pátek 9. listopadu 2018

Tři měsíce s Mikešem

Mikulášek nám roste. Přesně s třetím měsícem přešel na plínky velikosti 3. Už má totiž 62,5 cm a 6,25 kg. Je v numerologii tak důslednej, že se v čekárně u doktorky ještě rychle poblinkal a pokakal, aby mu ta čísla hezky lícovala :-)
Na světě se krásně rozkoukává, od druhého měsíce zjistil, že když se na nás usměje, naše srdce úplně roztají. A asi i mozky, protože na něj začneme šišlat a dělat opičky a různé obličeje, aby se usmál znovu. Chvilku nám dělá radost a snaží se usmívat, pak ho to ale přestane bavit a brečí, dokud ho nezvedneme.
To je jeho oblíbená činnost. Vlastně spíš nečinnost. Nechat se nosit. Ne obličejem k nosiči, to nic nevidí a hned protestuje, ať ho otočíme. Potom je spokojený (naše záda a ruce už míň) a vydrží se desítky minut procházet a pohoupávat, než usne nebo než se začne dožadovat jídla. Hlavně si s ním nesmíme sednout, to je zle.
Nošení má rád, ale to neznamená, že by sám byl nehybný. Jakmile má zrovna chvilku, kdy vydrží bez breku ležet na dece, rozhodně ji nemíní promarnit pouhým ležením. Nožičkama i ručičkama kmitá jako kolibřík křidélky, takže je skoro nemožné udělat nerozmazanou fotku. Trochu se bojím, jak bude akční, až bude lézt a chodit. Otáčí se na bok a když mu pomůžu až na bříško, krásně drží hlavičku a klidně několik minut "pase koníčky".
Vlásky mu trošku prořídly, na čele se objevily kouty a v týle lysina, jak tou hlavičkou šoupe po podložce sem a tam. To moc pobavilo Aničku. Že má Mikeš plešku. Sama ji měla ještě větší, protože těch vlásků měla ještě o dost víc.
Oči má Mikulín veliké a budou nakonec zase hnědé. Můj hnědý gen prostě u všech tří dětí přetlačil zelený gen tatínkův.
A je víc podobný ségře než bráchovi. Přesto je zase jiný. Náš benjamínek, malý Mikuláš :-)

V porodnici nechtěl jíst a teď mu chutná o to víc :-)



Anuška a Mikešek


Honzík byl oproti bráchovi obr :-)
 

