pondělí 17. září 2018

Výměna oken - dohra

Asi jsme se do toho neměli pouštět. Máme sice vyměněná okna, ale ještě pořád neproběhly všude následné zednické práce. Máme nová okna, kolem nich montážní pěnu (nebo jak se ta pěna jmenuje) a kolem pěny vymlácené otvory po původních špaletových oknech. A že se s tím pánové z Vekry nemazali a díry si udělali radši větší, to je jenom bonus.
Nemůžeme větrat, protože když se otevře okno s rozbitými cihlami, nafouká nám do místností stavební prach a suť. Tak okna neotevíráme. Ale to nevadí, stejně nám sem hezky táhne škvírami v pěně nebo v rozbitých cihlách.
A zedníci nejsou. Nebo jsou, ale zadaní na několik měsíců dopředu.
Naštěstí Honza jednoho sehnal. Může vždycky po práci. A tak jsme mohli na týden vystěhovat věci z kuchyně, obýváku a z půlky miminkovského pokoje (ten jsme přepažili plachtou, abysme ho nemuseli vystěhovávat celý a zároveň aby se nám na Mikeše zas moc neprášilo). A začali jsme bydlet provizorně. 
Snídaně řešíme většinou v Lidlu. Nebo cestou z Lidlu. Když si chceme dopřát čaj či kávu, navštívíme rodiče, sousedy, blízké a už i vzdálené příbuzné. Podobně řešíme obědy. Celé Doksy už nás mají plné zuby. Někdo nám nebere telefon, někdo předstírá, že není doma. Po vyzvednutí všech našich potomků ze školních institucí se usadíme na zahradě a již po desáté předstíráme, že odpolední svačina a večeře řešené formou pikniku jsou bomba. Děti si z nostalgie vytvořily v jednom koutu zahrady vlastní kuchyň ze staré poličky, několika dřívek a kamenů. Do té skutečné se už dlouho nedostaly. Večer si vždycky vystřihneme velký úklid po zedníkovi a tak nějak víc unaveni padneme do svých zaprášených postelí a necháváme si zdát o domově, který má kuchyni a jako bonus dokonce i obývák!
Ale blýská se na lepší časy. Přízemí už bude pomalu hotové a na řadu přijde vyklízení horního patra. To bude brnkačka. Tam jsou jenom ložnice. Prostě přeneseme všechny postele do obýváku (konečně ho zase budeme mít, tak proč ho nevyužít) a už nebudeme muset odpovídat na zvídavé dotazy dětí: "Mami, a proč teď bydlíme venku?"

Dětská kuchyňka - vaří se tu všelijaké dobroty :-)

Důležité je mít dost prostoru na přípravu surovin

A to děti vyřešily skvěle.

Hrají si hned vedle hromady vylámaných rámů...

...a oken.

 

pondělí 3. září 2018

Mikeš má 1 měsíc

Ani jsem se nestačila rozkoukat ze spánkové deprivace a náš nejmladší už slaví! V jednom měsíci se sice většinou žádná oslava nechystá, ale je to hezká příležitost vytáhnout milníkové kartičky od Myyny a miminko vyfotit :-)
A jakej ten Mikuláš vlastně je? Zatím to vypadá, že pohodář (ale klepu to na dřevo, ne, na dřevo ne, na něco, co neshoří). Večer usíná kolem deváté a poprvé se probudí zhruba na druhou hodinu. Potom už si udržuje tříhodinové intervaly na krmení. Když zrovna nespí, kouká vykulenýma očima kolem sebe a (světe div se) neřve! To by ho musely trápit bubliny v břiše, aby začal pořádně hulákat. Nebo nuda. Možná to někomu přijde samozřejmé, ale my měli dva křiklouny, které jsme museli od rána do večera na rukou nosit a houpat, jinak bylo zle. Jo a od večera do rána to samé :-)
Takže doufám, že Mikulku nepřechválím a vydrží mu to. Že budeme mít třetí miminko za odměnu :-)

