pondělí 16. července 2018

Sežeňte ovečky - hrad Valdštejn

Vy ještě nesháníte ovečky? No to musíte. Od června, kdy se ztratily z Déčka, děti doma hučí, že musíme taky nějakou tu ovečku najít. Od prázdnin jsou zveřejněná místa, kam se ovečky zatoulaly, tak jsme vybrali hrad Valdštejn, když už jsme byli na pár dní v Českém ráji, a jelo se.
Je pravda, že si ve svém požehnaném stavu raději vybírám cíle, ke kterým se dá co nejvíc přiblížit autem. Nerada bych začala rodit při výstupu na nějaký kopec s nulovou vyhlídkou na včasný dojezd do porodnice. U Valdštejna psali, že parkoviště je od hradu vzdálené 500m. To by šlo. 
A asi by to opravdu šlo, kdyby těmi pěti sty metry nemysleli vzdušnou vzdálenost z bodu A do bodu B. Po cestičkách byla cesta dvakrát tak dlouhá, nebo mně se aspoň taková zdála.
Že se hrady stavěly na kopcích, je taky každému jasné. Ale není kopec jako kopec. Některý připomíná spíš hrbolek, jiný skalnaté vrcholky velehor. Valdštejn stojí na něčem mezi tím. Místy příjemná procházka, místy nehorázné stoupání s deseti kily zátěže navíc. Plíce nestíhají, v ústech sucho, ve spáncích tepe, pot lije nejen z čela, břicho se začne stahovat v křeči, mimino se rozhodne, že spalo už dost dlouho a teď je čas, se pořádně protáhnout a přepočítat mamince žebra. Ostatní na vás koukají s obavou, jestli už je to tady, když se v předklonu popadáte za břicho a dýcháté, jak uhnaná fena. Někdo si neodpustí jedovatou poznámku, že to byl výborný nápad, šplhat v devátém měsíci na hrad.
Ale křeče nakonec povolily, tepová frekvence klesla na polovinu a poslední část cesty, kdy jsem zvolila tempo důchodkyně na procházce, proběhla naprosto v klidu. Nahoře jsme si dali nanuky a pití, požádali v pokladně o ovečky, dostali kódy do ovečkové hry a navrch ještě déčkové tetovačky a užili si prohlídku hradu. 
A kdybysme se nazpátek k parkovišti nevydali po asfaltce, abych to měla jednodušší, neprodloužili bysme si výlet dobrovolně o tři kilometry a nezažili znovu to funění a popadání za břicho. Nebylo by to prostě s předporodním divadlem :-)

Nemáme ovečky?

Máme ovečky!!!

 

středa 11. července 2018

"Dneska ještě ne"

Říkám si každý den před půlnocí. Někdy si to pomyslím v 11, někdy v 10, ale to se rychle opravím, že když to bude fakt fofr, tak to do půlnoci stihnu :-) Každopádně už odpočítávám. Termín je sice 1.8., ale trochu se bojím, že to bude další čtyřkilovej obřík, jako byl Honzík, takže bych upřednostnila dřívější datum. 

Na fotky se už vcelku nevejdu, leda z velké dálky. Proběhl pokus vyfotit mě po kouskách a složit dohromady mozaiku, ale výsledek byl moc kubistický...

Ve vaně jsem se naposledy zasekla a ne a ne se zvednout. Kdyby Honzu asi po hodině nenapadlo, že tam jsem nějak dlouho, asi bych tam přespávala. Budu se muset jen sprchovat. Problém je, že nemáme sprchu. 

Když mi něco spadne na zem, jsem nucena zavolat děti, aby dělaly sběrače, nebo do široka rozkročím, podklesnu v jednom koleni (obě bych zpátky nenarovnala) a doufám, že jsem ruku nasměrovala dobře, protože přes břicho nevidím, kam šmátrám. Potom se musím pokud možno bez lupnutí v koleni vrátit zpět do stoje a pár minut to rozdejchávat.

Vůbec teď často rozdejchávám. Schody, kopce, když si lehnu na záda, když sedím moc přikrčeně, když se mě někdo ptá, jestli už nepřenáším. Budu muset po porodu vysadit pár stromků, abych vykompenzovala planetě, co jsem za posledních pár týdnů vydýchala. 

