Oslava třicetin aneb jak jsem si zničila palec

V pátek konečně proběhla posunutá oslava. Říkala jsem si, že když jsem s angínou doma, stihnu všechno připravit přesně podle svých představ. Jenže nepočítala jsem s jednou věcí. S angínou. Dávala mi zabrat víc, než jsem si myslela. Chtěla po mně, abych jen ležela, spala a nic nedělala. Po třech dnech mi sice bylo líp, ale zase to skolilo Honzíka, takže jsem běhala kolem něj.

Ale na přípravu oslavy taky nakonec došlo. Dort jsme upekli už ve čtvrtek, aby bylo v pátek víc času. Ráno jsme ho naplnili vanilkovým krémem a borůvkami, dozdobili zbytkem krému a úspěšně jsem zabránila snaze ostatních ještě na něj něco nasypat, nastrouhat, nalámat nebo naskládat. Chtěla jsem, aby byl jednoduchý.

A potom jsem se pustila do výroby obří třicítky. Chtěla jsem z kartonu vystřihnout číslice a obalit je v osvědčeném alobalu. Bohužel jsem měla strašně tvrdý karton a nůžky s hranou v místě, kde jsem měla prostrčený palec. Samozřejmě, že jsem si všimla, že mě to při stříhání bolí, ale jsem beran a chtěla jsem to i přes bolest dostříhat. Trojka byla vystřihnuta, kloub na palci rozedřen do krve a vedle se ještě rýsoval hezky podlitý puchýř. Nulu jsem vzdala.

Oslavu to ale nepokazilo a mladší sestřička se ani nezlobila, že během pátečního večera omládla o 27 let :-) Příště asi koupíme nafukovací číslice z Typolandu...

 

 

Trojka přepadávala, tak jsme ji podepřeli zlatým střevíčkem :-)

  

Máme doma plivníka

Postihla nás angína. Dvojnásobná. Pro změnu jsem ji domů zavlekla já a hned, jak bylo jasné, že jsem nemocná (39 stupňů opravdu není moje obvyklá teplota), jsme děti deportovali k prarodičům. Abychom je nemoci pro tentokrát ušetřili. Nepovedlo se. Honzík se mi po dvou dnech vrátil se stejnou horečkou, jakou jsem měla já, když jsem ho posílala pryč. A do rána ještě o stupínek poskočila, snad aby se zaokrouhlila na příjemných 40. Doktorka se při pohledu do jeho krku zhrozila (ukázková hnisavá angína se nevidí každý den) a předepsala antibiotika. A tady začíná náš boj.

První prášek ve lžičce medu přijal Honzík bez sebemenšího podezření. Jenže ho nespolkl, jak jsem si naivně myslela, ale začal kousat. Asi to bylo strašně hořké, protože se rozeřval a nechtěl to polknout. Z očí mu tekly slzy jak hrachy a z úst se valila směs rozkousaných antibiotik, medu a slin. Já se mu to všechno snažila napatlat zpátky a do toho ještě přistrčit brčko, aby to spláchl čajem. Nakonec se mi to jakžtakž povedlo, ale tím náš boj neskončil. 

Večer už jsem do něj narvala jen odhadem půl prášku a ráno jsem to vzdala, vzala ho podruhé k doktorce, aby nám radši předepsala sirup. Představa, že teď už bude podávání medikamentů procházka růžovým sadem vzala za své o půlhodinu a dvoje kompletně ušpiněné oblečení (Honzíkovo a moje) později. Plive i sirup. Abychom ho do něj vůbec vpravili, musíme použít hrubé síly dvou dospělých a chvatů na otevření pusy, které jsme si naštěstí nacvičili, když jsme se snažívali dostat léky do našeho rotvajlera. Rozdíl je v tom, že pes léky nakonec spolkl a nevyváděl u toho. Dítě jen řve a vše plive ven.
Zkoušeli jsme to po dobrém, vysvětlovat, slibovat odměny masové i čokoládové, dokonce jsme mu chtěli půjčit tablet, nezabralo nic. Takže musíme bohužel po zlém.

Problém nastal dnes večer, když jsem na podávání antibiotik byla sama. Metoda cukru opět nezabrala, tak přišel na řadu bič, Honzíka jsem sevřela na klíně a léky do něj napumpovala aplikátorem. Spokojená jsem si šla umýt ruce. Moje radost trvala chvilku. Honzík brečel, až se zalykal, rozkašlal se a dávicí reflex na sebe nenechal dlouho čekat. Jen přesně takovou dobu, aby synek stihl dojít do obýváku a obsah žaludku vyzvrátit na koberec. V kuchyni by se to z lina moc snadno čistilo. K mojí smůle měl jako poslední jídlo misku borůvek.

Takže náš šedý koberec v obýváku má ode dneška neotřelý fialový vzorek...

  

Dort

Musím se přiznat, že nejsme dortová rodina. Tvořit dorty se nám bohužel moc nedaří. Tuto tradici založila moje mamka. Měla troubu, která ať se nastavila jakkoli, půlku korpusu spálila a tu druhou nedopekla. A mohli jste formu v průběhu pečení otočit, aby se těsto propékalo rovnoměrně, a stejně nic. 

Ze všech oslav mých narozenin se mamce dort povedl jen jednou. Byl úplně ukázkový, krásně nazdobený a já z něj měla strašnou radost. Takovou, že když dorazily první kamarádky, hned jsem se jim s tím skvostem musela pochlubit. Přinesla jsem dort na podnosu ke stolu a aby ho lépe viděly, podnos jsem naklonila. Dort na nic nečekal a rychlostí blesku se poroučel k zemi. Oplakala jsem ho...

