čtvrtek 25. května 2017

Chystá se rozlučka

Dnes jdu naposledy do práce. Nečekala jsem, že to bude tak těžké. Budou mi chybět holky. Moje kolegyně. Je to trochu podobné, jako když člověk končí školu. Nechává za sebou lidi, se kterými trávil podstatnou část dne. Řešily jsme spolu práci i osobní život, smály se, až nás bolela břicha i tváře a z očí nám tekly slzy, ukazovaly si fotky, pouštěly si oblíbenou hudbu, nosily si dobroty, slavily spolu narozeniny i svátky, no a do toho všeho jsme stihly i pracovat :-)
A protože je mi jasné, že pro mě na rozloučenou chystají nějaké překvapení, rozhodla jsem se je taky překvapit. Takže jsem konečně (už jsem to chtěla udělat dávno) objednala něco od Jany Grešákové a těším se, jak budou holky koukat. 
A doufám, že nebudeme moc bulet :-) 

4 toaletky - jsem zvědavá, která si vylosuje kterou :-)
S Aničkou jsme pomalovaly velké obálky a dámy si budou tahat, když se jim bude víc líbit jiná, mohou si je mezi sebou vyměnit...
 

pátek 19. května 2017

Když mě chce ségra naštvat...

Moje drahá sestřička bydlí od října na Sicílii. Miluje moře a teplo a líbí se jí jižanský typ mužů a prostě je teď tam, kde chtěla vždycky být a vypadá to, že je tam spokojená. Strašně jí to přeju. Jen mě zlobí, že mě ráda škádlí. Fotkami. Zásobuje mě fotkami pláže, přírody, modré oblohy se sluníčkem, všelijakých mořských potvůrek na talíři, dobrůtek v kornoutku a když mě chce opravdu vytočit, posílá mi jednu památku za druhou. Na památky já trpím. Oželela bych moře i zmrzlinu, hlavně kdybych viděla všechny palermské kostely a paláce.
Teď je i v Čechách konečně teplo, ale když tu v dubnu ještě sem tam poletoval sníh a mně přišlo video s opalovačkou z pláže...
Snažím se jí trápit fotkami sněhu a deště a černé zakaboněné oblohy, ale nejspíš to nemá moc valný efekt. Přestěhovat se zpátky se totiž ségra zatím nechystá :-)

Není to krása?
Když ráno vyběhne z domu...

Moře - co dodat?
Asi se sem budeme muset podívat :-)
 

pondělí 15. května 2017

Den otevřených domů - Open house 2017

Vždycky, když se někam chystám sama, začne můj drahý manžel (a nikdy by to nepřiznal a nejspíš si to o sobě ani nemyslí) trochu panikařit. Jak jenom na těch několik hodin, kdy není máma doma, zabaví ty naše přírodní katastrofy? Osvědčil se mu trik s babičkami. Ozve se buď svojí nebo mojí mamince a předstíraje stesk (dlouho jsme se neviděli), případně citově vydíraje (děti se na vás ptaly, kdy u vás vlastně naposledy byly?) snaží se podělit o svou zodpovědnost při hlídání potomků.
Tentokrát mu to nevyšlo. Jedna babička na dovolené, druhá v práci a maminka si naplánovala sobotu v Praze, že bude SAMA(!) procházet jindy nepřístupné baráky a odpočine si od všeho a od všech. Co teď? Ještě máme kamarády s dětmi. Zavoláme, domluvíme se, že by tvoje manželka taky radši courala po Praze? Nevadí. Pošleme holky spolu. Aspoň nebude nikdo hlídat, jak hlídáme.
Tak tedy manželky společně vyrazily. Ta, která chtěla mít po delší době jeden den jen sama pro sebe, i ta, kterou by ani nenapadlo na nějakou podobnou akci jít. A musím říct, že se nám sobota vydařila. Já měla někoho na povídání ve frontách před jednotlivými budovami a na sdílení dojmů z prohlídek a za Álu nemůžu mluvit, ale myslím, že viděla místa, na která by normálně nezavítala, a že se jí to putování po zajímavých pražských objektech líbilo.
Stihly jsme teda jen tři, ale jako třešničku na dortu jsme si daly Adolfa Borna v Museu Kampa. A kdybysme už nebyly stařenky a nezačaly nás bolet nohy a záda, tak po Praze chodíme do večera a druhý den znovu. Jen netuším, jak by to přežili tatínkové. A co teprve děti! :-) 

Začaly jsme Invalidovnou

Není v úplně dobrém stavu, ale některé části už jsou opravené

Dvůr plný původních platanů

Hned za rohem nás čekal Národní dům v Karlíně - sídlo Českého rozhlasu Regina a Region

Do vysílání jsme se nedostaly :-)

Ale viděly jsme údajně nejtišší místnost v Praze - chráněnou od jakýchkoli vnějších zvuků a i od ozvěny

Národní dům zezadu

Kramářova vila - nečekala jsem, že tu bude tak krátká fronta (a za chvíli taky nebyla, jen jsme asi měly štěstí :-))

Viděly jsme i část interiérů

V pracovně Karla Kramáře visí portrét jeho krásné manželky Naděždy

I toalety tu vypadají velmi dobře

Z tohoto balkónku se naskýtá nádherný výhled ...

