pátek 9. listopadu 2018

Tři měsíce s Mikešem

Mikulášek nám roste. Přesně s třetím měsícem přešel na plínky velikosti 3. Už má totiž 62,5 cm a 6,25 kg. Je v numerologii tak důslednej, že se v čekárně u doktorky ještě rychle poblinkal a pokakal, aby mu ta čísla hezky lícovala :-)
Na světě se krásně rozkoukává, od druhého měsíce zjistil, že když se na nás usměje, naše srdce úplně roztají. A asi i mozky, protože na něj začneme šišlat a dělat opičky a různé obličeje, aby se usmál znovu. Chvilku nám dělá radost a snaží se usmívat, pak ho to ale přestane bavit a brečí, dokud ho nezvedneme.
To je jeho oblíbená činnost. Vlastně spíš nečinnost. Nechat se nosit. Ne obličejem k nosiči, to nic nevidí a hned protestuje, ať ho otočíme. Potom je spokojený (naše záda a ruce už míň) a vydrží se desítky minut procházet a pohoupávat, než usne nebo než se začne dožadovat jídla. Hlavně si s ním nesmíme sednout, to je zle.
Nošení má rád, ale to neznamená, že by sám byl nehybný. Jakmile má zrovna chvilku, kdy vydrží bez breku ležet na dece, rozhodně ji nemíní promarnit pouhým ležením. Nožičkama i ručičkama kmitá jako kolibřík křidélky, takže je skoro nemožné udělat nerozmazanou fotku. Trochu se bojím, jak bude akční, až bude lézt a chodit. Otáčí se na bok a když mu pomůžu až na bříško, krásně drží hlavičku a klidně několik minut "pase koníčky".
Vlásky mu trošku prořídly, na čele se objevily kouty a v týle lysina, jak tou hlavičkou šoupe po podložce sem a tam. To moc pobavilo Aničku. Že má Mikeš plešku. Sama ji měla ještě větší, protože těch vlásků měla ještě o dost víc.
Oči má Mikulín veliké a budou nakonec zase hnědé. Můj hnědý gen prostě u všech tří dětí přetlačil zelený gen tatínkův.
A je víc podobný ségře než bráchovi. Přesto je zase jiný. Náš benjamínek, malý Mikuláš :-)

V porodnici nechtěl jíst a teď mu chutná o to víc :-)



Anuška a Mikešek


Honzík byl oproti bráchovi obr :-)
 

pátek 19. října 2018

Když zaspíme

Když zaspíme, naberou naše poklidná (haha) rána na obrátkách. Stalo se to zrovna včera. Běžně na budík reaguji vstáváním. Tentokrát ne. Rozhodla jsem se ho zamáčknout a pokračovat ve spánku. Teda, ne vědomě. Ale tělo si nejspíš říkalo o extra porci odpočinku a nasadilo autopilota, který se vypořádal s budíkem a na dalších dvacet minut převzal velení.
"Ty ještě spíš?" divil se pět minut po sedmé Honza.
"Cože?" snažila jsem se přepnout z autopilota na plné vnímání.
"Už je po sedmý!" pomohl mi rád Honza. Šoky po ránu jsou nejlepší budíček.
"Cože?!" opakovala jsem se při výskoku z postele. "Jaktože nebouchá pes?" Gába nás totiž obvykle budí spolehlivěji než všechny alarmy světa. Rozeběhne se proti dveřím v předsíni a naskakuje na ně tak dlouho, dokud někdo nedorazí a nevypustí ji ven. Dnes nic.
Za poklusu jsem vyndala máslo z ledničky, aby šlo dobře mazat, postavila vodu na čaj, zapla kotel, protože rána už jsou chladná, a běžela nahoru vzbudit děti. Ty si v polobdění naložili na záda peřinu, protože rána už jsou opravdu chladná, a přesunuli se dolů k televizi na pohádky. 
Dobře, vyberu jim oblečení, připravím k ruce na gauč a důrazně zopakuju, ať makaj, že jsme zaspali. Potom jdu kontrolovat batohy, vyndám, co tam nepatří, podepíšu, co podepsat mám (proč jsme včera večer dělali u rodičů ohýnek a nedohlídli na přípravu?), hodím jim do obýváku jogurt, proboha! oblíkejte se!, začnu připravovat svačinu, ještěže nebrečí Mikeš, dám svačinu do batohu, vy jste se ještě neoblíkli?, pomáhám Honzíkovi natáhnout ponožky a, když vidím jeho tempo, i slipy, tepláky, triko a mikinu. Mazej se obouvat! Najíš se ve školce. Áňo, oblíkni se. A česat!
Do háje, kdo sem dal to kolo? Ukopl jsem si o něj prst! Proč je kolo opřený o botník? 
Protože jsme přijeli za tmy a mně se nechtělo do kůlny. 
Tak ho dáš v předsíni do nejužšího místa... Honzo, jdi počkat ven.
Honzík poslušně otevřel dveře ke Gábě. Jé, hovno!
Tak proto nebouchala. Říkej radši bobek. Počkej, jdu to uklidit.
Teď to hovno neuklízej, ať se tady dá procházet!
Pak má to dítě mluvit slušně. Stejně jdete. Čau. Aničko, už jseš učesaná? volám v podřepu na naši školačku.
Nemůžu najít gumičku.
Teď ti jí nemůžu hledat, uklízím tady hovno!
Pak máme mluvit slušně, připomene mi vlastní slova.
Nebuď drzá a dělej.
Dám ještě Gábě vodu. No broučku, ty máš žízeň? A chceš granulky?
Áňo, mazej do tý školy. 
Vždyť mám čas. Kolik je hodin.
Proboha, za 10 minut začínáte. Budeš muset běžet.
Tak čau.
Zabouchly se dveře a konečně byl klid. Snad abych si vypila ten čaj. Éééééééééééééééééééééééééééééééééééééééé! Tak na tebe jsem, Mikuláši, zapomněla.

