čtvrtek 23. listopadu 2017

Narodila se Cristina

Narodila se na státní svátek 17.11. Aby se nám to dobře pamatovalo.
Konečně jsem prvokolenní teta. Druhokolenní už jsem strašně dlouho a jestli dobře počítám, tak dokonce šestinásobná.

Byla jsem u porodu. Jako překladatelka. Pro případ, že by moje rodící sestra nebyla schopná překládat nastávajícímu tatínkovi pokyny personálu do italštiny. Což nebyla. Nicméně já jsem se jako překladatelka osvědčila výborně.

"Zeptejte se tatínka, jestli nechce židli."
Mrknu na vykuleného Itala a povídám: "Chceš židli?"
Porodní asistentka potlačila úsměv a říká mi: "To jsem se ho mohla zeptat sama." 

Bylo to náročné pro všechny, ale největší zásluhy má samozřejmě statečná maminka :-)

Cristinka je krásně vlasatá a úžasně spavá - aspoň před návštěvami :-)

Narozené miminko se musí nejen zapít, ale taky obdarovat...

Tak jsem vypotila obrázek na míru. Teda na Cristinku :-)

V rámečku vypadal dobře, kdybych...

...nenesla dárek ve fusaku a cestou ho nevytratila. Rámeček to bude chtít vyměnit. Anebo můžou rodiče předstírat, že se jedná o speciální patinu :-D

 

středa 15. listopadu 2017

Hledám si větev

Zatím se nechystám oběsit, i když se to v poslední době na nás hrne ze všech stran. Hledám ideální větev na vánoční výzdobu. Nebude jehličnatá a nebude ve váze. Bude holá a bude viset. Ještě úplně nevím kde, protože ji chci mít se světýlky a zásuvkami u nás zrovna nedisponujeme v hojném počtu, ale někam ji pověsím.
Hned jak doděláme koupelnu.

A to asi bude trvat...

Na větve mě navnadila fotka z H&M - ložnici je taky třeba vánočně vyzdobit

Nezdobená varianta, vánoční atmosféru dodají okolní dekorace

Asi to bude chtít i pár papírových hvězd

Děti by si mohly vyrobit dekorace a ozdobit si každý svou větvičku

V obýváku se světýlky vypadá dobře

A slavnostně působí i nad jídelním stolem
 

úterý 14. listopadu 2017

Předvánoční úklid

Je to tak. Dlouho jsme se to snažili ignorovat, zacpávali jsme si uši, odvraceli zrak, ale utéct před tím zkrátka nejde. Vánoce se blíží. Zatím máme času dost a můžeme se na ně pořádně připravit. A tak jsme začali s předvánočním úklidem o něco dřív.
Podle hesla: "Hlavně nepřepálit start, aby elán vydržel," jsme to vzali od nejmenší místnosti v domě - od záchodu. Je pravda, že tady jsme se s úklidem o něco opozdili. Zhruba o pět let. Abyste dobře rozuměli, pravidelná údržba probíhala, ale už před pěti lety to chtělo generálku.
A na tu došlo minulý týden.
"Co kdybysme oškrábali zdi na záchodě a vymalovali to tam?" navrhla jsem zkusmo jednou před usnutím.
"Hmmm," zabručel na pokraji spánku Honza a víc se k tomu nevyjadřoval. 
Takže to asi nedopadne, myslela jsem si.
Jenže ráno si najednou začal nosit nářadí, hledat kbelíky, štětku, barvy a že se jde malovat.
Vypustili jsme vodu z radiátorů, aby se dal ten záchodovej, prorezavělej sundat. Honza ho odmontoval a ajaj, něco málo vyteklo. Ale dala se za ním hezky oškrábat zeď. A ajaj, opadalo toho trochu víc, než jsme čekali. Takže se to bude muset vyspravit.
"Budu muset odstranit i záchod, jinak se k tý zadní stěně pořádně nedostanu."
Ajaj, malá komplikace. Můžeme sice chodit na zahradu, ale vzhledem k tomu, že většina listí ze stromů a keřů, které nám přes léto poskytují skoro úplné soukromí, už opadala, nebude tak jednoduché najít skrytý koutek.
"A jéje. Ty záchodový šrouby jsou úplně zrezavělý a nemůžu je dostat z podlahy. Budu je muset nějak vysekat."
"Sakra, jaktože z toho topení pořád ještě teče voda? A tolik!"
"Ach jo, zas mi vypadl kus zdi. To už asi sádrou nezadělám."
Ano, ano. Už jste určitě pochopili, že se nám to komplikovalo a komplikovalo. Na "ajaj" jsem si vypěstovala pěknou averzi. Děti jsem vodila na záchod k rodičům.
Ale nakonec se Honzovi povedlo 2x vymalovat a vrátit záchod (i když se 3 dny kýval, protože do čerstvého betonu se šrouby údajně dát nemůžou) ještě ten den. Už nám chybí jen radiátor a máme hotovo. To jsem si myslela do včerejška.
Včera Honza najednou prohlásil: "Asi se vrhnu na koupelnu."
"Dobře. Budeš tam taky malovat?"
"No, možná obouchám i ty dlaždičky..."

