úterý 14. března 2017

Na bledule do Pekla

Když chceme naše děti dostat na výlet, není to jen tak. Výlet jen kvůli tomu, že se jdeme někam projít a něco u toho vidíme, v nich nadšení nevyvolá. Mají radši výlety s přesahem. Výlety, kde se můžou ztratit a zase najít v labyrintech (Loučeň), kde hledají poklad u dračího krále (Staré Hrady), kde můžou nakrmit zvířátka a chodit mezi nimi, kde můžou řádit na atrakcích, prostě žádné nudné chození a koukání.
Takže když jsme jim o víkendu řekli, že se pojedeme podívat na bledule, koukaly na nás jak z jara. Co asi bude zajímavého na kytkách? Aničce stačilo slíbit, že vezmeme s sebou Gábu, Honzík potřeboval silnější motivaci (on je tak trochu peciválek).
"A to víš, že ty bledule rostou v Pekle?"
"V pekle?" zaujali jsme ho konečně. "Tam budou i čerti?"
"Ne čerti už tam nejsou, ale můžeš si prohlídnout, kde bydleli."
A jelo se.
Do Zahrádek to máme kousek, zaparkovat se nám povedlo, i když aut docela přibývalo, a vyrazili jsme. 
Že bude mít pár lidí stejný nápad jako my, nám bylo jasné. Ale že se na úzkých dřevěných chodníčcích pomalu nebude dát vyhnout, nás nenapadlo. 
Že je údolíčko kolem Robečského potoka vlhké a blátivé jsme si pamatovali. Ale že bláto vytvoří nerozlučnou dvojku a naším Honzíkem a ještě víc se zamiluje do psa a že ty dva tam potom nebudeme moct nechat, ale budeme je muset naložit do auta, jsme si neuvědomili.
Že když nám na zahradě už dávno kvetou sneženky, bledule i krokusy neznámená to hned, že budou kvést i v o dost chladnějších podmínkách mezi pískovcovými skalami, to nám taky uniklo.
Nedomysleli jsme ani tu část, kdy se Honzík zasekne, zklamaný, že je v pekle tolik lidí a žádní čerti, a odmítne jít zpátky k autu.
"Pojď, Honzí. Budeme si ukazovat, co kolem vidíme."
Naštěstí se chytil a hned začal.
"Bobeček." Zřejmě se tam pohybují srnky nebo zajíci. Že to dítě musí zaujmout zrovna tohle!
"Bobeček," ukazoval o pár kroků dál.
"Jéé, hovno!" 
No, měli by si to ti pejskaři po svých miláčcích uklízet. Jinak to nutí i čtyřleté dítě vypouštět z úst taková slova... :-)

Nějaké ty bledule se na druhém břehu přece jen našly
Dokonce jsme pár míjeli i na naší straně

Honzík nadšený, že tam někde za ním měli čerti vchod do pekla

Neviňátko se slovníkem dlaždiče :-)
 

sobota 11. března 2017

Plot za plotem

Koukám se na ploty. Směrem k horním sousedům máme plot z pletiva, kdovíjak starý a držící už jen silou vůle. Náš první pes si do spodní části prokousával díry, náš druhý pes to bere vrchem a přeskakuje. A protože je škoda mít psa na vodítku, když už máme zahradu, musíme s plotem něco udělat.
Takže zatím vybíráme, necháme si udělat kalkulaci, přehodnotíme výběr a nakonec po dlouhé době se snad dopracujeme k plotu.
Ale chtěla bych ho hned :-) 

Plot musí být dost vysoký, aby Gába nepřeskakovala

Po tomhle by možná lezla jako po žebříku :-)

Tady je sice jen dvoreček, ale plot má hezký

Tmavší a poloprůhledná varianta

Do detailu dotažené - včetně odvodňovacího kanálku a osvětlení

Částečně zarostlá varianta

Lavička by u nás nepřipadala v úvahu :-)

Vysoké trávy tento plot krásně doplňují
 

středa 8. března 2017

Gába

Už je s námi rok! Loni jsme si ji 8.3. přivezli a pak několik týdnů bděli, aby se v noci nevenčila vevnitř :-) Dá se říct, že se to do dneška pořádně nenaučila a ještě se stává, že mě ráno místo vůně čerstvé kávy budí smrad z Gábina lejna. Mít psa je radost.
Jakmile ji pustíme na zahradu, oběhne si své teritorium, zjistí, jestli přibyly nějaké pachy, rozeběhne se, rekognoskuje terén a hópne. A už je u sousedů. Tam je to totiž mnohem zajímavější. Jsou tam ovce, slepice, pejsek a hlavně dvě prasátka a u nich většinou pěkná zásoba nasušeného chleba a dalších dobrot. Takže musíme pro vodítko a jdeme Gábu nahánět a odchytávat k sousedům. Po půl hodině už ji většinou máme, všichni jsme zaprasení od bláta, procházka už opravdu není nutná, protože Gabuše se svalí na své roztrhané křesílko (tedy po tom, co vypije 2-3 litry vody) a půl dne chrápe.
Takže já ji i na zahradě mám na vodítku. Protože mě neposlechne. Za svého jediného páníčka si vybrala Honzu a mě je ochotná vzít na vědomí, jen když mám v ruce jídlo. Děti jsou na tom ještě hůř. Ty jsou v Gábině hierarchii někde na chvostu naší smečky. Někdy mi přijde, že je to jen velikostí, že je to jako s tou hyenou ve filmu Bohové musejí být šílení. Jakmile si dítě dalo na hlavu kus kůry a zvětšilo tak svou výšku, hyena si na něj netroufla. Když u Gábiny klečím a hraju si s ní, postupně si dovoluje víc a víc a nechce se uklidnit, ale jakmile si stoupnu, už nic nezkouší...
Naštěstí se po prvních narozeninách trochu zklidňuje, neničí tolik věcí, neběhá proti dětem jak bowlingová koule (co ta za těch dvanáct měsíců zvládla strikeů!) a je víceméně schopná udržet své tělesné pochody na uzdě.
Máme ji rádi. Je to naše stříbrná mrcha :-)

Gábino oblíbené červené křesílko

Když jsme ji přivezli, v krabici od banánů se úplně ztrácela...