 
Snídaně do postele - kdy se dočkám?

pondělí 1. října 2018

Hmyzí hotel

Znáte ty dřevěné domečky, plné různých dřívek, stébel, šišek, kamínků, které někteří lidé umisťují na své zahrady, aby všichni ti hmyzáčci měli kde bydlet? My jsme to pojali mnohem velkoryseji. Nabídli jsme té havěti celý dům. Aspoň to tak vypadá. My o tom sice nic nevíme, ale zástupci hmyzí říše si to šeptandou předávají dál a dál. Jinak si neumím vysvětlit ty davy, které se nám letos na podzim doma objevují.
Výběr je opravdu pestrý. Od těch létajících (mouchy, mušky, octomilky, sem tam vosa, ještě nedávno i včely), přes lezoucí (nejčastější svinky, kterým s láskou říkáme autobusy a Honzík si je nechává na dlani stočit do klubíčka, rybenky, stonožky a mnohonožky, teď jsem si šla pro čaj a z horní kuchyňské skříňky na mě ospale mžoural škvor), až po zástupce nehmyzů, moji nejneoblíbenější pavouci. A že se tu vyskytují opravdu kolosální kousky.
Když je pavouk malej a suchej, nechávám ho do dalšího luxování žít. Ale jakmile je velkej, tlustej, chlupatej a hlavně rychlej, potlačím nával paniky a volám manžela, ať se s ním jde vypořádat. Ten blázen je ochotnej se k nim přiblížit, chytat je do sklenic a potom je chodit vypouštět na zahradu. Nedochází mu, že kdyby ti pavouci chtěli bydlet venku, už tam dávno bydlí. Oni tu chtějí být hezky v teple s námi. Což se bohužel neslučuje s mojí fóbií. A tak se pavouci vracejí a doma musí nastoupit brutálnější prostředky. Třeba bota. Nebo Biolit. Abych mohla klidně spát.
Nakonec bude asi nejlepší zkusit taktiku opravdových hmyzích hotelů. Možná se nám broučci nebudou potulovat uvnitř.
Anebo počkáme na první pořádné mrazy. Ty by náš problém taky mohly vyřešit :-)

Poznámka: při psaní dnešního příspěvku nebyl zabit ani zraněn žádný pavouk. Tentokrát to odskákal ten škvor...

Hmyzí idylka :-)
 

sobota 22. září 2018

Tři jsou víc než dva

Víc radosti, víc starostí, víc trpělivosti, víc nervů, víc lásky, víc péče, víc otázek, víc nepořádku, víc opatrnosti, víc praní prádla, víc "pššššt", víc kruhů pod očima, víc kil, víc nošení, víc šišlání, víc strachu, víc smíchu, víc pláče, víc procházek, víc rodičovství, víc rutiny, víc únavy, víc nových věcí, víc spokojenosti, víc štěstí.

