úterý 12. února 2019

Dětské oslavy

Řečeno s Evou Holubovou: "Rozmohl se nám tady takový nešvar." Každé dítě chce mít oslavu narozenin. Ale nejen takovou klasickou rodinou. Děti si chtějí zvát domů kamarády a narozeniny slavit s nimi!
Dlouho jsme se tomu úspěšně vyhýbali a nemálo pomohlo to, že jsou oba starší listopadoví a to už probíhají ve školkách a školách první vlny chřipek a dalších onemocnění a z oslav tedy nemohlo být nic. Jenže letos jsme podlehli. Respektive loni. A rozpoutali jsme tím něco strašného. Pozvání na oplátku. A zrovna nám vyšly dvě oslavy na únorové víkendy.
První víkend slavila Adélka. Je věkově mezi Aničkou a Honzíkem a všichni spolu chodili do školky do Berušek. Adélka by si asi pozvala jen Aničku, ale má bráchu, Ondráška, kterému se říká Bruce. Takže Adélka pozvala i našeho Honzíka, aby si měl Brucík s kým hrát. Jenže když jdou dvě děti na oslavu, sluší se, aby přinesl dárek každý. A když se jde na oslavu do domu, kde je víc dětí, mělo by i to dítě, které neslaví, dostat alespoň nějakou maličkost, aby mu to nebylo líto. To pro nás znamenalo vymyslet 4 dárky. 
Pro Adélku jsme měli vybráno raz dva, zdrželi jsme se jen u rozhodování, jestli mazlíček v příruční taštičce bude kočka nebo pes. Ale co Ondra? Ještě mu nejsou 3 a já už zapomněla, co u nás frčelo před lety u našich tříleťáčků.
"Honzíku, co koupíme Brucíkovi?" obrátila jsem se na nejvyšší kapacitu přes klučičí hračky.
Chlapec se zamyslel.
"Nekoupíme mu třeba nějaký autíčko?" zkouším nadhodit. "S čím si nejvíc hraje ve školce."
Honzík se rozzářil. "S tyčí!"
"S tyčí?" byla jsem dost zmatená. "Jak si hraje s tyčí?"
"No, mlátí s ní děti," dostalo se mi vysvětlení. 
"Aha," říkám opatrně. "A ty myslíš, že by potřeboval novou, jo? Že ta stará už je třeba ohlá, nebo málo tvrdá?"
"Hm, tyč mu asi kupovat nebudeme. Kup radši to auto. Třeba už dostal tyč od maminky," uzavřel Honzík.
Koupili jsme auto a šli jsme.
Odpoledne se děti připravovali na cestu a já ještě rozdávala poslední pokyny: "Chovejte se slušně! Žádný lítání po baráku! A žádný křičení!" Anička to odkývala a Honzík se na mě zamyšleně podíval: "Mami? Můžu křičet, když mě bude Bruce bouchat tou tyčí???"

Co na to říct? Snad všechny oslavy ve zdraví přežijeme :-)

Tak slavila Anička
 

pondělí 21. ledna 2019

2019

"Děti, co byste si přály do roku 2019?" byla jsem na Nový rok zvědavá.
"Spidermanovej oblek!" vypálí okamžitě Honzík.
"Aby rekonstrukce probíhala v klidu," motá se mi do rozhovoru s dětmi Honza.
"Já si to musím rozmyslet," nemůže si vybrat Anička.
"A spidermanovský rukavice, co střílej pavučiny. A pak ještě ty boty, abych mohl lézt po baráku."
"Možná kočku. Nebo koně."
"Já jsem nevěděl, že si toho můžu přát víc," cítí se Honza podvedej.
"Tati, já budu Spiderman a ty budeš Ironman. To je jeho táta, víš? A budeš mě trénovat a až budou policajti potřebovat pomoc, tak zachráníme nějaký lidi ve městě. Ten oblek si klidně můžeme i vyrobit, viď?"
"Nebo radši ne, to by vás stálo moc peněz," je Anička šetřivá. "A tatínek se bojí koní."
"Tati, mám dělat kliky?" 