Tak nám držte palce :-)


PŘED, největší parádu dělalo topení

Práce pokročily

pondělí 13. listopadu 2017

Jak zvládáme školu

Byl to docela boj, ale už si to sedlo. 
Anička se do školy těšila. Dlouho dopředu se těšila. Celé prázdniny se jí lidi ptali, jak se těší do školy a vždycky odpovídala, že jo.
1. září už se moc netěšila a když to 4. září konečně propuklo, bylo na ní těch změn moc. Probrečela první tři týdny, bolelo ji bříško, měla průjmy, chtěla zpátky do školky, měla strach. 
Ze všeho. 
Že nebude rozumět tomu, co paní učitelka říká.
Že bude potřebovat o hodině na záchod a paní učitelka jí nepustí.
Že se jí děti budou smát, když brečí.
Že zapomene udělat nějaký úkol.
Že ztratí klíček od skříňky.
Jak se ukázalo, některé obavy byly oprávněné. Domácí úkol zatím nezapomněla, ale klíček už se jí ztratit povedlo. Přišla do družiny a všimla si, že má na batohu otevřenou kapsičku, kam klíč vždycky schovává. Zpanikařila, vyházela všechny věci ze všech kapes ven, ale klíč nikde. Ani v bundě, ani v mikině, ani v kalhotách. Nikde. Anička brečí, družinářka ji uklidňuje, že se klíč určitě najde ("Nenechala jsi ho ve skříňce?") a když ne, zajdou za panem školníkem, dají mu 50,- na nový klíček a on jí skříňku odemkne a dá tam nový zámek. To dceru trochu uklidnilo a šla se z traumatu vykreslit.
Druhý den s sebou nesla peníze, ale nebyly potřeba. Klíč byl ve skříňce. Všechno dobře dopadlo. Anička si oddechla a nám zůstal komiks, jak Áňa ztratila klíč :-) Jen ten happy end tam chybí...

Anička brečí, nemá klíč (nemakilč :-))

Předmět doličný

"Vypadl mi klíč," upí pusinka, ze které odkapává krev (údajně se kousla do rtu)

Tady je to složitější: vlevo nahoře zazipovaná kapsa na batohu (batoh má puntíky), vpravo nahoře otevřená kapsa a z ní BUM vypadl klíč na zem...

pondělí 30. října 2017

Dokonalá fotka: ve starém stavení


Tady bych hned strávila víkend. Nemám ani tušení, kde to je. Ale chtěla bych, aby to byla stará fara. Už chybí jen obrovský hrnek horkého čaje, zachumlat se do jednoho z těch županů, zalézt si na okenním parapetu pod deku, sem tam přiložit polínko do kamen a s dobrou knížkou zapomenout na celý svět...

