pátek 19. října 2018

Když zaspíme

Když zaspíme, naberou naše poklidná (haha) rána na obrátkách. Stalo se to zrovna včera. Běžně na budík reaguji vstáváním. Tentokrát ne. Rozhodla jsem se ho zamáčknout a pokračovat ve spánku. Teda, ne vědomě. Ale tělo si nejspíš říkalo o extra porci odpočinku a nasadilo autopilota, který se vypořádal s budíkem a na dalších dvacet minut převzal velení.
"Ty ještě spíš?" divil se pět minut po sedmé Honza.
"Cože?" snažila jsem se přepnout z autopilota na plné vnímání.
"Už je po sedmý!" pomohl mi rád Honza. Šoky po ránu jsou nejlepší budíček.
"Cože?!" opakovala jsem se při výskoku z postele. "Jaktože nebouchá pes?" Gába nás totiž obvykle budí spolehlivěji než všechny alarmy světa. Rozeběhne se proti dveřím v předsíni a naskakuje na ně tak dlouho, dokud někdo nedorazí a nevypustí ji ven. Dnes nic.
Za poklusu jsem vyndala máslo z ledničky, aby šlo dobře mazat, postavila vodu na čaj, zapla kotel, protože rána už jsou chladná, a běžela nahoru vzbudit děti. Ty si v polobdění naložili na záda peřinu, protože rána už jsou opravdu chladná, a přesunuli se dolů k televizi na pohádky. 
Dobře, vyberu jim oblečení, připravím k ruce na gauč a důrazně zopakuju, ať makaj, že jsme zaspali. Potom jdu kontrolovat batohy, vyndám, co tam nepatří, podepíšu, co podepsat mám (proč jsme včera večer dělali u rodičů ohýnek a nedohlídli na přípravu?), hodím jim do obýváku jogurt, proboha! oblíkejte se!, začnu připravovat svačinu, ještěže nebrečí Mikeš, dám svačinu do batohu, vy jste se ještě neoblíkli?, pomáhám Honzíkovi natáhnout ponožky a, když vidím jeho tempo, i slipy, tepláky, triko a mikinu. Mazej se obouvat! Najíš se ve školce. Áňo, oblíkni se. A česat!
Do háje, kdo sem dal to kolo? Ukopl jsem si o něj prst! Proč je kolo opřený o botník? 
Protože jsme přijeli za tmy a mně se nechtělo do kůlny. 
Tak ho dáš v předsíni do nejužšího místa... Honzo, jdi počkat ven.
Honzík poslušně otevřel dveře ke Gábě. Jé, hovno!
Tak proto nebouchala. Říkej radši bobek. Počkej, jdu to uklidit.
Teď to hovno neuklízej, ať se tady dá procházet!
Pak má to dítě mluvit slušně. Stejně jdete. Čau. Aničko, už jseš učesaná? volám v podřepu na naši školačku.
Nemůžu najít gumičku.
Teď ti jí nemůžu hledat, uklízím tady hovno!
Pak máme mluvit slušně, připomene mi vlastní slova.
Nebuď drzá a dělej.
Dám ještě Gábě vodu. No broučku, ty máš žízeň? A chceš granulky?
Áňo, mazej do tý školy. 
Vždyť mám čas. Kolik je hodin.
Proboha, za 10 minut začínáte. Budeš muset běžet.
Tak čau.
Zabouchly se dveře a konečně byl klid. Snad abych si vypila ten čaj. Éééééééééééééééééééééééééééééééééééééééé! Tak na tebe jsem, Mikuláši, zapomněla.

 
Snídaně do postele - kdy se dočkám?

4 komentáře:

  1. Rána jsou u nás opravdu to jediné, co funguje. Akorát teda vodím do školky nejstarší a beru si k tomu i mladší a mimino, protože v 6 je můj muž už na cestě do práce... A snídám někdy kolem 5 odpoledne :D Ale jsem ráda, že všude to má matka stejně na starosti, jako u nás.

    OdpovědětVymazat
  2. Pobavila jsem se, díky. A zavzpomínala na dětství, kdy naše rána probíhala v podobném tempu :)
    http://modrymaocima.cz/

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuju. Vždycky se u Vás zasměju a uklidním :D Taky opravujeme barák za pochodu. Osm let resime jen opravy a už to vyčerpává. Pejska teď nemáme, ale o překvapení ve formě "hovna" se mi postarají děti :) Držte se. Hodně sil.

    OdpovědětVymazat
  4. No jo, to zaspávání, ale takové to zaspávání s úmyslel zaspat, je fakt příjemné. Máme se ženou taky občas takové soboty. Kdy vlastně z postele vylezeme až těsně před obědem. A pustíme si před tím třeba nějaký film nebo tak něco. Prostě si užíváme jeden druhého. A dětí teda... :-D

    OdpovědětVymazat