Velká ségra - ošetřovatelka, nosička, uspávačka

Velkej brácha - opatrovatel, pusinkovač a budič :-)
A Mikeš je ze vší té lásky pěkně vykulenej :-)

čtvrtek 20. září 2018

Třídní schůzky

Poprvé šel tatínek. A vrátil se rozzářenej jako sluníčko. Strašně se tam pobavil. Hlavně tím, jak důležité věci se na třídních schůzkách řeší. Všechny si nás shromáždil v pokojíčku (ano, i Honzíka, kterého se škola bude týkat až za rok. A i Mikeše, kterého zatím o samotě nechat nemůžeme, ale jemu to bylo jedno a celou dobu spokojeně slintal). A začal nám referovat, co se ve škole dozvěděl. Teda kromě toho, kde má Anička třídu a jak vypadá paní učitelka.
Naštěstí vyfasovali pomocný papír a mohl jet bod po bodu:
- omluvenky nestačí zaslat elektronicky, ale musí se napsat a podepsat i v žákajdě
- rodiče by neměli třídní učitelku přepadávat ráno před začátkem vyučování, ale mají si domluvit schůzku
- GDPR - naše dítě může být vyfoceno a fotografie prezentována na stránkách školy
- rodiče se musí více zapojit do domácí přípravy. Některé děti nenosí domácí úkoly, ani doplnění domácích úkolů, ani opravy domácích úkolů.
- dohlédnout na to, aby děti byly víc samostatné. Samostatnost se musí trénovat třeba na tom, aby si dítě připravilo samo pomůcky na další školní den. Rodič připravené pomůcky zkontroluje a případně dítě upozorní, že mu zase chybí prvouka. Dítě si ji potom samostatně přidá do batohu.
- výskyt vší (to je asi předtištěno na každém dokumentu pro rodiče) = zkontrolujte dětem hlavy!

Kromě toho se paní učitelka zmínila, že už toho má ve škole dost a zřejmě podá výpověď. 
Jedna maminka se zase svěřila, že našla dva koše hub. V lese. Rostou. 
A na závěr si paní učitelka zavolala jednu babičku a se slovy: "Tohle tady opravdu nechceme!" jí vracela malou hračku-samopal a několikrát přeložený papír, na kterém bylo napsáno sex, sex, sex... Což chápu. Sex nemá ve druhé třídě co dělat.

Za přesnou citaci neručím. Honza si občas leccos přibarvuje :-)

A protože mám na fotkách z Aniččiny třídy spoustu dalších dětí a nemám souhlas jejich rodičů, že to mohu zveřejnit, vybrala jsem fotku Aničky v mojí staré třídě na gymplu.

pondělí 17. září 2018

Výměna oken - dohra

Asi jsme se do toho neměli pouštět. Máme sice vyměněná okna, ale ještě pořád neproběhly všude následné zednické práce. Máme nová okna, kolem nich montážní pěnu (nebo jak se ta pěna jmenuje) a kolem pěny vymlácené otvory po původních špaletových oknech. A že se s tím pánové z Vekry nemazali a díry si udělali radši větší, to je jenom bonus.
Nemůžeme větrat, protože když se otevře okno s rozbitými cihlami, nafouká nám do místností stavební prach a suť. Tak okna neotevíráme. Ale to nevadí, stejně nám sem hezky táhne škvírami v pěně nebo v rozbitých cihlách.
A zedníci nejsou. Nebo jsou, ale zadaní na několik měsíců dopředu.
Naštěstí Honza jednoho sehnal. Může vždycky po práci. A tak jsme mohli na týden vystěhovat věci z kuchyně, obýváku a z půlky miminkovského pokoje (ten jsme přepažili plachtou, abysme ho nemuseli vystěhovávat celý a zároveň aby se nám na Mikeše zas moc neprášilo). A začali jsme bydlet provizorně. 
Snídaně řešíme většinou v Lidlu. Nebo cestou z Lidlu. Když si chceme dopřát čaj či kávu, navštívíme rodiče, sousedy, blízké a už i vzdálené příbuzné. Podobně řešíme obědy. Celé Doksy už nás mají plné zuby. Někdo nám nebere telefon, někdo předstírá, že není doma. Po vyzvednutí všech našich potomků ze školních institucí se usadíme na zahradě a již po desáté předstíráme, že odpolední svačina a večeře řešené formou pikniku jsou bomba. Děti si z nostalgie vytvořily v jednom koutu zahrady vlastní kuchyň ze staré poličky, několika dřívek a kamenů. Do té skutečné se už dlouho nedostaly. Večer si vždycky vystřihneme velký úklid po zedníkovi a tak nějak víc unaveni padneme do svých zaprášených postelí a necháváme si zdát o domově, který má kuchyni a jako bonus dokonce i obývák!
Ale blýská se na lepší časy. Přízemí už bude pomalu hotové a na řadu přijde vyklízení horního patra. To bude brnkačka. Tam jsou jenom ložnice. Prostě přeneseme všechny postele do obýváku (konečně ho zase budeme mít, tak proč ho nevyužít) a už nebudeme muset odpovídat na zvídavé dotazy dětí: "Mami, a proč teď bydlíme venku?"