pátek 19. října 2018

Když zaspíme

Když zaspíme, naberou naše poklidná (haha) rána na obrátkách. Stalo se to zrovna včera. Běžně na budík reaguji vstáváním. Tentokrát ne. Rozhodla jsem se ho zamáčknout a pokračovat ve spánku. Teda, ne vědomě. Ale tělo si nejspíš říkalo o extra porci odpočinku a nasadilo autopilota, který se vypořádal s budíkem a na dalších dvacet minut převzal velení.
"Ty ještě spíš?" divil se pět minut po sedmé Honza.
"Cože?" snažila jsem se přepnout z autopilota na plné vnímání.
"Už je po sedmý!" pomohl mi rád Honza. Šoky po ránu jsou nejlepší budíček.
"Cože?!" opakovala jsem se při výskoku z postele. "Jaktože nebouchá pes?" Gába nás totiž obvykle budí spolehlivěji než všechny alarmy světa. Rozeběhne se proti dveřím v předsíni a naskakuje na ně tak dlouho, dokud někdo nedorazí a nevypustí ji ven. Dnes nic.
Za poklusu jsem vyndala máslo z ledničky, aby šlo dobře mazat, postavila vodu na čaj, zapla kotel, protože rána už jsou chladná, a běžela nahoru vzbudit děti. Ty si v polobdění naložili na záda peřinu, protože rána už jsou opravdu chladná, a přesunuli se dolů k televizi na pohádky. 
Dobře, vyberu jim oblečení, připravím k ruce na gauč a důrazně zopakuju, ať makaj, že jsme zaspali. Potom jdu kontrolovat batohy, vyndám, co tam nepatří, podepíšu, co podepsat mám (proč jsme včera večer dělali u rodičů ohýnek a nedohlídli na přípravu?), hodím jim do obýváku jogurt, proboha! oblíkejte se!, začnu připravovat svačinu, ještěže nebrečí Mikeš, dám svačinu do batohu, vy jste se ještě neoblíkli?, pomáhám Honzíkovi natáhnout ponožky a, když vidím jeho tempo, i slipy, tepláky, triko a mikinu. Mazej se obouvat! Najíš se ve školce. Áňo, oblíkni se. A česat!
Do háje, kdo sem dal to kolo? Ukopl jsem si o něj prst! Proč je kolo opřený o botník? 
Protože jsme přijeli za tmy a mně se nechtělo do kůlny. 
Tak ho dáš v předsíni do nejužšího místa... Honzo, jdi počkat ven.
Honzík poslušně otevřel dveře ke Gábě. Jé, hovno!
Tak proto nebouchala. Říkej radši bobek. Počkej, jdu to uklidit.
Teď to hovno neuklízej, ať se tady dá procházet!
Pak má to dítě mluvit slušně. Stejně jdete. Čau. Aničko, už jseš učesaná? volám v podřepu na naši školačku.
Nemůžu najít gumičku.
Teď ti jí nemůžu hledat, uklízím tady hovno!
Pak máme mluvit slušně, připomene mi vlastní slova.
Nebuď drzá a dělej.
Dám ještě Gábě vodu. No broučku, ty máš žízeň? A chceš granulky?
Áňo, mazej do tý školy. 
Vždyť mám čas. Kolik je hodin.
Proboha, za 10 minut začínáte. Budeš muset běžet.
Tak čau.
Zabouchly se dveře a konečně byl klid. Snad abych si vypila ten čaj. Éééééééééééééééééééééééééééééééééééééééé! Tak na tebe jsem, Mikuláši, zapomněla.

 
Snídaně do postele - kdy se dočkám?

pondělí 1. října 2018

Hmyzí hotel

Znáte ty dřevěné domečky, plné různých dřívek, stébel, šišek, kamínků, které někteří lidé umisťují na své zahrady, aby všichni ti hmyzáčci měli kde bydlet? My jsme to pojali mnohem velkoryseji. Nabídli jsme té havěti celý dům. Aspoň to tak vypadá. My o tom sice nic nevíme, ale zástupci hmyzí říše si to šeptandou předávají dál a dál. Jinak si neumím vysvětlit ty davy, které se nám letos na podzim doma objevují.
Výběr je opravdu pestrý. Od těch létajících (mouchy, mušky, octomilky, sem tam vosa, ještě nedávno i včely), přes lezoucí (nejčastější svinky, kterým s láskou říkáme autobusy a Honzík si je nechává na dlani stočit do klubíčka, rybenky, stonožky a mnohonožky, teď jsem si šla pro čaj a z horní kuchyňské skříňky na mě ospale mžoural škvor), až po zástupce nehmyzů, moji nejneoblíbenější pavouci. A že se tu vyskytují opravdu kolosální kousky.
Když je pavouk malej a suchej, nechávám ho do dalšího luxování žít. Ale jakmile je velkej, tlustej, chlupatej a hlavně rychlej, potlačím nával paniky a volám manžela, ať se s ním jde vypořádat. Ten blázen je ochotnej se k nim přiblížit, chytat je do sklenic a potom je chodit vypouštět na zahradu. Nedochází mu, že kdyby ti pavouci chtěli bydlet venku, už tam dávno bydlí. Oni tu chtějí být hezky v teple s námi. Což se bohužel neslučuje s mojí fóbií. A tak se pavouci vracejí a doma musí nastoupit brutálnější prostředky. Třeba bota. Nebo Biolit. Abych mohla klidně spát.
Nakonec bude asi nejlepší zkusit taktiku opravdových hmyzích hotelů. Možná se nám broučci nebudou potulovat uvnitř.
Anebo počkáme na první pořádné mrazy. Ty by náš problém taky mohly vyřešit :-)

Poznámka: při psaní dnešního příspěvku nebyl zabit ani zraněn žádný pavouk. Tentokrát to odskákal ten škvor...