P.S.: Trochu mě znervózňuje ten bažant. Asi bych ho taky zahalila do nějakého hadříku :-)

pátek 27. října 2017

Co způsobila neposedná taška

Ze šuplíku. Suším tady ten text už měsíc a pořád jsem nebyla schopná ho dopsat. Není tedy úplně aktuální, ale dokonale ilustruje, jak se pereme s drobnými problémy na našem domě :-)
 

Jestli jste v pátek odpoledne viděli procházet přes Doksy dva blázny se čtyřmetrovým žebříkem, nešálil vás zrak. Byla jsem to já s manželem. 
Ale hezky od začátku.
Že se nám barák maličko rozpadá pod rukama, je asi zřejmé už z názvu blogu. Střecha donedávna kupodivu docela držela a když přišly prudší deště, pobíhal Honza po půdě a přemisťoval sběrné nádoby, protože liják od severu zatéká jinudy než průtrž z jihovýchodu. Ale zvládali jsme to. Do května. 
V květnu nám vítr odfoukl jednu tašku. Jednu jedinou. Štítovou. Kdyby vzal půlku střechy, mohli jsme si to z pojistky krásně opravit, ale byl to zřejmě dost poťouchlý vítr a hnul nám jen s jednou taškou. Zdálo se mi nicméně, že to nebyla nijak zásadní taška, protože ležela na obvodové zdi. Když pršelo, pršelo nám prostě do zdi. Jenže Honza to viděl jinak. Prší nám do zdi. Taška musí zpátky. A k tomuto závěru došel po několika měsících, právě v pátek.

Ale jak se k tašce dostat? Řešením byl dlooouhý žebřík. Mají ho rodiče. V baráku na druhé straně Doks.
"Opravdu to nepůjde přes střechu? Tak dlouhej žebřík asi nemáme." 
"My ne, ale rodiče. A můžeš mi vysvětlit, jak bych se tam po tý střeše dostal?"
"Ale v pondělí přijede kominík, tak by tam tu tašku mohl vrátit."
"Kominík nám tady taky nebude chtít běhat po střeše. Pojď, dojdem pro ten žebřík."
"Dojdem?" Myslela jsem si, že jsem se přeslechla.
"No když je tak dlouhej, tak ho do auta nenarvem."
"A to ho chceš nést?"
"No do auta ho nenarvem," opakoval už hodně netrpělivě Honza.
"Nejde to s tou taškou udělat nějak jinak?" nevzdávala jsem se naděje.
"Nejde. Pojď."
A šli jsme. 

"To mi s ním z toho sklepa nepomůžeš?"
Zbytečná otázka. Nesnáším pavouky a tady na mě jeden pěticentimetrovej koukal ze dveří, další visel nad průchodem (a vypadalo to, že visí jen s vypětím všech sil a že ty síly by mu došly právě ve chvíli, kdy bych pod ním procházela, a sklípkan by skončil někde na mně. Fuuuuuj. Vím, že to nebyl sklípkan, ale byl obrovskej.) a na stropě byly asi po metru rozesety bílé zámotky, plné dalších příšer. Do sklepa ani náhodou.
"Já ti budu fandit odsud."
To Honzu vyloženě nadchlo. Mumlal něco o tom, že by potřeboval pomocníka a ne roztleskávačku, ale žebřík se mu podařilo dostat ze sklepa ven docela rychle (asi se taky bojí pavouků:-)).
Opatrně jsem žebřík obcházela a koukala, jestli není nějaká ta potvora zabydlená pod jednou z příček. Naštěstí byl čistý. Můžeme jít.
Vzali jsme žebřík do pravé ruky, Honza vepředu, aby se ty první překvapené pohledy tříštily o něj, já vzadu, a vyrazili jsme.
Je docela lehkej. Na tu dýlku...
Ušli jsme 100 metrů.
"Potřebuju si prohodit ruce."
"Už?"
Jo, už! Lehkej byl prvních deset kroků a potom se pronášel víc a víc. Prohodili jsme ruce.
Měla jsem si vzít jiný oblečení. Ten žebřík je špinavej od barvy, nebo od omítky, nebo od čeho.
"Mami, voni nesou žebřík," ukazovalo na nás přes ulici cizí děcko. Je zajímavé, jak děti umí naprosto exaktně shrnout, co se kolem nich děje.
"Prohodit."
"Zase?" 
Tyhle zbytečný otázky mě začaly docela rozčilovat. Tak jsem chtěla, aby se naštval i Honza. 
"Prohodit."
"Děláš si srandu?"
"Jo," řekla jsem suše.
"Haha," odpověděl ještě sušeji manžel.
Za chvíli jsem ale už prsty na ruce skoro necítila a žebřík by mi brzy vypadl.
"Můžem si na minutku udělat přestávku?"

