neděle 16. dubna 2017

Velikonoce na rychlo

Přípravu velikonoc jsme nechávali na poslední chvíli. Já jsem ji nechávala na poslední chvíli. Jediný náskok představovaly upletené pomlázky. Jinak jsme včera museli stihnout všechno. Obarvit vajíčka (různými způsoby, aby se vyřádily děti i já), zadělat těsto na jidáše, uklidit kuchyň, umotat něco, co vzdáleně jidáše připomíná, zadělat těsto na mazance, znovu uklidit kuchyň (mouka už byla skoro všude) a všechno to upéct, což nebylo úplně nejjednodušší pro naši stařičkou troubu, naštvala se a schválně mi připálila mazance...
Vajíček máme letos poprvé opravdu dost. Děti si na rozcvičení už ve středu vyzkoušely takové ty košilky, co se v horké vodě k vajíčku přicucnou. Strašně se jim to líbilo a ve čtvrtek jsme měli snídani předpřipravenou :-) Včera barvily v klasických tekutých barvách a to jim tak zábavné nepřišlo. Vajíčka se ponoří, pak se jenom čeká a za strašně dlouhou dobu (5-10 minut) se vytáhnou a nechají okapat. Nuda.
Já chtěla vyzkoušet barvení červeným zelím. A povedlo se hezky. Ze začátku mi přišlo, že se vajíčka vůbec nebarví, ale po několika hodinách ve "vývaru" ze zelí byla barva sytá. Příští rok asi zkusíme nějakou další přírodní variantu barvení.
Teď už jen připravit k vajíčkům nějakou tu sladkost, pro dospělé štamprličku (loni jsem zapomněla, tak to letos musím napravit), pár mašlí a vyměnit boby na zápraží za vázu s větvičkami a koledníci můžou přijít. Boby snad zas nějakou dobu potřebovat nebudeme. I když, prej má začít sněžit...

Honzík se chlubí košilkovými vajíčky

Jidáše jsou umělecky pojaté :-)

Děti barvily na zeleno a oranžovo (ano, nemusela jsem kvůli tomu kupovat bílá vajíčka a oranžovou barvu, mohli jsme prostě nechat ta hnědá :-))

Z korálků jsme umotali zajíčka

Velikonoční černoši - ale na řezu vypadají dobře, třeba to i půjde jíst :-)

Barvení červeným zelím - nevýhoda je, že se z vajíček barva až do zaschnutí poměrně snadno stírá, je na nich vidět každý neopatrný kontakt se lžící...

Ušáček hlídá vajíčko :-)
 

sobota 15. dubna 2017

Páv

Pořídili jsme si páva. Teda, on si spíš pořídil nás. A všechny sousedy :-)
Někdy v říjnu nebo listopadu se u nás objevil páv. Měli jsme snahu vypátrat majitele, což na malém městě není moc složité. Pávy tu nechovají na každém rohu. Nechali jsme u nich na sebe kontakt, že nejspíš máme jejich páva a ať se nám ozvou. Neozval se nikdo. A páv se u nás usadil. Respektive k nám chodí jen spát, přes den se zdržuje na okolních zahradách. Tenhle páv totiž absolutně odmítá rozčlenění prostoru pomocí plotů a chodí/poletuje si, kde chce. Je to docela drzý páv. 
Takže jakmile padne šestá hodina večerní, páv se poměrně hlučně vznese na nejvyšší větve našeho bouřkou polámaného smrku a hřaduje zde až do rána. Ráno si ze své výhodně vyvýšené pozice prohlédne, čí slepice dostaly nejlepší baštu a elegantně plachtí na snídani. Den tráví potulováním po okolí, hledáním potravy a útěkem před dětmi a ostatními zvířaty. Večer potom opět párkrát zakřičí a už se pod ním prohýbá jedna z větví na smrku.
Zkusil přespávat i na naší pergole, ale nebylo to ono. Zřejmě si připadal moc nechráněný a zase zaparkoval na smrku. Chtěli jsme ten polámaný strom už na jaře nechat pokácet, ale je nám našeho páva trochu líto, tak to vydržíme do podzimu. Snad se páv mezitím vrátí ke svým původním páníčkům. Jeho zpěv totiž moc neladí k bečení sousedových ovcí. Spíš se spolu překřikují a to je koncert, který k relaxování na zahradě vůbec nepřispívá...


I když děti pořád navádím, zatím se jim nepovedlo vytrhnout ani jednou dlouhé paví pero...