Dětská kuchyňka - vaří se tu všelijaké dobroty :-)

Důležité je mít dost prostoru na přípravu surovin

A to děti vyřešily skvěle.

Hrají si hned vedle hromady vylámaných rámů...

...a oken.

 

pondělí 3. září 2018

Mikeš má 1 měsíc

Ani jsem se nestačila rozkoukat ze spánkové deprivace a náš nejmladší už slaví! V jednom měsíci se sice většinou žádná oslava nechystá, ale je to hezká příležitost vytáhnout milníkové kartičky od Myyny a miminko vyfotit :-)
A jakej ten Mikuláš vlastně je? Zatím to vypadá, že pohodář (ale klepu to na dřevo, ne, na dřevo ne, na něco, co neshoří). Večer usíná kolem deváté a poprvé se probudí zhruba na druhou hodinu. Potom už si udržuje tříhodinové intervaly na krmení. Když zrovna nespí, kouká vykulenýma očima kolem sebe a (světe div se) neřve! To by ho musely trápit bubliny v břiše, aby začal pořádně hulákat. Nebo nuda. Možná to někomu přijde samozřejmé, ale my měli dva křiklouny, které jsme museli od rána do večera na rukou nosit a houpat, jinak bylo zle. Jo a od večera do rána to samé :-)
Takže doufám, že Mikulku nepřechválím a vydrží mu to. Že budeme mít třetí miminko za odměnu :-)

Náš vlasáček

Takhle vykuleně většinou kouká. Někdy ještě víc :-)
 

sobota 1. září 2018

Výměna oken

Takhle my si s miminkem žijem. Jen nás pustili z porodnice, už se pouštíme do výměny oken. A nebylo by bývalo lepší je nechat vyměnit ještě před porodem? Bylo. Protože nebýt rodičů, kteří hlídali malého Mikulku, asi bysme ani nestihli vystěhovat, sestěhovat, zakrýt, zaplachtovat a přeorganizovat všechny věci v celém domě.
A nebýt novorozenecké žloutenky, která nás donutila vrátit se na pár dní do nemocnice, absolvovali bysme prašnou a hlučnou výměnu s dvoutýdenním miminkem. A potom náročný úklid. Takhle se nám to vyhlo a celá práce zbyla na Honzovi a rodičích. Všechno zlé (žloutenka) je k něčemu dobré :-)

Kromě oken se bourala i část zdi - máme tu teď dveře :-)

Ještěže nám nepršelo!

A takhle to u nás vypadá teď - nemůžeme sehnat zedníka, který by nám okenní otvory začistil...

Z průběhu prací - některá okna už jsou usazená a některá ještě na své místo čekají
Dětský pokojíček před výměnou

A po výměně. I po úklidu :-)
 

úterý 14. srpna 2018

Máme doma Mikuláše

Narodil se 2.8. v 18:12. Líbí se mi, jakej má smysl pro symetrii čísel. Budeme si v tom rozumět :-)
Byl velkej (4,135 kg), ale díky žloutence hodně spal a málo jedl a během 4 dnů půl kila zhubl. Jenom škoda, že to nezhubl ještě před porodem. Asi bych ho to odpoledne tolik neproklínala... Já jsem během pobytu v porodnici zhubla 11 kg. Můžu říct, že jako způsob shazování váhy je porod dost protivnej. A že do plavek to teda fakt nestačí. Hlavně břicho mám pořád vytahané. Prý se po třetím dítěti vrací do normálu pomalu. No a já bych potřebovala, aby se vrátilo o dost víc, než do normálu.
Synáček měl kromě nadprůměrné váhy i nadprůměrně hodně vlasů. Naše další vlasatý miminko. Plešatý neumíme. Jako bonus je i dost chlupatej. Na nožičkách, na zádech a ramínkách, na čele. Stejně vypadala Anička. V porodnici jí říkali mončičák :-)
No a to jméno. Ptali jsme se dětí, když jsme se dozvěděli, že čekáme dalšího chlapečka, jak by chtěly, aby se bráška jmenoval. Padaly různé návrhy. Honzíkovi se rozzářily očička a řekl, že chce za bráchu Ježíška, aby mu nosil dárky. To jsme mu vysvětlili, že nejde. Že Ježíšek se nikdo jmenovat nemůže. Že by se jedině mohl jmenovat Mikuláš. Ten taky nosí dárky.
Jméno bylo v okolí přijato dost rozpačitě, většinou si příbuzní a kamarádi mysleli, že si děláme srandu. A taky jsme si ji ze začátku dělali. Ale postupně jsme si zvykli a Mikulášovi už jeho jméno zůstalo. A od včerejška je to oficiální. Na rodném listu je Mikuláš :-)

