sobota 14. dubna 2018

Další barevné odpoledne

Po zkušenostech s křídami jsem se poučila. Chce to nějakou míň špinící zábavu. Už jsem měla tip na pipasik.cz a jejich šablony. Viděla jsem na internetu jejich Ptáčky a říkala jsem si, že se dětem budou líbit. Ale když jsme společně procházeli jednotlivé šablony, nejvíc je zaujaly Dámy a pánové a představa, jak blbnou před foťákem. Tak jsme stříhali brýle a kníry a vybarvovali (to teda hlavně Anička) a lepili na špejle (taky dcera) a potom už řádili kvůli fotkám. A nikdo se u toho neušpinil :-)

Dva šílenci

Udržet Honzík směrem k fotografce dalo zabrat...

Buřinka se nikomu nechtěla vybarvovat, měli jsme ji vytisknout už černou

O některé rekvizity byla bitka a třeba takové brýle to odnesly rozpůlením :-)

Dej si tam tu kravatu pořádně!

Honzík by byl za drsňáka, kdyby jeho brýle nebyly oranžové :-)

Na závěr dva knírači
 

čtvrtek 12. dubna 2018

Barevné odpoledne

Dny jsou teď opravdu krásné a zahrada velká a hlavně po zimě zanedbaná a tak když chci vytáhnout ven děti, hned čichaj nějakou práci a stráášně se jim ven nechce. A to je do toho zahradničení ani nenutím, jen navrhuju, co by třeba mohly zvládnout, co by mi pomohlo a co by je mohlo bavit. Jenže nebaví. Možná dvě, tři minuty jo, ale pak už by to chtělo změnu a ne tu činnost dotáhnout do konce.
Takže se začnou nenápadně vytrácet zpátky do baráku, z čehož jsem nervózní já, protože je musím chodit kontrolovat, každou chvíli se ozve méně či více zoufalé "Mamí!" a já neudělám na té zahradě taky nic.
Je pravda, že Honzík se jako interiérové dítě profiloval od útlého mládí. Uměl sotva pět slov, ale jen jsme ho oblíkli a vystrčili před dveře, dvakrát se na zahradě otočil, půl minuty vesele běhal a potom za námi přišel a povídá: "Domu?" Případně dodal: "Ham-ham," že chce papat a venku už s ním žádná sranda nebyla. Jen řev.
Ale dneska to bylo jiné. Děti se ven těšily(!!!) a já měla hned optimismu na rozdávání a říkala jsem si, že konečně zvládnu ostříhat růže. Vypustila jsem potomky a psa, šla si pro nůžky a pilku a když jsem vysypávala z kyblíku první várku pichlavých větviček, přišel Honzík, že je venku nuda a že jde domu.
"Nuda. Tak si s něčím hrajte," pokoušela jsem se ho udržet mimo dům.
"Tady nic není," tvrdil chlapec otráveně.
Honem jsem se rozhlížela, s čím už si děti dlouho nehrály.
"Přineseme křídy a budete malovat chodník," navrhla jsem.
"Chodník?"
"No, ale musíte ho vybarvit celej. Jestli to teda zvládnete," malé pošťouchnutí vždycky zabere a děti tvrdily, že to samozřejmě zvládnou, už nejsou malý, a ať přinesu křídy. Hned se do kreslení zabraly a já měla konečně klid na ty růže.
"Mami, pojď se podívat!"
"Máte to krásný," chválila jsem už z dálky, ale jen do doby, než se ke mně Honzík obrátil čelem. On ty křídy po tom chodníku snad neroztíral jen rukama, ale podle toho, jak vypadal, musel při tvorbě používat i břicho a kolena a celá předloktí. Spolkla jsem nářky nad špinavým oblečením, ještě jednou je pochválila a šla rychle dodělat ty růže.
"Došly nám křídy," hlásila Anička za pár minut. Jasně, když s nima mažete od chodníku přes oblečení snad všechno. Naštěstí jsem stříhala poslední keř.
"Tak už to nechte, půjdete se vykoupat a dáme si něco k večeři."
Sklidila jsem nářadí, zahnala děti do koupelny a šla připravovat jídlo.
"Mami, pomož mi svlíknout kalhoty, já mám na rukách bláto."
"Jaký bláto, proboha?"
"Jak jsem si chtěl umejt ty křídy, tak se mi z toho udělalo bláto. Já ti to jdu ukázat."
"Nikam nechoď!!" Ale zařvala jsem pozdě. Chlapec si právě těma špinavejma hnátama otevřel bílé dveře a už se chystal opřít o zeď.
"Nešahej na tu zeď!" přešla jsem do histerické fistule, popadla vyjevené dítě a vrátila ho zpátky do koupelny, kde si předtím očividně na vaně zkoušel, kolik otisků rukou se vejde na přední okraj. Naprosto vytočená jsem z něj začala sundávat oblečení a mumlala jsem něco o tom, že kdyby si ty ruce utřel do těch špinavejch hadrů, vůbec by to nešlo poznat.
"Mami, ty nevíš, že se do oblečení nemáš utírat? Potom se to musí vyprat a vyžehlit. Akorát si přiděláváš práci," pokáral mě synek a já si při pohledu na opatlanou vanu a dveře pomyslela: Ještě, že mi ji nepřiděláváš ty! 