A že ta ocasní pera má doopravdy dlouhá! Ale dát je nechce :-)
 

úterý 11. dubna 2017

Zapsaná

Já vím, že je to hodně otřepaná fráze, ale ten čas opravdu strašně letí. Moje dítě už půjde do školy! Minulý týden byla Anička u zápisu a prošla :-) S tím jsme teda počítali, že to zvládne. Je šikovná. Jediné, co jí dělá neustále problém je pravá-levá.
"Jak si to mám zapamatovat?"
"Kterou rukou píšeš"
"Touhle."
"No, a ta je pravá. Tak si to budeš pamatovat, že píšeš pravou rukou."
Za chvilku se přijde zeptat: "Takže, mami, já jsem levák?" :-)
 
Sestřenice mi poradila pomůcku pro zapamatování, že natažené prsty levé ruky tvoří písmeno L. L jako levá. Ukazovala jsem to Aničce na obou rukách.
"Vidíš? Tady to je písmenko L. Takže to je levá ruka. Na pravé ruce to žádné písmenko nevytvoří."
"Ale když ji takhle otočím, je to taky L," hloubá dítě.
"No," uznávám už trochu vytočeně, "když si vykloubíš ruku, tak i na tý pravý uděláš písmenko L. Ale bude ti to nepříjemný. Na levý to jde samo."
"Nebude, mami. Já jsem totiž docela ohebná, víš?"
 
Po tomto nepodařeném pokusu jsem zanechala veškerých snah naučit dítě, která ruka je pravá a která levá, a vsadila na to, že bude mít u zápisu 50% šanci, že to trefí. Třeba se ani nebudou ptát.
Ale na otázku došlo.
"Kterou rukou jsi teď malovala ten obrázek?"
Anička se zamyslela, podívala se na mě, potom dolů na svoje ruce, něco tam zkoušela s prsty a potom se nesměle zeptala: "Pravou?"
A byla zapsaná :-)
Tak malé dítě do tak velké školy!
A vzápětí následovala obávaná otázka :-)
 
 

pátek 7. dubna 2017

Konečně je duben!

I když se zatím tváří nepříznivě, to pravé jaro a vyšší teploty jsou už blízko :-) A práce na zahradě čeká! Což bude příjemná změna proti hodinám stráveným v práci u počítače. Těším se :-)
Většina tapetek je ze Smashing Magazine.

Vítáme duben. Jednoduše, černobíle.

Skoro čistá plocha, s trochou jarních bylinek

Jarní kvítí a velikonoční zajíček

Když je náhodou nemají sousedi, můžete se na ovečky koukat alespoň na počítači :-)

Trochu dubnové abstrakce od Eriky
 

úterý 14. března 2017

Na bledule do Pekla

Když chceme naše děti dostat na výlet, není to jen tak. Výlet jen kvůli tomu, že se jdeme někam projít a něco u toho vidíme, v nich nadšení nevyvolá. Mají radši výlety s přesahem. Výlety, kde se můžou ztratit a zase najít v labyrintech (Loučeň), kde hledají poklad u dračího krále (Staré Hrady), kde můžou nakrmit zvířátka a chodit mezi nimi, kde můžou řádit na atrakcích, prostě žádné nudné chození a koukání.
Takže když jsme jim o víkendu řekli, že se pojedeme podívat na bledule, koukaly na nás jak z jara. Co asi bude zajímavého na kytkách? Aničce stačilo slíbit, že vezmeme s sebou Gábu, Honzík potřeboval silnější motivaci (on je tak trochu peciválek).
"A to víš, že ty bledule rostou v Pekle?"
"V pekle?" zaujali jsme ho konečně. "Tam budou i čerti?"
"Ne čerti už tam nejsou, ale můžeš si prohlídnout, kde bydleli."
A jelo se.
Do Zahrádek to máme kousek, zaparkovat se nám povedlo, i když aut docela přibývalo, a vyrazili jsme. 
Že bude mít pár lidí stejný nápad jako my, nám bylo jasné. Ale že se na úzkých dřevěných chodníčcích pomalu nebude dát vyhnout, nás nenapadlo. 
Že je údolíčko kolem Robečského potoka vlhké a blátivé jsme si pamatovali. Ale že bláto vytvoří nerozlučnou dvojku a naším Honzíkem a ještě víc se zamiluje do psa a že ty dva tam potom nebudeme moct nechat, ale budeme je muset naložit do auta, jsme si neuvědomili.
Že když nám na zahradě už dávno kvetou sneženky, bledule i krokusy neznámená to hned, že budou kvést i v o dost chladnějších podmínkách mezi pískovcovými skalami, to nám taky uniklo.
Nedomysleli jsme ani tu část, kdy se Honzík zasekne, zklamaný, že je v pekle tolik lidí a žádní čerti, a odmítne jít zpátky k autu.
"Pojď, Honzí. Budeme si ukazovat, co kolem vidíme."
Naštěstí se chytil a hned začal.
"Bobeček." Zřejmě se tam pohybují srnky nebo zajíci. Že to dítě musí zaujmout zrovna tohle!
"Bobeček," ukazoval o pár kroků dál.
"Jéé, hovno!" 
No, měli by si to ti pejskaři po svých miláčcích uklízet. Jinak to nutí i čtyřleté dítě vypouštět z úst taková slova... :-)