To jsem se toho zase dozvěděla. Ještěže Mikešek zatím nemluví :-)

Moji dva mudrci a nemluvňátko :-)

 

pátek 9. listopadu 2018

Tři měsíce s Mikešem

Mikulášek nám roste. Přesně s třetím měsícem přešel na plínky velikosti 3. Už má totiž 62,5 cm a 6,25 kg. Je v numerologii tak důslednej, že se v čekárně u doktorky ještě rychle poblinkal a pokakal, aby mu ta čísla hezky lícovala :-)
Na světě se krásně rozkoukává, od druhého měsíce zjistil, že když se na nás usměje, naše srdce úplně roztají. A asi i mozky, protože na něj začneme šišlat a dělat opičky a různé obličeje, aby se usmál znovu. Chvilku nám dělá radost a snaží se usmívat, pak ho to ale přestane bavit a brečí, dokud ho nezvedneme.
To je jeho oblíbená činnost. Vlastně spíš nečinnost. Nechat se nosit. Ne obličejem k nosiči, to nic nevidí a hned protestuje, ať ho otočíme. Potom je spokojený (naše záda a ruce už míň) a vydrží se desítky minut procházet a pohoupávat, než usne nebo než se začne dožadovat jídla. Hlavně si s ním nesmíme sednout, to je zle.
Nošení má rád, ale to neznamená, že by sám byl nehybný. Jakmile má zrovna chvilku, kdy vydrží bez breku ležet na dece, rozhodně ji nemíní promarnit pouhým ležením. Nožičkama i ručičkama kmitá jako kolibřík křidélky, takže je skoro nemožné udělat nerozmazanou fotku. Trochu se bojím, jak bude akční, až bude lézt a chodit. Otáčí se na bok a když mu pomůžu až na bříško, krásně drží hlavičku a klidně několik minut "pase koníčky".
Vlásky mu trošku prořídly, na čele se objevily kouty a v týle lysina, jak tou hlavičkou šoupe po podložce sem a tam. To moc pobavilo Aničku. Že má Mikeš plešku. Sama ji měla ještě větší, protože těch vlásků měla ještě o dost víc.
Oči má Mikulín veliké a budou nakonec zase hnědé. Můj hnědý gen prostě u všech tří dětí přetlačil zelený gen tatínkův.
A je víc podobný ségře než bráchovi. Přesto je zase jiný. Náš benjamínek, malý Mikuláš :-)

V porodnici nechtěl jíst a teď mu chutná o to víc :-)



Anuška a Mikešek


Honzík byl oproti bráchovi obr :-)
 

