neděle 16. dubna 2017

Velikonoce na rychlo

Přípravu velikonoc jsme nechávali na poslední chvíli. Já jsem ji nechávala na poslední chvíli. Jediný náskok představovaly upletené pomlázky. Jinak jsme včera museli stihnout všechno. Obarvit vajíčka (různými způsoby, aby se vyřádily děti i já), zadělat těsto na jidáše, uklidit kuchyň, umotat něco, co vzdáleně jidáše připomíná, zadělat těsto na mazance, znovu uklidit kuchyň (mouka už byla skoro všude) a všechno to upéct, což nebylo úplně nejjednodušší pro naši stařičkou troubu, naštvala se a schválně mi připálila mazance...
Vajíček máme letos poprvé opravdu dost. Děti si na rozcvičení už ve středu vyzkoušely takové ty košilky, co se v horké vodě k vajíčku přicucnou. Strašně se jim to líbilo a ve čtvrtek jsme měli snídani předpřipravenou :-) Včera barvily v klasických tekutých barvách a to jim tak zábavné nepřišlo. Vajíčka se ponoří, pak se jenom čeká a za strašně dlouhou dobu (5-10 minut) se vytáhnou a nechají okapat. Nuda.
Já chtěla vyzkoušet barvení červeným zelím. A povedlo se hezky. Ze začátku mi přišlo, že se vajíčka vůbec nebarví, ale po několika hodinách ve "vývaru" ze zelí byla barva sytá. Příští rok asi zkusíme nějakou další přírodní variantu barvení.
Teď už jen připravit k vajíčkům nějakou tu sladkost, pro dospělé štamprličku (loni jsem zapomněla, tak to letos musím napravit), pár mašlí a vyměnit boby na zápraží za vázu s větvičkami a koledníci můžou přijít. Boby snad zas nějakou dobu potřebovat nebudeme. I když, prej má začít sněžit...

Honzík se chlubí košilkovými vajíčky

Jidáše jsou umělecky pojaté :-)

Děti barvily na zeleno a oranžovo (ano, nemusela jsem kvůli tomu kupovat bílá vajíčka a oranžovou barvu, mohli jsme prostě nechat ta hnědá :-))

Z korálků jsme umotali zajíčka

Velikonoční černoši - ale na řezu vypadají dobře, třeba to i půjde jíst :-)

Barvení červeným zelím - nevýhoda je, že se z vajíček barva až do zaschnutí poměrně snadno stírá, je na nich vidět každý neopatrný kontakt se lžící...

Ušáček hlídá vajíčko :-)
 

sobota 15. dubna 2017

Páv

Pořídili jsme si páva. Teda, on si spíš pořídil nás. A všechny sousedy :-)
Někdy v říjnu nebo listopadu se u nás objevil páv. Měli jsme snahu vypátrat majitele, což na malém městě není moc složité. Pávy tu nechovají na každém rohu. Nechali jsme u nich na sebe kontakt, že nejspíš máme jejich páva a ať se nám ozvou. Neozval se nikdo. A páv se u nás usadil. Respektive k nám chodí jen spát, přes den se zdržuje na okolních zahradách. Tenhle páv totiž absolutně odmítá rozčlenění prostoru pomocí plotů a chodí/poletuje si, kde chce. Je to docela drzý páv. 
Takže jakmile padne šestá hodina večerní, páv se poměrně hlučně vznese na nejvyšší větve našeho bouřkou polámaného smrku a hřaduje zde až do rána. Ráno si ze své výhodně vyvýšené pozice prohlédne, čí slepice dostaly nejlepší baštu a elegantně plachtí na snídani. Den tráví potulováním po okolí, hledáním potravy a útěkem před dětmi a ostatními zvířaty. Večer potom opět párkrát zakřičí a už se pod ním prohýbá jedna z větví na smrku.
Zkusil přespávat i na naší pergole, ale nebylo to ono. Zřejmě si připadal moc nechráněný a zase zaparkoval na smrku. Chtěli jsme ten polámaný strom už na jaře nechat pokácet, ale je nám našeho páva trochu líto, tak to vydržíme do podzimu. Snad se páv mezitím vrátí ke svým původním páníčkům. Jeho zpěv totiž moc neladí k bečení sousedových ovcí. Spíš se spolu překřikují a to je koncert, který k relaxování na zahradě vůbec nepřispívá...


I když děti pořád navádím, zatím se jim nepovedlo vytrhnout ani jednou dlouhé paví pero...

A že ta ocasní pera má doopravdy dlouhá! Ale dát je nechce :-)
 

úterý 11. dubna 2017

Zapsaná

Já vím, že je to hodně otřepaná fráze, ale ten čas opravdu strašně letí. Moje dítě už půjde do školy! Minulý týden byla Anička u zápisu a prošla :-) S tím jsme teda počítali, že to zvládne. Je šikovná. Jediné, co jí dělá neustále problém je pravá-levá.
"Jak si to mám zapamatovat?"
"Kterou rukou píšeš"
"Touhle."
"No, a ta je pravá. Tak si to budeš pamatovat, že píšeš pravou rukou."
Za chvilku se přijde zeptat: "Takže, mami, já jsem levák?" :-)
 
Sestřenice mi poradila pomůcku pro zapamatování, že natažené prsty levé ruky tvoří písmeno L. L jako levá. Ukazovala jsem to Aničce na obou rukách.
"Vidíš? Tady to je písmenko L. Takže to je levá ruka. Na pravé ruce to žádné písmenko nevytvoří."
"Ale když ji takhle otočím, je to taky L," hloubá dítě.
"No," uznávám už trochu vytočeně, "když si vykloubíš ruku, tak i na tý pravý uděláš písmenko L. Ale bude ti to nepříjemný. Na levý to jde samo."
"Nebude, mami. Já jsem totiž docela ohebná, víš?"
 
Po tomto nepodařeném pokusu jsem zanechala veškerých snah naučit dítě, která ruka je pravá a která levá, a vsadila na to, že bude mít u zápisu 50% šanci, že to trefí. Třeba se ani nebudou ptát.
Ale na otázku došlo.
"Kterou rukou jsi teď malovala ten obrázek?"
Anička se zamyslela, podívala se na mě, potom dolů na svoje ruce, něco tam zkoušela s prsty a potom se nesměle zeptala: "Pravou?"
A byla zapsaná :-)
Tak malé dítě do tak velké školy!
A vzápětí následovala obávaná otázka :-)
 
 

pátek 7. dubna 2017

Konečně je duben!

I když se zatím tváří nepříznivě, to pravé jaro a vyšší teploty jsou už blízko :-) A práce na zahradě čeká! Což bude příjemná změna proti hodinám stráveným v práci u počítače. Těším se :-)
Většina tapetek je ze Smashing Magazine.

Vítáme duben. Jednoduše, černobíle.

Skoro čistá plocha, s trochou jarních bylinek

Jarní kvítí a velikonoční zajíček

Když je náhodou nemají sousedi, můžete se na ovečky koukat alespoň na počítači :-)

Trochu dubnové abstrakce od Eriky