Tady jsme po prvním pochlubení - zhruba tak v půlce malířských výkonů
 

středa 11. dubna 2018

Zahrada se probouzí

A je to jízda rychlíkem. Co dnes kvetlo, zítra odkvétá, co včera pučelo, je dnes zelené. Sluníčko pálí jako v létě, pes hledá stín a funí vedrem. Děti lezou po stromech, studují brouky a další havěť a plácají bábovky z bláta. Už jsme vyndávali první třísku. Navečer se zapálí ohýnek a upečou buřty. Jaro je tu :-)

Honzík se právě zbavil čepice a snaží se nachytat bronz :-)

Ladoněk máme plný záhon

Před domem se žlutí petrklíče

Jinde už odkvétá, u nás konečně rozkvetl - zlatý déšť

Pomalu se zalisťují i všechny keře podél plotu

Líska už ztrácí jehnědy

 
I ten dům na modrém pozadí a zalitý sluncem vypadá o něco líp :-)

neděle 8. dubna 2018

Nový člen rodiny - Sunny

Naštěstí ne u nás - my už jsme rozmnožení dost :-)
Moje ségra včera dostala sotva dvouměsíční štěně labradora. Aby se s miminkem moc nenudila.
Ale ten tvoreček je úplně k sežrání. Musela jsem o něm napsat.
Asi nás to na tu Sicílii nakonec naláká :-) Hned, jakmile budu moct lítat.

 

sobota 7. dubna 2018

Duben - ještě tam budem :-)

Na jaro jsme letos čekali hodně dlouho, ale vypadá to, že s dubnem dorazilo v plné síle. Že i zpoza těch kamen budeme moct vylézt. 
Je čas se vrhnout do jarního oblečení a do jarních prací na zahradě. A počítače nebo telefony převléct do jarních kabátků :-)

To letos platí na 100% - tapeta je tu

Občas se ještě může vyskytnout nějaká ta přeháňka. Jako tady.

Ale přece jen radši vidíme květy - i když jen na kaktusech :-)

A jestli chcete něco serióznějšího, hledejte zde
 

pátek 6. dubna 2018

Šlofíček

Od té doby, co jsem těhotná, jsem ještě nepřestala zívat. Jako by tělo chtělo naspat všechen budoucí spánkový deficit už teď. Takže asi od prosince u mě nastoupila jarní únava. Když to jde, zašiju se v ložnici a aspoň chvilku si zdřímnu. 
Během pěti až dvaceti minut mě stejně probudí ostré "MAMÍÍ!". Délka šlofíku se odvíjí od toho, jak zajímavou činnost děti provozovaly v době, kdy jsem se šla natáhnout, jestli se u toho stihly poprat, případně jestli jim tatínek vypnul pohádku. Zvláštní je, že to nikdy není "Tati!". Kromě jediného případu. Když dlouho neodpovídám. "Tati, kde je máma?"
Marně se snažím potomkům vysvětlit, že už jsem celkem stará těhule, že nosit miminko je pro moje tělo náročné a proto si potřebuju i přes den malinko odpočinout. Vzbudí mě vždycky. Naposledy za mnou přišel Jonásek. 
"Mami! Mami, vzbuď se!" 
"Co je, Honzíku?" mumlám rozespale. 
"Přinesl jsem ti medvídka, aby se ti líp spinkalo."
Je to prostě moje láska :-)

Večer chodím kontrolovat děti do postýlek, přikrývám záda, odhrnuji vlasy, sundávám plyšáky z obličeje. A někdy je vyfotím na mobil. Tak vznikla následující studie jejich spánku :-)

Anička spí většinou spořádaně na boku, častěji na pravém. Než usne hlubokým spánkem, srandovně chrápe :-)

Honzík je chaotik i v noci. Nejčastěji spí s hlavou pod dekou nebo polštářem. Případně rovnou hlavu otočí do matrace. Kudy se k němu dostane vzduch je pro mě záhadou. Nemusí mít přikryté nohy, hlavně že mu nekouká hlava...