pátek 19. října 2018

Když zaspíme

Když zaspíme, naberou naše poklidná (haha) rána na obrátkách. Stalo se to zrovna včera. Běžně na budík reaguji vstáváním. Tentokrát ne. Rozhodla jsem se ho zamáčknout a pokračovat ve spánku. Teda, ne vědomě. Ale tělo si nejspíš říkalo o extra porci odpočinku a nasadilo autopilota, který se vypořádal s budíkem a na dalších dvacet minut převzal velení.
"Ty ještě spíš?" divil se pět minut po sedmé Honza.
"Cože?" snažila jsem se přepnout z autopilota na plné vnímání.
"Už je po sedmý!" pomohl mi rád Honza. Šoky po ránu jsou nejlepší budíček.
"Cože?!" opakovala jsem se při výskoku z postele. "Jaktože nebouchá pes?" Gába nás totiž obvykle budí spolehlivěji než všechny alarmy světa. Rozeběhne se proti dveřím v předsíni a naskakuje na ně tak dlouho, dokud někdo nedorazí a nevypustí ji ven. Dnes nic.
Za poklusu jsem vyndala máslo z ledničky, aby šlo dobře mazat, postavila vodu na čaj, zapla kotel, protože rána už jsou chladná, a běžela nahoru vzbudit děti. Ty si v polobdění naložili na záda peřinu, protože rána už jsou opravdu chladná, a přesunuli se dolů k televizi na pohádky. 
Dobře, vyberu jim oblečení, připravím k ruce na gauč a důrazně zopakuju, ať makaj, že jsme zaspali. Potom jdu kontrolovat batohy, vyndám, co tam nepatří, podepíšu, co podepsat mám (proč jsme včera večer dělali u rodičů ohýnek a nedohlídli na přípravu?), hodím jim do obýváku jogurt, proboha! oblíkejte se!, začnu připravovat svačinu, ještěže nebrečí Mikeš, dám svačinu do batohu, vy jste se ještě neoblíkli?, pomáhám Honzíkovi natáhnout ponožky a, když vidím jeho tempo, i slipy, tepláky, triko a mikinu. Mazej se obouvat! Najíš se ve školce. Áňo, oblíkni se. A česat!
Do háje, kdo sem dal to kolo? Ukopl jsem si o něj prst! Proč je kolo opřený o botník? 
Protože jsme přijeli za tmy a mně se nechtělo do kůlny. 
Tak ho dáš v předsíni do nejužšího místa... Honzo, jdi počkat ven.
Honzík poslušně otevřel dveře ke Gábě. Jé, hovno!
Tak proto nebouchala. Říkej radši bobek. Počkej, jdu to uklidit.
Teď to hovno neuklízej, ať se tady dá procházet!
Pak má to dítě mluvit slušně. Stejně jdete. Čau. Aničko, už jseš učesaná? volám v podřepu na naši školačku.
Nemůžu najít gumičku.
Teď ti jí nemůžu hledat, uklízím tady hovno!
Pak máme mluvit slušně, připomene mi vlastní slova.
Nebuď drzá a dělej.
Dám ještě Gábě vodu. No broučku, ty máš žízeň? A chceš granulky?
Áňo, mazej do tý školy. 
Vždyť mám čas. Kolik je hodin.
Proboha, za 10 minut začínáte. Budeš muset běžet.
Tak čau.
Zabouchly se dveře a konečně byl klid. Snad abych si vypila ten čaj. Éééééééééééééééééééééééééééééééééééééééé! Tak na tebe jsem, Mikuláši, zapomněla.

 
Snídaně do postele - kdy se dočkám?

pondělí 1. října 2018

Hmyzí hotel

Znáte ty dřevěné domečky, plné různých dřívek, stébel, šišek, kamínků, které někteří lidé umisťují na své zahrady, aby všichni ti hmyzáčci měli kde bydlet? My jsme to pojali mnohem velkoryseji. Nabídli jsme té havěti celý dům. Aspoň to tak vypadá. My o tom sice nic nevíme, ale zástupci hmyzí říše si to šeptandou předávají dál a dál. Jinak si neumím vysvětlit ty davy, které se nám letos na podzim doma objevují.
Výběr je opravdu pestrý. Od těch létajících (mouchy, mušky, octomilky, sem tam vosa, ještě nedávno i včely), přes lezoucí (nejčastější svinky, kterým s láskou říkáme autobusy a Honzík si je nechává na dlani stočit do klubíčka, rybenky, stonožky a mnohonožky, teď jsem si šla pro čaj a z horní kuchyňské skříňky na mě ospale mžoural škvor), až po zástupce nehmyzů, moji nejneoblíbenější pavouci. A že se tu vyskytují opravdu kolosální kousky.
Když je pavouk malej a suchej, nechávám ho do dalšího luxování žít. Ale jakmile je velkej, tlustej, chlupatej a hlavně rychlej, potlačím nával paniky a volám manžela, ať se s ním jde vypořádat. Ten blázen je ochotnej se k nim přiblížit, chytat je do sklenic a potom je chodit vypouštět na zahradu. Nedochází mu, že kdyby ti pavouci chtěli bydlet venku, už tam dávno bydlí. Oni tu chtějí být hezky v teple s námi. Což se bohužel neslučuje s mojí fóbií. A tak se pavouci vracejí a doma musí nastoupit brutálnější prostředky. Třeba bota. Nebo Biolit. Abych mohla klidně spát.
Nakonec bude asi nejlepší zkusit taktiku opravdových hmyzích hotelů. Možná se nám broučci nebudou potulovat uvnitř.
Anebo počkáme na první pořádné mrazy. Ty by náš problém taky mohly vyřešit :-)