Hmyzí idylka :-)
 

sobota 22. září 2018

Tři jsou víc než dva

Víc radosti, víc starostí, víc trpělivosti, víc nervů, víc lásky, víc péče, víc otázek, víc nepořádku, víc opatrnosti, víc praní prádla, víc "pššššt", víc kruhů pod očima, víc kil, víc nošení, víc šišlání, víc strachu, víc smíchu, víc pláče, víc procházek, víc rodičovství, víc rutiny, víc únavy, víc nových věcí, víc spokojenosti, víc štěstí.

Velká ségra - ošetřovatelka, nosička, uspávačka

Velkej brácha - opatrovatel, pusinkovač a budič :-)
A Mikeš je ze vší té lásky pěkně vykulenej :-)

čtvrtek 20. září 2018

Třídní schůzky

Poprvé šel tatínek. A vrátil se rozzářenej jako sluníčko. Strašně se tam pobavil. Hlavně tím, jak důležité věci se na třídních schůzkách řeší. Všechny si nás shromáždil v pokojíčku (ano, i Honzíka, kterého se škola bude týkat až za rok. A i Mikeše, kterého zatím o samotě nechat nemůžeme, ale jemu to bylo jedno a celou dobu spokojeně slintal). A začal nám referovat, co se ve škole dozvěděl. Teda kromě toho, kde má Anička třídu a jak vypadá paní učitelka.
Naštěstí vyfasovali pomocný papír a mohl jet bod po bodu:
- omluvenky nestačí zaslat elektronicky, ale musí se napsat a podepsat i v žákajdě
- rodiče by neměli třídní učitelku přepadávat ráno před začátkem vyučování, ale mají si domluvit schůzku
- GDPR - naše dítě může být vyfoceno a fotografie prezentována na stránkách školy
- rodiče se musí více zapojit do domácí přípravy. Některé děti nenosí domácí úkoly, ani doplnění domácích úkolů, ani opravy domácích úkolů.
- dohlédnout na to, aby děti byly víc samostatné. Samostatnost se musí trénovat třeba na tom, aby si dítě připravilo samo pomůcky na další školní den. Rodič připravené pomůcky zkontroluje a případně dítě upozorní, že mu zase chybí prvouka. Dítě si ji potom samostatně přidá do batohu.
- výskyt vší (to je asi předtištěno na každém dokumentu pro rodiče) = zkontrolujte dětem hlavy!

Kromě toho se paní učitelka zmínila, že už toho má ve škole dost a zřejmě podá výpověď. 
Jedna maminka se zase svěřila, že našla dva koše hub. V lese. Rostou. 
A na závěr si paní učitelka zavolala jednu babičku a se slovy: "Tohle tady opravdu nechceme!" jí vracela malou hračku-samopal a několikrát přeložený papír, na kterém bylo napsáno sex, sex, sex... Což chápu. Sex nemá ve druhé třídě co dělat.