Vlastně jenom čekám na fázi, kdy se moje večerní konstatování "dneska ještě ne" změní na zoufalé "proboha, dneska zase ne :-("...

Botičky máme, chybí jen to mimino :-)
 

pátek 22. června 2018

Pan Bublinka

Bude tu už brzy. Termín je sice za šest týdnů, ale vidím to spíš na čtyři, maximálně pět. Protože mi dává zabrat už teď. Ničí mi žíly, způsobuje křeče v lýtkách, nenechá mě vyspat (no dobře, tady bude mít svůj podíl i to horko, které naštěstí na pár dní polevilo), chce neustálý přísun sladkostí a ještě ke všemu mě nutí nakupovat! To se každou chvíli zamiluju do nějakého oblečku, botiček, čepičky a peněženka naříká a šuplíky přetékají. U předchozích dětí jsem tak nešílela, tak proč teď? Asi je to tou delší pauzou (Aničce letos bude 8 a Honzíkovi 6 let) a já si to chci znovu užít. Protože s největší pravděpodobností je to naposled...

Ultrazvuk z konce května - nedal jinak, než že chce mít u pusinky bublinu - takže je to pan Bublinka :-)

Měli jsme týden možnost vyzkoušet si, jaké to bude, až budou tři. Bylo to moc hezký. Jenže malou Cristinku jsme mohli po prvním zabrečení vrátit její mamince...
 
 

úterý 22. května 2018

Svatební úvahy

"Asi si budu muset vzít Vaška," překvapila mě nedávno cestou z družiny Anička. Moje sedmiletá sotvadoprvnítřídychodící Anička.
"Vaška? Jakýho Vaška?" nestačila jsem se divit.
"No od nás ze třídy! On mě miluje a pořád chce se mnou chodit a chce si dávat pusu."
Nějak jsem z té přemíry informací zapomněla jít, takže mě v pohodě dohnal loudající se Honzík a suše utrousil: "Kvůli Vaškovi se všude dávaly kamery." 
To mě teda probralo a v cukuletu jsem ty dva dohnala.
"Jaký kamery?!" poskočil mi hlas nezvykle vysoko.
"Ále," máchla ledabyle dcera rukou, "Vašek pořád zlobí, ničí věci a taky utíká, tak v družině instalovali kamery."
"A toho si chceš vzít? Tak na Vaška zapomeň!"
"Já si ho nechci vzít! Minule bouchnul Terezku pěstí do břicha a ona pak brečela. On si chce vzít mě a já už nevím, jak se ho mám zbavit." 
Hodná holka. Zatím dělá rozumná rozhodnutí. Ale já se musím na příště líp připravit. Kdybych jí Vaška tak striktně zakázala v patnácti, na truc s ním začne ty věci ničit taky :-)

Honzík si o citových problémech přišel popovídat pár dní potom.
"Víš, mami, Helenka mě milovala, ale už se se mnou rozešla a miluje Vojtu."
"Aha. A ty jí miluješ?" přešla jsem do jejich slangu.
"Ne, nemiluju."
"Tak je to vlastně v pohodě, ne?"
Jenže nebylo. Honzík o Helence vyprávěl každý den a taky začal do školky nosit svačinky.
"Proč zase chceš do školky Brumíka? Ty tam máš hlad?" vyptávala jsem se asi po týdnu.
"Ne, ale když Hele něco přinesu, tak potom miluje mě a ne Vojtu."
"Tys dával všechny ty dobroty Helence?" nevěřila jsem svým uším.
"No, aby mě milovala," obrátil ke mně ta bezelstná očička.
"Ale Honzíku, to od Hely není hezký, že tě miluje, jenom když něco přineseš!"
"Já se s ní asi rozejdu. Já mám ještě Sáru, Štěpánku a Janičku. Čtyři manželky asi nezvládnu..." pokýval hlavou náš rozumbrada.
"A víš, že čtyři manželky ani mít nemůžeš?" ujišťovala jsem se.
"A kolik jich můžu mít? Tři?"
"Né, jen jednu."
"Tak já si nechám Aničku, tu znám ze všech nejvíc," zakončil Honzík rozhovor a odběhl si hrát se sestrou.
Že si svou sestřičku opravdu nebude moct vzít, jsem si radši nechala na jindy. Dneska už bylo těch zklamání dost.