Poznámka: při psaní dnešního příspěvku nebyl zabit ani zraněn žádný pavouk. Tentokrát to odskákal ten škvor...

Hmyzí idylka :-)
 

sobota 22. září 2018

Tři jsou víc než dva

Víc radosti, víc starostí, víc trpělivosti, víc nervů, víc lásky, víc péče, víc otázek, víc nepořádku, víc opatrnosti, víc praní prádla, víc "pššššt", víc kruhů pod očima, víc kil, víc nošení, víc šišlání, víc strachu, víc smíchu, víc pláče, víc procházek, víc rodičovství, víc rutiny, víc únavy, víc nových věcí, víc spokojenosti, víc štěstí.

Velká ségra - ošetřovatelka, nosička, uspávačka

Velkej brácha - opatrovatel, pusinkovač a budič :-)
A Mikeš je ze vší té lásky pěkně vykulenej :-)

čtvrtek 20. září 2018

Třídní schůzky

Poprvé šel tatínek. A vrátil se rozzářenej jako sluníčko. Strašně se tam pobavil. Hlavně tím, jak důležité věci se na třídních schůzkách řeší. Všechny si nás shromáždil v pokojíčku (ano, i Honzíka, kterého se škola bude týkat až za rok. A i Mikeše, kterého zatím o samotě nechat nemůžeme, ale jemu to bylo jedno a celou dobu spokojeně slintal). A začal nám referovat, co se ve škole dozvěděl. Teda kromě toho, kde má Anička třídu a jak vypadá paní učitelka.
Naštěstí vyfasovali pomocný papír a mohl jet bod po bodu:
- omluvenky nestačí zaslat elektronicky, ale musí se napsat a podepsat i v žákajdě
- rodiče by neměli třídní učitelku přepadávat ráno před začátkem vyučování, ale mají si domluvit schůzku
- GDPR - naše dítě může být vyfoceno a fotografie prezentována na stránkách školy
- rodiče se musí více zapojit do domácí přípravy. Některé děti nenosí domácí úkoly, ani doplnění domácích úkolů, ani opravy domácích úkolů.
- dohlédnout na to, aby děti byly víc samostatné. Samostatnost se musí trénovat třeba na tom, aby si dítě připravilo samo pomůcky na další školní den. Rodič připravené pomůcky zkontroluje a případně dítě upozorní, že mu zase chybí prvouka. Dítě si ji potom samostatně přidá do batohu.
- výskyt vší (to je asi předtištěno na každém dokumentu pro rodiče) = zkontrolujte dětem hlavy!

Kromě toho se paní učitelka zmínila, že už toho má ve škole dost a zřejmě podá výpověď. 
Jedna maminka se zase svěřila, že našla dva koše hub. V lese. Rostou. 
A na závěr si paní učitelka zavolala jednu babičku a se slovy: "Tohle tady opravdu nechceme!" jí vracela malou hračku-samopal a několikrát přeložený papír, na kterém bylo napsáno sex, sex, sex... Což chápu. Sex nemá ve druhé třídě co dělat.

Za přesnou citaci neručím. Honza si občas leccos přibarvuje :-)

A protože mám na fotkách z Aniččiny třídy spoustu dalších dětí a nemám souhlas jejich rodičů, že to mohu zveřejnit, vybrala jsem fotku Aničky v mojí staré třídě na gymplu.