Spokojený Mikulka v košíku u babičky a dědy

Zřejmě bude mít horní předkus. Nebo si rád cucá spodní ret :-)
V porodnici patřil mezi největší fešáky mezi novorozenci...
 

středa 25. července 2018

Pokojíček pro miminko - práce pokročily

Zase jsme o několik dní blíž porodu. A o několik hodin práce blíž finální podobě pokojíku. Nutno podotknout, že moje část práce spočívala ve výběru koberce a dodávání nápojů, protože dodržovat pitný režim je v těch třicítkách nutné :-) 
Jinak jsem nepoužitelná. Už skoro nemůžu ani mýt nádobí, protože se přes PUPÍČEK nenahnu do dřezu. Musím si stoupat bokem. Jediné, co zvládám, je dávat prádlo do pračky, pověsit ho a žehlit. Takže máme přepranou celou domácnost.
A ještě třídím věci. Až se děti vrátí od babičky a dědy z Moravy, asi budou koukat, kolik hraček jsem jim z pokojíčku vytřídila. Poprvé se všechno vejde do poliček a šuplíků :-) 
V pokojíčku pro mimčo je vymalováno, položený koberec a jakmile zas bude mít Honza volný den v práci, bude se stěhovat nábytek. A potom budu moct třídit do dalších šuplíků :-) 

Ještě předevčírem byly stěny rudé a na podlaze stará prkna částečně zakrytá ošklivým linem. Dnes bílé stěny doplňuje světle šedý koberec

Ještě chybí natřít futra a nainstalovat nový vypínač a zásuvku

Ve výklenku bude postýlka. A zatemňovací závěsy, protože si vážně přejeme, aby alespoň třetí dítě hezky spalo...
 

sobota 21. července 2018

Pokojíček pro miminko

Tentokrát jsme začali brzo. Na naše poměry. Naposledy Honza maloval, až když jsem byla v porodnici, ale teď jsem pořád ještě dva v jednom a už máme oškrábáno! A vypadá to, že po víkendu bude i vymalováno a bude se moct položit nový koberec a nastěhovat nábytek.

Stejně, nejlíp se rekonstruuje, když v tom člověk může bydlet. To se jenom vynosí všechny věci z jedné místnosti, spravedlivě se přerozdělí do těch ostatních - ideálně tak, aby se něco neustále hledalo nebo aby aspoň bylo o co zakopávat - a potom se jen snažíte eliminovat roznášení stavebního prachu po celém domě. V tom bezvadně pomáhají děti, kterým zavírání dveří absolutně nic neříká. A když z toho máte nervy na pochodu, přihodí se něco neočekávaného (spadne kus stropu, manžel musí pracovně na pár dní do Brna, začne se rodit a tak dále) a celá rekonstrukce se ještě o několik dní až týdnů protáhne. 
Ale to určitě nebude případ pokoje pro miminko. Tam bude všechno šlapat jako na drátkách :-) 


To ještě není finální verze :-)


 
Vše zakryto - stěny zatím bílé

A začínáme - stěny nám rudnou

Hlavně že pomocníků je dost!