Moje zlatíčka a jejich první milostné problémy :-)
 

čtvrtek 17. května 2018

Jak to jde se střechou

Pomalu. Jak u nás taky jinak :-)
2. května přišel pán a začal sundávat staré tašky a latě a postupně odkryté části zakrývat fólií a novými latěmi. 
3. května nepřišel nikdo. 
4. května se zase na hodinku zastavil střechař a něco pošolíchal.
Potom byl víkend. Myslím, že v neděli u nás na chvíli byl.
A takhle postupně po hodince, dvou hodinkách denně či ob den probíhal minulý týden.
Pršelo jenom jednou. Bohužel když byly dole staré hřebenové tašky a asi pěticentimetrová skulina po celé délce střechy nebyla zakrytá...
V pátek konečně přivezli objednané tašky. Špatné tašky. Což jsme zjistili později.
Teď nám na zahradě stojí 8 palet střešních tašek, které jsme nechtěli, odvezou si je za 14 dní a dodací lhůta na ty správné tašky je 3-4 týdny. A do toho se příroda rozhodla, že je ten správný čas dohánět srážkový deficit. Prostě máme štěstí :-)

Bramac - střecha na celý život. Proto by nás asi dlouho štvalo, že jsme si původně vybrali jinou :-)

 

pátek 4. května 2018

Jak mě vidí

Včera jsem ve školce dostala takovej záchvat smíchu, až mi tekly slzy. A důvod? Ten jsem si vyfotila.
Školka každý rok v květnu věnuje jeden týden pozornost maminkám. Děti pro nás vyrábí dárečky a přáníčka a paní učitelky s nimi ještě dělají projekt Moje maminka, který potom vystaví v šatně.
Minulý rok byl projekt o slovním popisu a tak zatímco ostatní maminky se o sobě dozvěděly, že jsou nejkrásnější a hodné a šikovné a často si s dětmi hrají, já jsem si přečetla: 
"Moje maminka je nemocná, protože musí dělat hodně práce. Asi má nějaký bacily, protože nám musí vařit pořád nějaký jídla. Tatínek jí nemůže pomoct, i když by rád. Prý to nejde, můj tatínek musí pracovat."
Moje naprosto přesná charakteristika, kde jsem se o sobě nedozvěděla vůbec nic. Navíc vaření nesnáším a kdykoli to jde, přenechávám zástěru a vařečku tatínkovi. Takže s tím časem u plotny to rozhodně tak horký nebude. Litovala jsem, že Anička byla nemocná se mnou. Ta by o mně určitě byla schopná říct něco hezkýho.
Ještě trochu hůř na tom byla maminka Vojtíka:
"Maminka má hnědé vlasy a na světě má nejvíc ráda cibuli. Nemá ráda mrkev a nemá ráda, když zlobím. A když zlobím, musím jíst mrkev taky. Tatínek je nejlepší na světě, protože umí kotrmelec. Má rád cibuli. No, my vlastně jíme doma jenom cibuli." :-)

Letos se paní učitelky rozhodly pojmout projekt Moje maminka výtvarně. A znovu jsem litovala, že se neúčastnila Áňa, protože potom bych nevypadala takhle:


Tentokrát už jsem se nemohla utěšovat, že je na tom některá maminka hůř. Byla jsem jednoznačně největší ježibaba :-)))

středa 2. května 2018

Střecha aneb Konečně se něco děje

Tak se zdá, že se věci začínají hýbat. Budeme mít novou střechu. Sice se ochudíme o veselé historky s žebříkem, ale zato nám nepoteče do baráku a vypadá to, že z půdy by mohl vzniknout další obytný prostor a ne jen skladiště věcí. Ale nechci to zakřiknout. U nás už to vypadalo na ledacos a výsledky se nakonec dost lišily :-)
Každopádně v pondělí nám postavili lešení a dneska přišli sundávat staré tašky. Což je ideální, protože večer se čekají bouřky s průtržemi... Tak snad ne u nás. 

Člověk by si skoro ani nevšiml, že se na baráku něco děje...

Ale ono se doopravdy děje :-)