Zkrátím to. Museli jsme si žebřík hodit na ramena, hlavu protáhnout prostorem mezi šprušlemi. Honzovi potom stačilo jen ho přidržovat, já tak široká ramena nemám, takže jsem i dál musela zapojovat ruce.
Na přechodu pro chodce to bylo s pětimetrovým žebříkem (všimli jste si, jak během cesty vyrostl?) moc fajn. Auta zastaví co nejblíž a když potřebujete manévrovat do strany, protože naproti vám je dům a žebřík do pravýho úhlu prostě nezalomíš, koukají na vás řidiči i všichni spolujezdci jak na tydýty.
No, došli jsme. Vztyčili žebřík, vysunuli ho, co to nejvíc šlo, a zjistili, že můžeme jít zase zpátky. Chyběl metr, aby Honza na tu pitomou tašku dosáhl. Proč se asi říká: "Dvakrát měř a jen jednou se s žebříkem přes celý město nes"?

Tento muž vypadá u nošení žebříku o dost líp :-) Zdroj: Pinterest

čtvrtek 7. září 2017

Pudrově růžová II

Po úterním nákupním fiasku jsem měla celý den na to, abych přestala panikařit a uklidnila se. Buď si na sebe ve čtvrtek koupím něco růžového, nebo na svatbu půjdu v jiné barvě. Nebo tam nepůjdu vůbec. Taky plán. Každopádně pojedu do Palladia, tam toho měli nejvíc a je to blízko k Baťovi na Václaváku, kde mám vyhlídnutý botičky. 

Honza se podruhé obětoval a jel se mnou hledat šaty. 
"Tak já tady rovnou nechám vyčistit auto. Stejně se mi do toho nechtělo," a můj drahý manžel si mohl odškrtnout další položku ze seznamu věcí, které musí stihnout před svatbou.
Eskalátory nás dovezly do nákupáku.
"Jé, kadeřnictví! A maj tam prázdno. Já se tam skočím ostříhat, než něco vybereš."
To už mi docela lezl na nervy. Auto vyblejskaný, on ostříhanej, v novém, dobře padnoucím obleku a s ladícíma botama a já vystresovaná, protože o hledání šatů už se mi i zdá, jak někdo řekne pudr, začne mi tikat oko (dokonce reaguju podrážděně už jenom na tvářenku!) a nejspíš si oblíknu kalhoty a halenku. Kalhoty na svatbu. Ach jo.

Obcházela jsem ty stejné krámy pořád dokola a už se mi ani nechtělo chodit dovnitř. Připojil se ke mně Honza, chvíli pozoroval mou strategii ve vybírání obchodů a když viděl, že jenom kroužím po chodbách, podíval se na první krám, kolem kterého jsme šli: "A v Reserved už jsi byla?" zeptal se nesměle, protože mě nechtěl v tomhle stavu ještě víc dráždit.
"Tady ne. Jen na Čerňáku a na Chodově. To bude stejný."
No, nebylo to stejný.
Vzala jsem si troje šaty do kabinky a jedny z nich byly skvělý, druhý by šly jako alternativa a třetí jsem už ani nezkoušela. 

"Supr, máme nakoupeno, můžeme jet." 
"Přece tam nepůjdu bosa, projdeme se ještě na Václavák pro ty boty."
Prošli jsme se k Baťovi, boty mi byly dobře a Honzu tam balil mladý prodavač, takže to byla docela sranda. Pro mě :-) A zpátky do Palladia.
"Jedem."
"Ne, ještě musíme vybrat kabelku a doplňky."
 I když to už Honzovi asi připadalo nekonečné, vybrala jsem během chvíle (co je to hodinka?) doplňky a mohli jsme vyrazit.

"Doufám, že nějakou dobu zas žádná svatba nebude," uzavřel náš dvoudenní nákupní maraton Honza.
"Anebo že bude pudrově růžová," rozesmála jsem se já.

Svatba nakonec byla fakt krásná

Na nádherném místě

Ty nákupní patálie stály za to :-)