Za přesnou citaci neručím. Honza si občas leccos přibarvuje :-)

A protože mám na fotkách z Aniččiny třídy spoustu dalších dětí a nemám souhlas jejich rodičů, že to mohu zveřejnit, vybrala jsem fotku Aničky v mojí staré třídě na gymplu.

pondělí 17. září 2018

Výměna oken - dohra

Asi jsme se do toho neměli pouštět. Máme sice vyměněná okna, ale ještě pořád neproběhly všude následné zednické práce. Máme nová okna, kolem nich montážní pěnu (nebo jak se ta pěna jmenuje) a kolem pěny vymlácené otvory po původních špaletových oknech. A že se s tím pánové z Vekry nemazali a díry si udělali radši větší, to je jenom bonus.
Nemůžeme větrat, protože když se otevře okno s rozbitými cihlami, nafouká nám do místností stavební prach a suť. Tak okna neotevíráme. Ale to nevadí, stejně nám sem hezky táhne škvírami v pěně nebo v rozbitých cihlách.
A zedníci nejsou. Nebo jsou, ale zadaní na několik měsíců dopředu.
Naštěstí Honza jednoho sehnal. Může vždycky po práci. A tak jsme mohli na týden vystěhovat věci z kuchyně, obýváku a z půlky miminkovského pokoje (ten jsme přepažili plachtou, abysme ho nemuseli vystěhovávat celý a zároveň aby se nám na Mikeše zas moc neprášilo). A začali jsme bydlet provizorně. 
Snídaně řešíme většinou v Lidlu. Nebo cestou z Lidlu. Když si chceme dopřát čaj či kávu, navštívíme rodiče, sousedy, blízké a už i vzdálené příbuzné. Podobně řešíme obědy. Celé Doksy už nás mají plné zuby. Někdo nám nebere telefon, někdo předstírá, že není doma. Po vyzvednutí všech našich potomků ze školních institucí se usadíme na zahradě a již po desáté předstíráme, že odpolední svačina a večeře řešené formou pikniku jsou bomba. Děti si z nostalgie vytvořily v jednom koutu zahrady vlastní kuchyň ze staré poličky, několika dřívek a kamenů. Do té skutečné se už dlouho nedostaly. Večer si vždycky vystřihneme velký úklid po zedníkovi a tak nějak víc unaveni padneme do svých zaprášených postelí a necháváme si zdát o domově, který má kuchyni a jako bonus dokonce i obývák!
Ale blýská se na lepší časy. Přízemí už bude pomalu hotové a na řadu přijde vyklízení horního patra. To bude brnkačka. Tam jsou jenom ložnice. Prostě přeneseme všechny postele do obýváku (konečně ho zase budeme mít, tak proč ho nevyužít) a už nebudeme muset odpovídat na zvídavé dotazy dětí: "Mami, a proč teď bydlíme venku?"

Dětská kuchyňka - vaří se tu všelijaké dobroty :-)

Důležité je mít dost prostoru na přípravu surovin

A to děti vyřešily skvěle.

Hrají si hned vedle hromady vylámaných rámů...

...a oken.

 

pondělí 3. září 2018

Mikeš má 1 měsíc

Ani jsem se nestačila rozkoukat ze spánkové deprivace a náš nejmladší už slaví! V jednom měsíci se sice většinou žádná oslava nechystá, ale je to hezká příležitost vytáhnout milníkové kartičky od Myyny a miminko vyfotit :-)
A jakej ten Mikuláš vlastně je? Zatím to vypadá, že pohodář (ale klepu to na dřevo, ne, na dřevo ne, na něco, co neshoří). Večer usíná kolem deváté a poprvé se probudí zhruba na druhou hodinu. Potom už si udržuje tříhodinové intervaly na krmení. Když zrovna nespí, kouká vykulenýma očima kolem sebe a (světe div se) neřve! To by ho musely trápit bubliny v břiše, aby začal pořádně hulákat. Nebo nuda. Možná to někomu přijde samozřejmé, ale my měli dva křiklouny, které jsme museli od rána do večera na rukou nosit a houpat, jinak bylo zle. Jo a od večera do rána to samé :-)
Takže doufám, že Mikulku nepřechválím a vydrží mu to. Že budeme mít třetí miminko za odměnu :-)

Náš vlasáček

Takhle vykuleně většinou kouká. Někdy ještě víc :-)