Nějaké ty bledule se na druhém břehu přece jen našly
Dokonce jsme pár míjeli i na naší straně

Honzík nadšený, že tam někde za ním měli čerti vchod do pekla

Neviňátko se slovníkem dlaždiče :-)
 

sobota 11. března 2017

Plot za plotem

Koukám se na ploty. Směrem k horním sousedům máme plot z pletiva, kdovíjak starý a držící už jen silou vůle. Náš první pes si do spodní části prokousával díry, náš druhý pes to bere vrchem a přeskakuje. A protože je škoda mít psa na vodítku, když už máme zahradu, musíme s plotem něco udělat.
Takže zatím vybíráme, necháme si udělat kalkulaci, přehodnotíme výběr a nakonec po dlouhé době se snad dopracujeme k plotu.
Ale chtěla bych ho hned :-) 

Plot musí být dost vysoký, aby Gába nepřeskakovala

Po tomhle by možná lezla jako po žebříku :-)

Tady je sice jen dvoreček, ale plot má hezký

Tmavší a poloprůhledná varianta

Do detailu dotažené - včetně odvodňovacího kanálku a osvětlení

Částečně zarostlá varianta

Lavička by u nás nepřipadala v úvahu :-)

Vysoké trávy tento plot krásně doplňují
 

středa 8. března 2017

Gába

Už je s námi rok! Loni jsme si ji 8.3. přivezli a pak několik týdnů bděli, aby se v noci nevenčila vevnitř :-) Dá se říct, že se to do dneška pořádně nenaučila a ještě se stává, že mě ráno místo vůně čerstvé kávy budí smrad z Gábina lejna. Mít psa je radost.
Jakmile ji pustíme na zahradu, oběhne si své teritorium, zjistí, jestli přibyly nějaké pachy, rozeběhne se, rekognoskuje terén a hópne. A už je u sousedů. Tam je to totiž mnohem zajímavější. Jsou tam ovce, slepice, pejsek a hlavně dvě prasátka a u nich většinou pěkná zásoba nasušeného chleba a dalších dobrot. Takže musíme pro vodítko a jdeme Gábu nahánět a odchytávat k sousedům. Po půl hodině už ji většinou máme, všichni jsme zaprasení od bláta, procházka už opravdu není nutná, protože Gabuše se svalí na své roztrhané křesílko (tedy po tom, co vypije 2-3 litry vody) a půl dne chrápe.
Takže já ji i na zahradě mám na vodítku. Protože mě neposlechne. Za svého jediného páníčka si vybrala Honzu a mě je ochotná vzít na vědomí, jen když mám v ruce jídlo. Děti jsou na tom ještě hůř. Ty jsou v Gábině hierarchii někde na chvostu naší smečky. Někdy mi přijde, že je to jen velikostí, že je to jako s tou hyenou ve filmu Bohové musejí být šílení. Jakmile si dítě dalo na hlavu kus kůry a zvětšilo tak svou výšku, hyena si na něj netroufla. Když u Gábiny klečím a hraju si s ní, postupně si dovoluje víc a víc a nechce se uklidnit, ale jakmile si stoupnu, už nic nezkouší...
Naštěstí se po prvních narozeninách trochu zklidňuje, neničí tolik věcí, neběhá proti dětem jak bowlingová koule (co ta za těch dvanáct měsíců zvládla strikeů!) a je víceméně schopná udržet své tělesné pochody na uzdě.
Máme ji rádi. Je to naše stříbrná mrcha :-)

Gábino oblíbené červené křesílko

Když jsme ji přivezli, v krabici od banánů se úplně ztrácela...

A už v té době si červené křesílko zamilovala :-)