A může se začít malovat :-)

pondělí 16. července 2018

Sežeňte ovečky - hrad Valdštejn

Vy ještě nesháníte ovečky? No to musíte. Od června, kdy se ztratily z Déčka, děti doma hučí, že musíme taky nějakou tu ovečku najít. Od prázdnin jsou zveřejněná místa, kam se ovečky zatoulaly, tak jsme vybrali hrad Valdštejn, když už jsme byli na pár dní v Českém ráji, a jelo se.
Je pravda, že si ve svém požehnaném stavu raději vybírám cíle, ke kterým se dá co nejvíc přiblížit autem. Nerada bych začala rodit při výstupu na nějaký kopec s nulovou vyhlídkou na včasný dojezd do porodnice. U Valdštejna psali, že parkoviště je od hradu vzdálené 500m. To by šlo. 
A asi by to opravdu šlo, kdyby těmi pěti sty metry nemysleli vzdušnou vzdálenost z bodu A do bodu B. Po cestičkách byla cesta dvakrát tak dlouhá, nebo mně se aspoň taková zdála.
Že se hrady stavěly na kopcích, je taky každému jasné. Ale není kopec jako kopec. Některý připomíná spíš hrbolek, jiný skalnaté vrcholky velehor. Valdštejn stojí na něčem mezi tím. Místy příjemná procházka, místy nehorázné stoupání s deseti kily zátěže navíc. Plíce nestíhají, v ústech sucho, ve spáncích tepe, pot lije nejen z čela, břicho se začne stahovat v křeči, mimino se rozhodne, že spalo už dost dlouho a teď je čas, se pořádně protáhnout a přepočítat mamince žebra. Ostatní na vás koukají s obavou, jestli už je to tady, když se v předklonu popadáte za břicho a dýcháté, jak uhnaná fena. Někdo si neodpustí jedovatou poznámku, že to byl výborný nápad, šplhat v devátém měsíci na hrad.
Ale křeče nakonec povolily, tepová frekvence klesla na polovinu a poslední část cesty, kdy jsem zvolila tempo důchodkyně na procházce, proběhla naprosto v klidu. Nahoře jsme si dali nanuky a pití, požádali v pokladně o ovečky, dostali kódy do ovečkové hry a navrch ještě déčkové tetovačky a užili si prohlídku hradu. 
A kdybysme se nazpátek k parkovišti nevydali po asfaltce, abych to měla jednodušší, neprodloužili bysme si výlet dobrovolně o tři kilometry a nezažili znovu to funění a popadání za břicho. Nebylo by to prostě s předporodním divadlem :-)

Nemáme ovečky?

Máme ovečky!!!

 

středa 11. července 2018

"Dneska ještě ne"

Říkám si každý den před půlnocí. Někdy si to pomyslím v 11, někdy v 10, ale to se rychle opravím, že když to bude fakt fofr, tak to do půlnoci stihnu :-) Každopádně už odpočítávám. Termín je sice 1.8., ale trochu se bojím, že to bude další čtyřkilovej obřík, jako byl Honzík, takže bych upřednostnila dřívější datum. 

Na fotky se už vcelku nevejdu, leda z velké dálky. Proběhl pokus vyfotit mě po kouskách a složit dohromady mozaiku, ale výsledek byl moc kubistický...

Ve vaně jsem se naposledy zasekla a ne a ne se zvednout. Kdyby Honzu asi po hodině nenapadlo, že tam jsem nějak dlouho, asi bych tam přespávala. Budu se muset jen sprchovat. Problém je, že nemáme sprchu. 

Když mi něco spadne na zem, jsem nucena zavolat děti, aby dělaly sběrače, nebo do široka rozkročím, podklesnu v jednom koleni (obě bych zpátky nenarovnala) a doufám, že jsem ruku nasměrovala dobře, protože přes břicho nevidím, kam šmátrám. Potom se musím pokud možno bez lupnutí v koleni vrátit zpět do stoje a pár minut to rozdejchávat.

Vůbec teď často rozdejchávám. Schody, kopce, když si lehnu na záda, když sedím moc přikrčeně, když se mě někdo ptá, jestli už nepřenáším. Budu muset po porodu vysadit pár stromků, abych vykompenzovala planetě, co jsem za posledních pár týdnů vydýchala. 

Vlastně jenom čekám na fázi, kdy se moje večerní konstatování "dneska ještě ne" změní na zoufalé "proboha, dneska zase ne :-("...

Botičky máme, chybí jen to mimino :-)
 

pátek 22. června 2018

Pan Bublinka

Bude tu už brzy. Termín je sice za šest týdnů, ale vidím to spíš na čtyři, maximálně pět. Protože mi dává zabrat už teď. Ničí mi žíly, způsobuje křeče v lýtkách, nenechá mě vyspat (no dobře, tady bude mít svůj podíl i to horko, které naštěstí na pár dní polevilo), chce neustálý přísun sladkostí a ještě ke všemu mě nutí nakupovat! To se každou chvíli zamiluju do nějakého oblečku, botiček, čepičky a peněženka naříká a šuplíky přetékají. U předchozích dětí jsem tak nešílela, tak proč teď? Asi je to tou delší pauzou (Aničce letos bude 8 a Honzíkovi 6 let) a já si to chci znovu užít. Protože s největší pravděpodobností je to naposled...