Náš vlasáček

Takhle vykuleně většinou kouká. Někdy ještě víc :-)
 

sobota 1. září 2018

Výměna oken

Takhle my si s miminkem žijem. Jen nás pustili z porodnice, už se pouštíme do výměny oken. A nebylo by bývalo lepší je nechat vyměnit ještě před porodem? Bylo. Protože nebýt rodičů, kteří hlídali malého Mikulku, asi bysme ani nestihli vystěhovat, sestěhovat, zakrýt, zaplachtovat a přeorganizovat všechny věci v celém domě.
A nebýt novorozenecké žloutenky, která nás donutila vrátit se na pár dní do nemocnice, absolvovali bysme prašnou a hlučnou výměnu s dvoutýdenním miminkem. A potom náročný úklid. Takhle se nám to vyhlo a celá práce zbyla na Honzovi a rodičích. Všechno zlé (žloutenka) je k něčemu dobré :-)

Kromě oken se bourala i část zdi - máme tu teď dveře :-)

Ještěže nám nepršelo!

A takhle to u nás vypadá teď - nemůžeme sehnat zedníka, který by nám okenní otvory začistil...

Z průběhu prací - některá okna už jsou usazená a některá ještě na své místo čekají
Dětský pokojíček před výměnou

A po výměně. I po úklidu :-)
 

úterý 14. srpna 2018

Máme doma Mikuláše

Narodil se 2.8. v 18:12. Líbí se mi, jakej má smysl pro symetrii čísel. Budeme si v tom rozumět :-)
Byl velkej (4,135 kg), ale díky žloutence hodně spal a málo jedl a během 4 dnů půl kila zhubl. Jenom škoda, že to nezhubl ještě před porodem. Asi bych ho to odpoledne tolik neproklínala... Já jsem během pobytu v porodnici zhubla 11 kg. Můžu říct, že jako způsob shazování váhy je porod dost protivnej. A že do plavek to teda fakt nestačí. Hlavně břicho mám pořád vytahané. Prý se po třetím dítěti vrací do normálu pomalu. No a já bych potřebovala, aby se vrátilo o dost víc, než do normálu.
Synáček měl kromě nadprůměrné váhy i nadprůměrně hodně vlasů. Naše další vlasatý miminko. Plešatý neumíme. Jako bonus je i dost chlupatej. Na nožičkách, na zádech a ramínkách, na čele. Stejně vypadala Anička. V porodnici jí říkali mončičák :-)
No a to jméno. Ptali jsme se dětí, když jsme se dozvěděli, že čekáme dalšího chlapečka, jak by chtěly, aby se bráška jmenoval. Padaly různé návrhy. Honzíkovi se rozzářily očička a řekl, že chce za bráchu Ježíška, aby mu nosil dárky. To jsme mu vysvětlili, že nejde. Že Ježíšek se nikdo jmenovat nemůže. Že by se jedině mohl jmenovat Mikuláš. Ten taky nosí dárky.
Jméno bylo v okolí přijato dost rozpačitě, většinou si příbuzní a kamarádi mysleli, že si děláme srandu. A taky jsme si ji ze začátku dělali. Ale postupně jsme si zvykli a Mikulášovi už jeho jméno zůstalo. A od včerejška je to oficiální. Na rodném listu je Mikuláš :-)

Spokojený Mikulka v košíku u babičky a dědy

Zřejmě bude mít horní předkus. Nebo si rád cucá spodní ret :-)
V porodnici patřil mezi největší fešáky mezi novorozenci...
 

středa 25. července 2018

Pokojíček pro miminko - práce pokročily

Zase jsme o několik dní blíž porodu. A o několik hodin práce blíž finální podobě pokojíku. Nutno podotknout, že moje část práce spočívala ve výběru koberce a dodávání nápojů, protože dodržovat pitný režim je v těch třicítkách nutné :-) 
Jinak jsem nepoužitelná. Už skoro nemůžu ani mýt nádobí, protože se přes PUPÍČEK nenahnu do dřezu. Musím si stoupat bokem. Jediné, co zvládám, je dávat prádlo do pračky, pověsit ho a žehlit. Takže máme přepranou celou domácnost.
A ještě třídím věci. Až se děti vrátí od babičky a dědy z Moravy, asi budou koukat, kolik hraček jsem jim z pokojíčku vytřídila. Poprvé se všechno vejde do poliček a šuplíků :-) 
V pokojíčku pro mimčo je vymalováno, položený koberec a jakmile zas bude mít Honza volný den v práci, bude se stěhovat nábytek. A potom budu moct třídit do dalších šuplíků :-) 