A už v té době si červené křesílko zamilovala :-)
 

čtvrtek 2. března 2017

Nový měsíc - nové tapetky

I když se mi někdy zdá, že čas se vleče, je tu najednou další měsíc roku 2017. Už třetí. Můj oblíbený, protože jaro začíná vítězit nad zimou. Můj oblíbený, protože narozeninový. Můj neoblíbený, protože strávím zase hodiny nad účetnictvím a daňovým přiznáním.
A když už budu muset koukat do počítače, dám si aspoň na pozadí něco hezkého. Vyberte si taky...

Vítáme jaro :-) Tapetka zde

Vítání bžezna najdete tady

Jemná tapetka z milowcostblogu

Trochu ponurá verze od Sian Hughes - má na stránkách moc zajímavé kresby
 

pondělí 27. února 2017

První ohýnek

Jak to na zahradě odtaje a teplota se vyšplhá nad příjemných 5 stupňů, začne nás to lákat ven. Na pořádnou práci je naštěstí ještě pořád zima, takže obcházíme záhonky a hledáme první jarní kvítka, plánujeme, co letos všechno na zahradě stihneme, Honza vyfasuje pytel a lopatku a pilně sbírá, co za zimu vyprodukovala naše Gába, děti si najdou skrýš v keřích u plotu, aniž bychom se museli bát klíšťat, a když už nám začne být fakt kosa, zapálíme oheň.
Což se ale snáz řekne, než udělá. Dřevo z dřevníku je pryč, zůstalo jen to, co bylo venku. Sice trochu pod stříškou, ale stejně na něj sněžilo. To nevadí, ještě máme pod plachtou pár tenčích větví z borovice, ty nebudou tak mokré. Byly. Děti, jděte najít nějaké větvičky. Ne, ty zelený, mi sem netahej! Vždyť to má i kořeny a na nich hlínu! To nebude hořet...
Nakonec se za vydatné pomoci obalů od vajíček a rozfoukávání oheň zapálit podařilo. Ohřáli jsme se a i buřtíka jsme si opekli :-)

To nebude hořet...

tak zatím

předvedu

pár opiček :-)

Pořád nehoří :-(

Třeba to rozfoukám!

Přišel odborník s obalem od vajíček

A už se čoudí! K většímu ohni jsme se dopracovali vytrvalým foukáním. Není na fotce, ale hořelo to. Fakt :-)
 

čtvrtek 23. února 2017

Už se klubou!

S deštěm se rozpustily i poslední zbytky sněhu (a že se tento rok držel opravdu dlouho - víc než měsíc nám sněhová peřina zahřívala zahradu) a skoro okamžitě vyrazily z cibulek lístky sněženek a krokusů. Loni sice touhle dobou už dávno kvetly, ale letos se to snaží rychle dohnat a každý den přibyde pár statečných kvítků, které se nelekají ani studeného deště, ani silného větru. Jaro už klepe na dveře :-)

Zítra už by mohly kvést

Další trsík se probouzí po zimě

Tyhle se schovávají u zdi domu mezi levandulemi

A za pár dní ta bílá krása zmizí...
 

úterý 21. února 2017

Uspávání

Nepatříme k rodičům, kterým děti usínají na lusknutí prstu. Naše děti by byly pro hypnózu nepoužitelné. Od malinka preferují spíš tu variantu, kdy je někdo nosí, houpe, hladí, kreslí prstem na zádíčka a ony se pomalinku propadají do lehkého spánku, který je i jen díky tichému zavrzání prkna v podlaze ten tam, a celý proces může začít znovu.
Ano, asi jsme to mohli hned na začátku zlomit, nechat děti probrečet pár večerů a mít už potom navždy klid. Ale radši jsem po nocích brečela únavou a zoufalstvím já, než bych je takhle týrala.
Když jsme začali rekonstruovat ložnici, přestěhovali jsme manželskou postel do dětského pokoje. A hned bylo jasné, že do dětských postýlek dostaneme ty dva lumpíky už jedině spící. Večer jsem si vzala knížku, lehla si doprostřed, Anička se uvelebila na jedné straně, Honzík dál vesele skotačil na druhé straně, přečetla jsem pohádku, zhasla a očekávala, že děti budou během pár minut zhluboka oddychovat. Jenže nejsou to spavci. Došlo na nějakou vyprávěnou pohádku, krátké básničky a říkanky, písničky a další pohádku, u které už jsem pravidelně usínala a Honzík mě budil, abych vyprávěla dál :-) 
Taky jsme si říkali, jaký jsme měli den, a odpovídala jsem na hromadu otázek, zahrnujících i evoluční teorii a základy světových náboženství. Potom jsem každého chytla za nožičku a společně jsme konečně usnuli. Celá procedura trvala třeba i dvě hodiny. To by usnul každý.
Ložnici už máme nějakou dobu nastěhovanou zpátky, děti mají v pokojíčku každý svou postel s oblíbenými hračkami a jak myslíte, že usínají? Lehneme si společně do manželské postele, pustíme dvě tři krátké pohádky na telefonu, vypneme ho, popřejeme si dobrou noc, chytnu každého za nožičku a za chvilku všichni tři spíme :-) Některé věci se prostě nemění.
Ale za deset let to už asi bude divný.. :-D

Beruška jako miminko nejradši usínala na někom