Ultrazvuk z konce května - nedal jinak, než že chce mít u pusinky bublinu - takže je to pan Bublinka :-)

Měli jsme týden možnost vyzkoušet si, jaké to bude, až budou tři. Bylo to moc hezký. Jenže malou Cristinku jsme mohli po prvním zabrečení vrátit její mamince...
 
 

úterý 22. května 2018

Svatební úvahy

"Asi si budu muset vzít Vaška," překvapila mě nedávno cestou z družiny Anička. Moje sedmiletá sotvadoprvnítřídychodící Anička.
"Vaška? Jakýho Vaška?" nestačila jsem se divit.
"No od nás ze třídy! On mě miluje a pořád chce se mnou chodit a chce si dávat pusu."
Nějak jsem z té přemíry informací zapomněla jít, takže mě v pohodě dohnal loudající se Honzík a suše utrousil: "Kvůli Vaškovi se všude dávaly kamery." 
To mě teda probralo a v cukuletu jsem ty dva dohnala.
"Jaký kamery?!" poskočil mi hlas nezvykle vysoko.
"Ále," máchla ledabyle dcera rukou, "Vašek pořád zlobí, ničí věci a taky utíká, tak v družině instalovali kamery."
"A toho si chceš vzít? Tak na Vaška zapomeň!"
"Já si ho nechci vzít! Minule bouchnul Terezku pěstí do břicha a ona pak brečela. On si chce vzít mě a já už nevím, jak se ho mám zbavit." 
Hodná holka. Zatím dělá rozumná rozhodnutí. Ale já se musím na příště líp připravit. Kdybych jí Vaška tak striktně zakázala v patnácti, na truc s ním začne ty věci ničit taky :-)

Honzík si o citových problémech přišel popovídat pár dní potom.
"Víš, mami, Helenka mě milovala, ale už se se mnou rozešla a miluje Vojtu."
"Aha. A ty jí miluješ?" přešla jsem do jejich slangu.
"Ne, nemiluju."
"Tak je to vlastně v pohodě, ne?"
Jenže nebylo. Honzík o Helence vyprávěl každý den a taky začal do školky nosit svačinky.
"Proč zase chceš do školky Brumíka? Ty tam máš hlad?" vyptávala jsem se asi po týdnu.
"Ne, ale když Hele něco přinesu, tak potom miluje mě a ne Vojtu."
"Tys dával všechny ty dobroty Helence?" nevěřila jsem svým uším.
"No, aby mě milovala," obrátil ke mně ta bezelstná očička.
"Ale Honzíku, to od Hely není hezký, že tě miluje, jenom když něco přineseš!"
"Já se s ní asi rozejdu. Já mám ještě Sáru, Štěpánku a Janičku. Čtyři manželky asi nezvládnu..." pokýval hlavou náš rozumbrada.
"A víš, že čtyři manželky ani mít nemůžeš?" ujišťovala jsem se.
"A kolik jich můžu mít? Tři?"
"Né, jen jednu."
"Tak já si nechám Aničku, tu znám ze všech nejvíc," zakončil Honzík rozhovor a odběhl si hrát se sestrou.
Že si svou sestřičku opravdu nebude moct vzít, jsem si radši nechala na jindy. Dneska už bylo těch zklamání dost.

Moje zlatíčka a jejich první milostné problémy :-)
 

čtvrtek 17. května 2018

Jak to jde se střechou

Pomalu. Jak u nás taky jinak :-)
2. května přišel pán a začal sundávat staré tašky a latě a postupně odkryté části zakrývat fólií a novými latěmi. 
3. května nepřišel nikdo. 
4. května se zase na hodinku zastavil střechař a něco pošolíchal.
Potom byl víkend. Myslím, že v neděli u nás na chvíli byl.
A takhle postupně po hodince, dvou hodinkách denně či ob den probíhal minulý týden.
Pršelo jenom jednou. Bohužel když byly dole staré hřebenové tašky a asi pěticentimetrová skulina po celé délce střechy nebyla zakrytá...
V pátek konečně přivezli objednané tašky. Špatné tašky. Což jsme zjistili později.
Teď nám na zahradě stojí 8 palet střešních tašek, které jsme nechtěli, odvezou si je za 14 dní a dodací lhůta na ty správné tašky je 3-4 týdny. A do toho se příroda rozhodla, že je ten správný čas dohánět srážkový deficit. Prostě máme štěstí :-)

