetky

I když se mi někdy zdá, že čas se vleče, je tu najednou další měsíc roku 2017. Už třetí. Můj oblíbený, protože jaro začíná vítězit nad zimou. Můj oblíbený, protože narozeninový. Můj neoblíbený, protože strávím zase hodiny nad účetnictvím a daňovým přiznáním.
A když už budu muset koukat do počítače, dám si aspoň na pozadí něco hezkého. Vyberte si taky...

Vítáme jaro :-) Tapetka zde

Vítání bžezna najdete tady

Jemná tapetka z milowcostblogu

Trochu ponurá verze od Sian Hughes - má na stránkách moc zajímavé kresby