Ještě předevčírem byly stěny rudé a na podlaze stará prkna částečně zakrytá ošklivým linem. Dnes bílé stěny doplňuje světle šedý koberec

Ještě chybí natřít futra a nainstalovat nový vypínač a zásuvku

Ve výklenku bude postýlka. A zatemňovací závěsy, protože si vážně přejeme, aby alespoň třetí dítě hezky spalo...
 

sobota 21. července 2018

Pokojíček pro miminko

Tentokrát jsme začali brzo. Na naše poměry. Naposledy Honza maloval, až když jsem byla v porodnici, ale teď jsem pořád ještě dva v jednom a už máme oškrábáno! A vypadá to, že po víkendu bude i vymalováno a bude se moct položit nový koberec a nastěhovat nábytek.

Stejně, nejlíp se rekonstruuje, když v tom člověk může bydlet. To se jenom vynosí všechny věci z jedné místnosti, spravedlivě se přerozdělí do těch ostatních - ideálně tak, aby se něco neustále hledalo nebo aby aspoň bylo o co zakopávat - a potom se jen snažíte eliminovat roznášení stavebního prachu po celém domě. V tom bezvadně pomáhají děti, kterým zavírání dveří absolutně nic neříká. A když z toho máte nervy na pochodu, přihodí se něco neočekávaného (spadne kus stropu, manžel musí pracovně na pár dní do Brna, začne se rodit a tak dále) a celá rekonstrukce se ještě o několik dní až týdnů protáhne. 
Ale to určitě nebude případ pokoje pro miminko. Tam bude všechno šlapat jako na drátkách :-) 


To ještě není finální verze :-)


 
Vše zakryto - stěny zatím bílé

A začínáme - stěny nám rudnou

Hlavně že pomocníků je dost!

A může se začít malovat :-)

pondělí 16. července 2018

Sežeňte ovečky - hrad Valdštejn

Vy ještě nesháníte ovečky? No to musíte. Od června, kdy se ztratily z Déčka, děti doma hučí, že musíme taky nějakou tu ovečku najít. Od prázdnin jsou zveřejněná místa, kam se ovečky zatoulaly, tak jsme vybrali hrad Valdštejn, když už jsme byli na pár dní v Českém ráji, a jelo se.
Je pravda, že si ve svém požehnaném stavu raději vybírám cíle, ke kterým se dá co nejvíc přiblížit autem. Nerada bych začala rodit při výstupu na nějaký kopec s nulovou vyhlídkou na včasný dojezd do porodnice. U Valdštejna psali, že parkoviště je od hradu vzdálené 500m. To by šlo. 
A asi by to opravdu šlo, kdyby těmi pěti sty metry nemysleli vzdušnou vzdálenost z bodu A do bodu B. Po cestičkách byla cesta dvakrát tak dlouhá, nebo mně se aspoň taková zdála.
Že se hrady stavěly na kopcích, je taky každému jasné. Ale není kopec jako kopec. Některý připomíná spíš hrbolek, jiný skalnaté vrcholky velehor. Valdštejn stojí na něčem mezi tím. Místy příjemná procházka, místy nehorázné stoupání s deseti kily zátěže navíc. Plíce nestíhají, v ústech sucho, ve spáncích tepe, pot lije nejen z čela, břicho se začne stahovat v křeči, mimino se rozhodne, že spalo už dost dlouho a teď je čas, se pořádně protáhnout a přepočítat mamince žebra. Ostatní na vás koukají s obavou, jestli už je to tady, když se v předklonu popadáte za břicho a dýcháté, jak uhnaná fena. Někdo si neodpustí jedovatou poznámku, že to byl výborný nápad, šplhat v devátém měsíci na hrad.
Ale křeče nakonec povolily, tepová frekvence klesla na polovinu a poslední část cesty, kdy jsem zvolila tempo důchodkyně na procházce, proběhla naprosto v klidu. Nahoře jsme si dali nanuky a pití, požádali v pokladně o ovečky, dostali kódy do ovečkové hry a navrch ještě déčkové tetovačky a užili si prohlídku hradu. 
A kdybysme se nazpátek k parkovišti nevydali po asfaltce, abych to měla jednodušší, neprodloužili bysme si výlet dobrovolně o tři kilometry a nezažili znovu to funění a popadání za břicho. Nebylo by to prostě s předporodním divadlem :-)

Nemáme ovečky?

Máme ovečky!!!