Bramac - střecha na celý život. Proto by nás asi dlouho štvalo, že jsme si původně vybrali jinou :-)

 

pátek 4. května 2018

Jak mě vidí

Včera jsem ve školce dostala takovej záchvat smíchu, až mi tekly slzy. A důvod? Ten jsem si vyfotila.
Školka každý rok v květnu věnuje jeden týden pozornost maminkám. Děti pro nás vyrábí dárečky a přáníčka a paní učitelky s nimi ještě dělají projekt Moje maminka, který potom vystaví v šatně.
Minulý rok byl projekt o slovním popisu a tak zatímco ostatní maminky se o sobě dozvěděly, že jsou nejkrásnější a hodné a šikovné a často si s dětmi hrají, já jsem si přečetla: 
"Moje maminka je nemocná, protože musí dělat hodně práce. Asi má nějaký bacily, protože nám musí vařit pořád nějaký jídla. Tatínek jí nemůže pomoct, i když by rád. Prý to nejde, můj tatínek musí pracovat."
Moje naprosto přesná charakteristika, kde jsem se o sobě nedozvěděla vůbec nic. Navíc vaření nesnáším a kdykoli to jde, přenechávám zástěru a vařečku tatínkovi. Takže s tím časem u plotny to rozhodně tak horký nebude. Litovala jsem, že Anička byla nemocná se mnou. Ta by o mně určitě byla schopná říct něco hezkýho.
Ještě trochu hůř na tom byla maminka Vojtíka:
"Maminka má hnědé vlasy a na světě má nejvíc ráda cibuli. Nemá ráda mrkev a nemá ráda, když zlobím. A když zlobím, musím jíst mrkev taky. Tatínek je nejlepší na světě, protože umí kotrmelec. Má rád cibuli. No, my vlastně jíme doma jenom cibuli." :-)

Letos se paní učitelky rozhodly pojmout projekt Moje maminka výtvarně. A znovu jsem litovala, že se neúčastnila Áňa, protože potom bych nevypadala takhle:


Tentokrát už jsem se nemohla utěšovat, že je na tom některá maminka hůř. Byla jsem jednoznačně největší ježibaba :-)))

středa 2. května 2018

Střecha aneb Konečně se něco děje

Tak se zdá, že se věci začínají hýbat. Budeme mít novou střechu. Sice se ochudíme o veselé historky s žebříkem, ale zato nám nepoteče do baráku a vypadá to, že z půdy by mohl vzniknout další obytný prostor a ne jen skladiště věcí. Ale nechci to zakřiknout. U nás už to vypadalo na ledacos a výsledky se nakonec dost lišily :-)
Každopádně v pondělí nám postavili lešení a dneska přišli sundávat staré tašky. Což je ideální, protože večer se čekají bouřky s průtržemi... Tak snad ne u nás. 

Člověk by si skoro ani nevšiml, že se na baráku něco děje...

Ale ono se doopravdy děje :-)
 

sobota 14. dubna 2018

Další barevné odpoledne

Po zkušenostech s křídami jsem se poučila. Chce to nějakou míň špinící zábavu. Už jsem měla tip na pipasik.cz a jejich šablony. Viděla jsem na internetu jejich Ptáčky a říkala jsem si, že se dětem budou líbit. Ale když jsme společně procházeli jednotlivé šablony, nejvíc je zaujaly Dámy a pánové a představa, jak blbnou před foťákem. Tak jsme stříhali brýle a kníry a vybarvovali (to teda hlavně Anička) a lepili na špejle (taky dcera) a potom už řádili kvůli fotkám. A nikdo se u toho neušpinil :-)

Dva šílenci

Udržet Honzík směrem k fotografce dalo zabrat...

Buřinka se nikomu nechtěla vybarvovat, měli jsme ji vytisknout už černou

O některé rekvizity byla bitka a třeba takové brýle to odnesly rozpůlením :-)

Dej si tam tu kravatu pořádně!

Honzík by byl za drsňáka, kdyby jeho brýle nebyly oranžové :-)

Na závěr dva knírači