Naše děti měly nejkrásnější dort loni a dostaly ho jako dárek od tety. Letos bych ho chtěla zvládnout sama. Hledala jsem něco jednoduchého a zároveň zlato-stříbrno-třpytivého, aby nám dort pěkně zapadl do konceptu oslavy. A našla jsem. Takže to zkusím. Zkusím prolomit rodinné dortové prokletí a udělat dětem dortík, který bude vypadat k světu. A když to náhodou nevyjde, vyšleme tatínka do cukrárny :-)

Zkusím, aby dort vypadal jako tenhle z Pinterestu

Možná s krémem na povrchu, ale ozdobičky musí být :-)

 

Ikea Christmas hacks

Možná si pamatujete, že na vánoce jsem se díky poličkám Ribba těšila už v červenci. Ale Ikea nabízí (kromě své vánoční kolekce) i spoustu dalších možností, jak si zpříjemnit čekání na Ježíška.

Vytvořte dětem originální adventní kalendář. Využijte rámečky Ribba pro zimní a vánoční kompozice. Pokuste se v lucerničce nebo skleníku naaranžovat betlém. Nebo pomocí světýlek můžete rozzářit dózu s víčkem Korken. A variant bude určitě víc.

Hezké předvánoční tvoření.

Jednoduché, ale kouzelné

Jiná varianta

Magentické dózičky Grundtal jako adventní kalendář na lednici

Adventní kalendář z celé knihovny pojme i větší předvánoční dárky

Díky tabulovému pozadí se může obrázek každý den měnit

To už chce pevnou ruku a nervy :-)

Betlém, na který se nepráší

Na vánoce není světýlek nikdy dost

Kde já mohla bejt...

Kde já mohla bejt, vzdychám dnes celé odpoledne.

Teď už bych seděla v autobuse.

Teď bych byla v metru.

Jeden přestup na Florenci a už bych někde u Harfy hledala obchůdek La Komoda, kde bych si vyslechla příběh přes 100 let starého nábytku z jihovýchodní Asie. K tomu bych popíjela thajský čaj a ještě bych se mohla nechat thajsky namasírovat. To by byla paráda...

No, byla jsem místo toho v práci a teď jsem doma s dětmi.

Ale moc mě to potěšilo. Že si někdo všiml mého blogu a mého zájmu o interiéry a jejich vybavení. A že mě pozval k sobě, aby mi předvedl, čím se zabývá a co těší jeho. Tedy ji. Příště to snad vyjde.

Teď si ještě naposledy povzdechnu. "Kde já mohla bejt, kdybych byla bez práce a neměla děti :-)"

Ilustrativní obrázek z Pinterestu

Chystáme výzdobu

V sobotu nás čeká velká oslava a protože času asi nebude nazbyt, chystáme už teď výzdobu. Oslava by měla být třpytivá (téma vymyslela Anička - třpytky a flitry u nás frčí), postupně jsme změnili na zlatostříbrná, ale jídlo budeme ladit do bílé.

Na zeď za prostřený stůl máme vymyšlené stříbrné praporky, které jsem viděla na fotce z Pinterestu (ještě v kombinaci se zlatou) a přemýšlela, jak je vyrobit. U nás na takřka vsi moc velký výběr v papírnictví není, takže koupě zlatých a stříbrných papírů nepřipadala v úvahu. Prohledala jsem dům a pak mě to napadlo. Uděláme je z alobalu! Víkend jsme s Aničkou trávily stříháním trojúhelníků z papíru, který jsme tatínkovi ukradly z tiskárny, jejich následným balením do alobalu a po proděravění pověšením na stříbrný provázek. Výsledek sice úplně nekopíruje předlohu, ale na pozadí bude určitě vypadat dostatečně slavnostně. A výroba nás bavila. A to je hlavní :-)

 

Předloha z Pinterestu

Naše varianta



Pětileté miminko

Před pěti lety 11.listopadu ve 2:28 se nám narodilo první miminko.

Nejvlasatější a (z pohledu matky jak jinak) nejkrásnější z celé jablonecké porodnice. A asi taky nejpřekvapivější, protože na svět se místo ultrazvukem několikrát potvrzeného chlapečka vyklubala holčička. A my pro ni neměli jméno.

První tři dny jsme jí říkali naše malá, naše holčička, beruška. Nemohli jsme se na jménu pořád dohodnout. Kluk by byl Honzík, po tatínkovi, ale holčička? Honza nechal rozhodování na mně. Ivanka po mamince se mi moc nezdála. Líbila se mi Terezka, ale to bychom slavili svátek v říjnu, narozeniny v listopadu, v prosinci by byly Vánoce a potom devět měsíců nic. Ze stejného důvodu jsem zavrhla i Barunku a začala jsem hledat jarní a letní jména.

Naše bezejmenná holčička se asi zatím rozhodla, že dokud nedostane jméno, nebude od maminky pít. Takže jsem desítky minut denně trávila s odsávačkou a potom se do ní injekční stříkačkou snažila vpravit aspoň trochu mléka. A beruška pořád ztrácela na váze.

Ale postupně jsme si na sebe zvykly, holčička se zničehonic uměla přisát a já zničehonic najednou věděla, že moje dcera se bude jmenovat Anička. Žádné jiné jméno se k ní tak nehodilo. Měla jsem nejkrásnější holčičku s nejkrásnějším jménem.

A vůbec mi nevadilo, že si všichni díky modrému oblečení mysleli, že je to kluk. Dnes už si to nemyslí nikdo :-)