...  přes malostranské střechy na Vltavu a její mosty
 

pondělí 8. května 2017

Rozkvetlé tapety na květen

Venku už to místy jaro připomíná, za okny nám začíná kvést šeřík a za pár dní rozvijí své květy i azalky, tak bude na čase vyzdobit jarně i počítač a telefon. Můžete vybírat :-)

Mě nejvíc oslovila tapetka z RedStamp
Rozkvetlý máj na Every Tuesday

Rozjásanost květů je utlumena temnější barevností. Najdete tady

By Dawn Nicole nechává květy obrůst celý nápis

Oh so lovely blog pojal jarní louku abstraktně

sobota 6. května 2017

Zahradničíme

Vždycky, když to jen trochu jde. To znamená, když je aspoň 10 nad nulou, když nejsme zrovna nemocní, když nemusíme být v práci a ve školce, když na chvíli přestane pršet a když na to máme chuť :-)
A když se zadaří, rozdělíme práci i návštěvám nebo dětem. Honzík se k tomu zatím moc nemá, ale Anička chce pomáhat pořád. Tak třeba dneska sázela kytičky do truhlíků...

Slečna už má i svoje zahradnické rukavice...

A zatím ji to baví :-)
 

neděle 16. dubna 2017

Velikonoce na rychlo

Přípravu velikonoc jsme nechávali na poslední chvíli. Já jsem ji nechávala na poslední chvíli. Jediný náskok představovaly upletené pomlázky. Jinak jsme včera museli stihnout všechno. Obarvit vajíčka (různými způsoby, aby se vyřádily děti i já), zadělat těsto na jidáše, uklidit kuchyň, umotat něco, co vzdáleně jidáše připomíná, zadělat těsto na mazance, znovu uklidit kuchyň (mouka už byla skoro všude) a všechno to upéct, což nebylo úplně nejjednodušší pro naši stařičkou troubu, naštvala se a schválně mi připálila mazance...
Vajíček máme letos poprvé opravdu dost. Děti si na rozcvičení už ve středu vyzkoušely takové ty košilky, co se v horké vodě k vajíčku přicucnou. Strašně se jim to líbilo a ve čtvrtek jsme měli snídani předpřipravenou :-) Včera barvily v klasických tekutých barvách a to jim tak zábavné nepřišlo. Vajíčka se ponoří, pak se jenom čeká a za strašně dlouhou dobu (5-10 minut) se vytáhnou a nechají okapat. Nuda.
Já chtěla vyzkoušet barvení červeným zelím. A povedlo se hezky. Ze začátku mi přišlo, že se vajíčka vůbec nebarví, ale po několika hodinách ve "vývaru" ze zelí byla barva sytá. Příští rok asi zkusíme nějakou další přírodní variantu barvení.
Teď už jen připravit k vajíčkům nějakou tu sladkost, pro dospělé štamprličku (loni jsem zapomněla, tak to letos musím napravit), pár mašlí a vyměnit boby na zápraží za vázu s větvičkami a koledníci můžou přijít. Boby snad zas nějakou dobu potřebovat nebudeme. I když, prej má začít sněžit...

Honzík se chlubí košilkovými vajíčky

Jidáše jsou umělecky pojaté :-)

Děti barvily na zeleno a oranžovo (ano, nemusela jsem kvůli tomu kupovat bílá vajíčka a oranžovou barvu, mohli jsme prostě nechat ta hnědá :-))

Z korálků jsme umotali zajíčka

Velikonoční černoši - ale na řezu vypadají dobře, třeba to i půjde jíst :-)

Barvení červeným zelím - nevýhoda je, že se z vajíček barva až do zaschnutí poměrně snadno stírá, je na nich vidět každý neopatrný kontakt se lžící...

Ušáček hlídá vajíčko :-)
 

sobota 15. dubna 2017

Páv

Pořídili jsme si páva. Teda, on si spíš pořídil nás. A všechny sousedy :-)
Někdy v říjnu nebo listopadu se u nás objevil páv. Měli jsme snahu vypátrat majitele, což na malém městě není moc složité. Pávy tu nechovají na každém rohu. Nechali jsme u nich na sebe kontakt, že nejspíš máme jejich páva a ať se nám ozvou. Neozval se nikdo. A páv se u nás usadil. Respektive k nám chodí jen spát, přes den se zdržuje na okolních zahradách. Tenhle páv totiž absolutně odmítá rozčlenění prostoru pomocí plotů a chodí/poletuje si, kde chce. Je to docela drzý páv. 
Takže jakmile padne šestá hodina večerní, páv se poměrně hlučně vznese na nejvyšší větve našeho bouřkou polámaného smrku a hřaduje zde až do rána. Ráno si ze své výhodně vyvýšené pozice prohlédne, čí slepice dostaly nejlepší baštu a elegantně plachtí na snídani. Den tráví potulováním po okolí, hledáním potravy a útěkem před dětmi a ostatními zvířaty. Večer potom opět párkrát zakřičí a už se pod ním prohýbá jedna z větví na smrku.
Zkusil přespávat i na naší pergole, ale nebylo to ono. Zřejmě si připadal moc nechráněný a zase zaparkoval na smrku. Chtěli jsme ten polámaný strom už na jaře nechat pokácet, ale je nám našeho páva trochu líto, tak to vydržíme do podzimu. Snad se páv mezitím vrátí ke svým původním páníčkům. Jeho zpěv totiž moc neladí k bečení sousedových ovcí. Spíš se spolu překřikují a to je koncert, který k relaxování na zahradě vůbec nepřispívá...


I když děti pořád navádím, zatím se jim nepovedlo vytrhnout ani jednou dlouhé paví pero...

A že ta ocasní pera má doopravdy dlouhá! Ale dát je nechce :-)